Sezónní práce v letním lese  Borůvky 200m

„Borůvky jsou dobrý na krev, na afty, na pleť, na relax i na život.“ Každé léto na česko-rakouských hranicích tráví sběračky a sběrači borůvek hodiny, dny a týdny v lesích. Tentokrát můžete sbírat s nimi a zjistit, že realita jejich práce je mnohem bohatší, než by se z diskusí na internetových fórech mohlo zdát. Imerzivní reportáž Anny Váchové.

Podaly jsme si fialový ruce a začaly si povídat. Lída sbírala do kýble a já do pusy, protože jsem zatím neměla ani hřeben ani snídani. „Jen jez, je to zdravý.“ Borůvky jsou dobrý na krev, na afty, na pleť, na relax i na život, když má člověk dvě děti a je na ně sám.

Ty fialový ruce Lídě dělají zákazníky. „Lidi poznaj, že sbírám, řeknou si to, předaj číslo, a už mi volaj!“ vysvětluje mi a říká, že některý lidi se k ní vrací rok co rok, protože jsou spokojení. „Nebo třeba v nemocnici, kde jsem rodila, se mě ptali, kam jedu na dovolenou, a já říkám, že jó, dovolená, v létě budu v lese!“ Lída by ale ráda jela, prý někam do lázní, protože borůvky jsou sice vitamíny, ale když je člověk sbírá, jsou náročný na tělo a pak by si chtěla jet někam odpočinout.

Zatím tady v lese odpočívá od práce i od dětí. Na děti je sama, takže se o ně přes týden stará a na víkendy jezdí pracovat do kasina v Rakousku. Když má, jako dneska, hlídání, míří třeba jen na hodinku nebo dvě do lesa. Sbírá pak dost rychle, aby to všechno stihla, a aby, až jí zazvoní budík, mohla jet domů s plným kýblem. Když vyměňujeme diktafon za hřeben, Lída se směje: „Kdo nezkusí, tak neví!“ Po našem setkání jsem začala rychle shánět vlastní hřeben a o víkendu se vydala na borůvky s její sestřenkou Ilonou a jejím mužem Dušanem.

Ranní ptáci a ptáčata

V sobotu ráno jsem se probudila v bývalých kasárnách pohraniční stráže, které tu, v česko-rakouském pohraničí, zůstaly přestavěné na bytovky obehnané zbytky plotu. Vstávala jsem v půl páté a na kolo sedala, když se teprve rozednívalo. Krčila jsem čelo i lokty a snažila se ujet chladu a ospalosti. V pravidelných intervalech mi drncaly věci v košíku, jak jsem přejížděla po betonových panelech vyskládaných na kraji města, a bála jsem se, že probudím i ostatní. Po novější silnici jsem pak dojela až do blízké jihočeské vesnice a čekala před zavřeným Coopem, kde jsme se měli setkat s Lídinými příbuznými. Na návsi bylo ticho, jen nad hlavou mi švitořily vlaštovky hnízdící pod supermarketem. Pak přijeli Ilona s Dušanem.
  „Dušan! V osm píšou, že má přijít bouřka!“ Nasbírat na dnešní prodej prý ale stihneme. „Dvě hodinky v lese stačí, nasbírá se borůvek asi za 4 tisíce, a pak už se jen prodává,“ směje se na mě na zadní sedačku Ilona, zatímco z radia hrajou energický pop songy. „Dneska, když jdeš do krámu a vidíš ty ceny, tak i ty čtyři tisíce jsou pryč raz dva,“ povídá mi Ilona. Někteří sběračky a sběrači si přivydělávají na borůvkách, protože to potřebují, pro Ilonu a Dušana je to ale hlavně tradice a naprostá samozřejmost. Tady na jihu Čech vyrostli a trávili v lesích na borůvkách léta, podobně jako Lída, už od dětství. Od té doby se každé léto do lesa vrací. Dneska jim je přes čtyřicet, jsou svoji, a o víkendech stále společně vyráží na borůvky. „Když borůvky rostou, nejde je nesbírat. A tady je borůvčí všude, kam se podíváš.“

Les je kostelem nás všech

Zaparkovali jsme na kraji borového lesa a nechali hajnému na palubce povolení k vjezdu do lesa. Ilona s Dušanem si nazuli holinky a důkladně se nastříkali repelentem. „To je důležitý, jinak to může být nebezpečný,“ říkají, a podali mi ho taky. Kolem bylo ticho a jen občas zavrzal borový kmen někde kolem nás. Borovice i borůvčí nás brzo obklopilo ze všech stran. Všechno kolem bylo orosený a moje boty za chvilku durch mokrý. „Na borůvky se chodí ráno, dokud jsou plody ještě mokrý, nemačkají se a dá se s nima lépe pracovat, no, a není vedro, což ale tohle léto pro změnu nehrozí,“ vysvětlovala mi Ilona cestou hlouběji do lesa. Tam jsme začali sbírat.

„Když to někomu řeknu, tak mi nevěří, nebo mu to může připadat divný, ale já se takhle ráno v lese vždycky modlim,“ vyprávěla mi Ilona. V neděli ráno pak chodí místo do kostela na borůvky, ale všichni v kostele vědí, že oni s Dušanem sbírají. Církev jí v životě hodně pomohla – kdysi, když se stala jejímu tatínkovi nehoda, i když museli oba s Dušanem odjet hledat práci do Anglie, protože tady práce nebyla a oni museli zabezpečit děti. Ilona mi to vypráví s úsměvem na tváři a v rukou se jí dál točí jedna borůvka za druhou jako nekonečná šňůra modlitebních korálků.
  Obdivovala jsem něžnost jejích rukou, když rychle, ale jemně nabírala větvičky keříků a borůvky se jí kutálely do hřebenu, vybrala lístky a přesypala plody do kýble. Pomocí hřebenů sbírají snad všichni lidi, které jsem sbírat a prodávat v těchto končinách potkala. Trvalo mi jen chvíli, abych pochopila, proč navzdory pravidlům prsty nikdo nesbírá, a i to, proč česání hřebenem budí kontroverze. První pokusy jsem s borůvkami nabrala spoustu listí a hřeben se mi zasekl v keřích. V reakci na to jsem vždy začala sbírat ručně, ale stačilo utrhnout jen pár dalších borůvek a k česání hřebenem jsem se vrátila. Musela jsem se to naučit, jinak bych kýbl plnila celý den. Když jsem trochu získala grif sběru taky, Dušan byl už daleko, jak ho borůvky vedly keř za keříkem do dáli a vracel se jen ke svýmu kýblu vysypat várku za várkou. Naplnil ho jako první a zase zmizel mezi borovicemi a nasbíral ještě půli dalšího.
  Tady na jihu je všude písek a lesy jsou tu hlavně borové, vysázené k následnému pokácení. Ilona říká, že ty lesy, a celou přírodu kolem, stvořil bůh, ale stvořil ji pro lidi, a že jí nedává smysl, že se to z té přírody nemůže brát, když to tu je, je to lék, a ty borůvky jinak nikdo nesesbírá. „Medvědi nebudou mít co žrát,“ vzpomněla jsem si v tu chvíli na stovky komentářů pod příspěvkem na internetu o lidech, kteří si tímto způsobem přivydělávají. O medvědech, o srnkách a dalších, kterým – jak jsem se dočetla – lidé jako Ilona, Dušan nebo Lída berou žrádlo, aby pak k tomu všemu ještě okradli kupující a přitom zničili les. Les, ve kterém podle diskutujících na internetu nezbyde nic ani pro ty, kdo byli jen na procházce, nenašli ani jednu borůvku nebo houbu a nakonec zanechali v internetových diskuzích svůj komentář o pokutách a kontrolách sběračstva. Ty jsou podobně pravidelnou letní událostí televizního vysílání, jakou je sběr borůvek pro Ilonu a Dušana.

Problém však představují především organizované zájezdy sběračstva do přírodních rezervací, kam se rok co rok sjíždí lidé trhat borůvky navzdory snahám strážců národních parků tomu zabránit. Sběr lesních plodů je totiž na místě, jako je toto, podle lesního zákona povolený, ale musí být určený pro vlastní potřebu a probíhat šetrně k lesnímu ekosystému. Právě ten ale podle mnohých narušuje používání hřebenů nebo pošlapávání vegetace při snaze dostat se hlouběji do lesa.

„Pomalinku, když to očesáváš, tak to listí nejde ani dolů,“ povídá mi Ilona, když už máme skoro plný kýbl borůvek. Doplňuje, že slýchá, že prý to trhají i s kořenama a borůvčí pak neroste a neplodí. „Ale podívej se!“ Koukám kolem a dál sleduju Iloninu práci, její ruce, jejich pohyby. A zatímco reprezentace sběru a prodeje borůvek rozdmýchávají debaty o údajném drancování přírody, zůstávají stranou jiné, mnohem podstatnější podoby drancování a vykořisťování.

Odolný borůvčí, sběračky i sběrači

Jinde a jindy. Když jsem před pár dny poprvé potkala Lídu, sbírala uprostřed lesa nekompromisním tempem, a přitom stačila vyprávět, jak potkala jelena a ani se nebála, jak si rádá zpívá a jak šikovný má děti, i že pochází z velké rodiny, která podle ní dokazuje, jak jsou Romové a Romky pracovití. Jenže mimo les, tam, kde se o borůvkách mluví víc, než je kdo sbírá, a kde rasismus vůči Romům a Romkám stále přetrvává, na pracovním trhu i provizorních tržištích na krajnicích silnic, dostávají příběhy o Lídině práci podobu přetavenou do stereotypů o metrových hřebenech, šiškách schovaných v prodávaných borůvkách a nepořádku, který po sobě romští sběrači a sběračky v lese i u silnic zanechávají.

Možnost migrace za prací do Rakouska je jednou z výhod, které Lídě pohraničí nabízí. Když jsme spolu mluvily, povídala mi, že by už v Čechách nepracovala ani náhodou. „A hlavně to chování k Romům v Rakousku! Úžasný! Tam ti ještě poděkujou, že pro ně pracuješ, ruku ti podaj, dají ti napít, najíst.“ Pendlování Lídě umožňuje být přes týden doma s dětmi a o víkendech vydělávat peníze, které by v Česku sháněla mnohem déle. Jen za víkendy si vydělá kolem 30 tisíc korun měsíčně, zatímco průměrná hrubá mzda v Jihočeském kraji činila v roce 2024 42.171 korun a minimální mzda po zvýšení v roce 2025 dosahuje 20.800 korun.

Přesto, když má čas, na borůvky stejně chodí – nejen kvůli výdělku, ale i pro sebe a svou rodinu. Z borůvek dělá dětem šťávy a přes rok má plný mrazák. „Brácha trpěl na afty, namazal si pusu borůvkama, a druhej den je neměl! Mamince vyčistily krev.“ Borůvky bere jako lék a jejich sběr jako službu těm, kdo do lesa pro borůvky nemůžou.

S Lídou jsme se rozešly ještě v lese. Zvonil jí budík, musela zpátky za dětma. Lída jela domů a já pokračovala lesem dál s nadějí, že potkám lidi na borůvkách, tak jako ji. Uprostřed lesa jsem ale místo borůvek, sběraček a sběračů po chvíli chůze narazila na mýtinu se spoustu třísek. Z keříků kolem jsem nasbírala jen pár borůvek na cestu a pokračovala dál po krajnicích silnic podel lesů, kudy by jela auta, a vyhlížela jsem cedule. Borůvky 200 m.
  „Tam je to zničený, tam už se nedá,“ říká pan Aleš, kterého jsem potkala prodávat na krajnici kousek za cedulí nedaleko od vykáceného kusu lesa a začala mu vyprávět, odkud jedu. Je mu kolem osmdesáti a kromě toho, jak lesy můžou ničit někteří sběrači a sběračky, když jsou bezohlední, taky vnímá, jak lesy ničí právě těžba nebo jak se v nich projevuje změna klimatu. Když jsem přijela, zrovna poslouchal spolu se synem v autě rádio a borůvky měl vyskládané na stolku pod slunečníkem. Chvilku jsem s nimi prodávala, zatímco se kolem nás v rychlosti proháněla osobní auta a kamiony. Sem tam někdo zastavil a obchod na chvíli přerušil náš rozhovor.

Aleš sám taky náklaďáky řídil, než šel do důchodu. Jezdil všude možně a sběračky a sběrači tehdy kolem silnic v takové míře nepostávali, většinou všichni mířili do výkupu. Když začal sbírat on, vykupovali kilo za 17 korun, a když začal prodávat u silnice, chtěl za litr 40 Kč. Za tu dobu, co chodí na borůvky, se kromě toho prý mnoho nezměnilo. „Borůvčí je odolný a je ho pořád hodně,“ říká, a taky, že už netrhá jiné plody, maliny nebo jahody, protože už nerostou, a místo do skla borůvky lidem sype do plastových vaniček. Borůvkami si přivydělává k důchodu, který za svých šedesát odpracovaných let dostává a stejně s ním jen tak vyjde. „Ještě budu deset let trhat borůvky a pak půjdu do důchodu,“ směje se na mě, a záhy na paní, která právě vystoupila z auta a se zrakem upřeným k borůvkám rázovala k nám.

Po válce začali Aleše brát do lesa na borůvky jeho rodiče, a on to pak svoje děti naučil taky. Jeho syn Cyril dneska prodává s ním a když slyší, že se bavíme o důchodu, přichází a říká mi, že onemocněl, a má tak důchod 4800 korun, protože nemá odpracováno, a z toho zaplatí za bydlení 2800 korun. „Mám pronajatou chatu, kde to mám levný, jinak bych byl na ulici. Přes léto je to dobrý, to mám borůvky, ale přes zimu? To mám jen ten důchod, protože marodím.“
  Den na to jsem opodál na stejné silnici potkala prodávající Radku s Tomášem. Když jsem přijela, seděli v křeslech za stolkem, spod kterého na mě už z dálky štěkal jejich jezevčík.

Radka pracuje sezónně v zahraničí, ale co čtyři měsíce se vrací domů za rodinou. Teď je tady, a tak sbírá a prodává. Říká mi, že podle ní hodně lidí dá to, co vydělají v práci, za nájmy, „a když mají malý děti, žádný pomoce sociální nejsou…,“ říká a kroutí hlavou. „Tady je to navíc s prací tak, že buď člověk jezdí do Rakouska, kde dostává rakouský plat, nebo dělá v jedné ze dvou fabrik, co jsou tady, anebo makaj lidi v supermarketu. Těch je tu spousta.“ Její muž Tomáš dělá ve firmě, kde zaměstnávají lidi se zdravotním znevýhodněním, což je podle něj v lecčem podobný jako s těma borůvkama. Říká, že vláda vymýšlí plány, jak pomoci, ale v důsledku ho spíš znevýhodňuje nedostatečná, od každodennosti lidí odtržená a administrativou zatížená forma podpory než samotný fakt, že sám nemá obě nohy. „Chceš získat příspěvek, vyšší důchod, kompenzační pomůcku nebo si přilepšit sběrem borůvek, ale u toho tě čeká hromada kontrol a omezení, zatímco by se spíš měli víc kontrolovat větší ryby, které do hry vstupují.“ Zároveň dodává, že není fundamentálně proti restrikcím a kontrolám, ale vadí mu, že je vymýšlí lidi, kteří se jich nikdy nezeptali, co si myslí, nezkusili sami borůvky sbírat, natož prodávat certifikovanou váhou, kterou musí nechávat překontrolovat, jestli neni cinklá. Podle něj buď lidi mají úctu k sobě navzájem a k přírodě, anebo nemají. Sami znají lidi, kteří po sobě v lese zanechávají paseku, ale taky oni dva tady borůvky sbírají každý rok takřka celý svůj život, a byli by prý sami proti sobě, kdyby zruinovali místa, kde žijí a kam pravidelně chodívají.

I práce i koláče

Už po dvou hodinách v lese s Ilonou a Dušanem mě bolela záda, a tak mě překvapilo, kolik lidí si sem v invalidním důchodu na borůvky pro přivýdělky chodívá. Ilona, která kvůli těm svým sama invalidní důchod pobírá, mi už od chvíle, kdy mě vyzvedli u Coopu na návsi, kladla na srdce, že až je budu cítit, ať si klidně sednu a jenom koukám, nebo si to tam kolem fotím, jak budu chtít. Ona se prý už naučila zobat prášky, protože pracovat se musí, i když tělo bolí. Z výše jejího invalidního důchodu by rozhodně nevyžili, ale spolu s Dušanovou výplatou se to dá, a tak ani ty borůvky prý nejsou nutnost, ale radost. Ještě radši by ale brzy začala pracovat v Rakousku, kde uklízí její sestra. Jako ženská a bez vzdělání si tam prý přijde na slušný peníze.

Iloninu sestru Marii potkávám spolu s celou jejich rodinou dopoledne toho samého dne, kdy mě Ilona s Dušanem vzali s sebou do lesa. Na travnatém plácku u křižovatky dvou asfaltek se z různých koutů jihočeských lesů sjedou celá rodina, všichni s čerstvě nasbíranými borůvkami v kýblech a bandaskách. My přivezli asi 25 litrů, vyndal se borůvkový koláč a začalo se zase pracovat.

Borůvky se musí vyfoukat a přebrat, což jsem dělala spolu s Ilonou, její sestrou a maminkou a připadala si při tom, jako bychom v ženském kruhu kolem stolu draly peří a povídaly si u toho o mužích jako tématu, které zůstává konstantou napříč věkem. Později přijela z lesa i třetí generace jejich rodiny. Než jsem se stihla zorientovat v rodinných vztazích, začalo pršet a kdo mohl, jel se zase schovat. Jen Ilona s Dušanem střídavě běhali z úkrytu pod stromem pod slunečník u silnice, prodávat všem, kdo na chvilku zastavili a vyběhli z auta v ruce s peněženkou.
  Trvalo jen chvíli, než nezbylo nic – všichni ochotně nakupující kolaři, rybáři, rekreanti a rekreantky mířili ve svých autech domů, a tak jsme za chvíli jeli i my – já proti větru s pár litry borůvek v košíku a v Dušanově bundě z fabriky. Ten, když mě s Ilonou v autě předjížděli, stáhl okénko a volal, že dá kolo na střechu a odveze mě, abych nemokla.

Zpátky do kasáren jsem přijela s pocitem, že kromě extra výdělků, náhrady nedostatečné výše měsíčních příjmů nebo polštářů napřesrok generuje sběr borůvek taky síť vztahů, která ve světě, ve kterém se pracovat musí, i když tělo bolí, zůstává jednou z mála zbylých jistot.

Září

Končil srpen a začínalo září, a sběrače a sběračky, které jsem potkávala v lese jsem začala vídat častěji na svých cestách do supermarketu nebo na nádraží žít život mimo borůvky. Jen někteří, když tady sezóna skončí, vyráží jižněji k Šumavě, kde borůvky stále rostou. Ostatní se vrací k tomu, co dělali doposud.

Vrátila jsem se i já, rychlíkem do Prahy. Seděla jsem u okýnka a marně chytala signál nebo wifi Českých drah. Kolem kupé, ve kterém jsem seděla, sem tam prošlo nějaké dítě a krátce mě vytrhlo z koukání z okna nebo do mobilu. Když jsme dojeli do Prahy, pochopila jsem, o koho se jedná. Lídu, jeho mámu, jsem potkala na perónu Hlavního nádraží, kde jsme vystoupili. Vezla kočár a kufr a za ruce držela dvě děti, o kterých mi povídala tehdy v lese. Lidi už přestali kupovat, Lída sbírat, a tak společně vyráželi na zaslouženou dovolenou.

november 2025