Rozumět válce  Všechno špatně?

Jak můžeme porozumět válečné realitě – a jako tvůrci a tvůrkyně pracující v médiích ji lépe zprostředkovat? Naše přispěvatelka Peggy Lohse tráví hodně času v Ukrajině. V tomto eseji se zamýšlí nad samotným jádrem své novinářské práce.

Rusku se zase jednou zadařilo a překonalo své vlastní útočné rekordy: několik dní po skončení údajného příměří při příležitosti výročí konce druhé světové války a moskevské vojenské přehlídky 9. května terorizovala ruská armáda od 12. do 14. května celou Ukrajinu více než 30 hodin v kuse bombardováním. Celkem šlo o přibližně 1500 dronů a zhruba 60 raket namířených na velká i malá města, od Sum a Charkivu na severovýchodě až po Užhorod na úplném jihozápadě, který byl zasažen poprvé.

Nové hororové rekordy, které se bohužel daly předvídat, pokud člověk sleduje vývoj ruské produkce dronů a raket. V únoru 2025 byla noc s více než 250 drony považována za jeden z nejhorších útoků, v červnu 2025 to pak bylo kolem 500, během podzimu a zimy toto číslo dále stoupalo na 600 až 750. Nyní nejvyšší hodnoty překonávají tisícovou hranici. K tomu se přidávají nesčetné útoky „malých dronů“ v provizorní „zóně smrti“ (kill zone) podél fronty, která je široká přes 30 kilometrů.

Kdo k Ukrajině nemá bližší vztah, ten už všechna tato čísla pravděpodobně ani nechce číst, protože člověka unavují, jsou demotivující, nedokážeme si pod nimi představit nic jiného než zničené budovy a zaprášená, krvácející lidská těla.

Během několika takových doposud rekordních útoků jsem se nacházela přímo na místě a mám matnou představu o tom, co tato chladná čísla zastírají: když mi teď kamarádstvo z Ukrajiny píše „je to u nás hlasité“, vím, že je zle. Když píší „je to zlé“, vím, že je tam hluk, je blízko a panuje maximální ohrožení. Následujících několik dní pak zprávám dominují počty obětí a snímky trosek, sbírky pro jednotky protivzdušné obrany a zasažené rodiny, výpadky proudu v budovách i ve veřejné dopravě. Nedostatek spánku spojený se strachem ze smrti (bez ohledu na to, jak dobře ho člověk dokáže pod vlivem zdánlivého zvyku potlačit) člověku bere veškerou energii a ničí jakékoli plány. Každý člověk pak na tuto situaci reaguje jinak, ale tento princip platí prakticky pro všechny.

To, co Rusko v Ukrajině dělá, je čistý teror, který má lidi zlomit a zničit společenskou stabilitu země, vůli ukrajinské společnosti přežít. Víc Moskvě tato válka proti civilnímu každodennímu životu v Ukrajině nepřináší. Čím déle ruská válka trvá, tím je to jasnější. V každé zpravodajské relaci, každém rozhovoru a každé reportáži z Ukrajiny. A přesto drtivá většina lidí zde na (zatím) relativně bezpečném Západě nemá o dnešní válce žádnou nebo velmi zastaralou, mylnou představu. Mnohdy utvářenou snímky z druhé světové války. Nebo v podobě klišé chudých válečných uprchlíků*lic v potrhaném oblečení. A tak se ulicemi řady velkých evropských měst 9. května opět procházelo se sovětskými symboly, které Rusko i dnes využívá pro svou válečnou propagandu.

„Člověk žijící v míru bombardovanému nevěří“?

Dokonce i lidé, kteří o situaci v Ukrajině mají přehled a jsou všeobecně dobře informovaní, se často ptají: Proč se do Ukrajiny nedá letět letadlem? Ta válka tam ještě trvá, že? Jaké to teď v Ukrajině je? Není to tam všechno zničené? A jak tam jedeš? Vůbec otázky ohledně detailů z každodenního života jsou asi ty nejčastější – hned po prosbách o nemožné prognózy konce války. Zprávy o elegantních kavárnách a hudebních festivalech mnohé lidi matou. Jak je něco takového možné, když se přece neustále bombarduje a lidé bojují, mají zranění a umírají?

Zvláště výmluvnou zkušenost popisuje šéfredaktorka ukrajinského časopisu Reporters Maryčka Paplauskaite v doslovu ke sbírce reportáží 77 dní února o setkání ukrajinských tvůrců a tvůrkyň pracujících v médiích v létě 2022: „Čtyři dny jsem bydlela v Moskvě. Tak se jmenoval můj pokoj v konferenčním centru na německém pobřeží Baltského moře (…) ‚Naše centrum bylo založeno v duchu porozumění a smíření, což bylo pro Evropu po druhé světové válce tak důležité,‘ vysvětlovala ředitelka existenci ‚Moskevského pokoje‘. Evidentně dodnes není připravena přijmout novou realitu, v níž se svět potácí nad propastí další světové války, kterou pohání právě tato Moskva.“ Paplauskaite má pochopení pro to, že lidi, kteří ruskou válku (zatím) sami nezažili, ji jen těžko dokážou pochopit. Ale: „Je pro nás důležité, aby nám lidé rozuměli. Na tomto porozumění totiž nakonec závisí další průběh války – války Ruska proti mezinárodnímu řádu a demokratickému světu.“

Avšak ani o čtyři roky později se toho moc nezměnilo: lidé se tady – v evropské „ne tak docela válce“ – více starají o zásobování svých aut benzínem či naftou, o adaptaci a pracovní morálku uprchlíků*lic v našich státech, o nepříjemné dopady války, která by s námi pěkně prosím neměla mít nic společného. My tady jsme to stále ještě nepochopili: tu naprostou nespravedlnost ruského útoku na Ukrajinu. Ani každodenní průběh války, přestože se o ní neustále dozvídáme další a další informace. Ani to, že tato útočná válka je namířena i proti naší svobodné formě společnosti. Nemůžeme, nebo nechceme? Je to ignorance, nebo ochranný mechanismus (který však bude osudný, pokud by ruská válka měla brzy postoupit dále na Západ)?

Jak můžeme válečné realitě, když ne zcela, tak alespoň částečně lépe porozumět? A co musíme například my, novinářstvo a redaktorstvo, dělat lépe?

Nechci se prostě jen smířit s touto skličující frází: „Lidé žijící v míru bombardovanému nevěří.“ Nebo jak to na svém instagramovém profilu popisuje ukrajinská novinářka a psycholožka Masha Rekesha, když mluví o překážkách emigrace: „Evropa se naučila žít ve stabilitě. Ukrajina – v nepředvídatelnosti. (…) Naše vytrvalost není žádná superschopnost, ale zvyk žít v hurikánu. (…) Je nemožné vysvětlit světlo někomu, kdo nezná tmu.“

Mnohé prvky současné válečné reality v Ukrajině jsou totiž bezpochyby relevantní i pro západní společnosti: i bez „horké“ války se již potýkáme s digitálními útoky, dezinformačními kampaněmi a případy sabotáže. Jak tedy můžeme zdánlivě cizí skutečnosti chápat lépe a detailněji, jak je zprostředkovat srozumitelněji? A to v situaci, kdy je i soukromá komunikace mezi dvěma realitami obtížná. Někdy se zdá, jako by o válce – této pravděpodobně nejextrémnější ze všech možných událostí – šlo zvenčí říkat, ptát se a nakonec i podávat zprávy jen nepravdivě.

Otázky týkající se detailů, odpovědi týkající se celků

Kdy píšu kamarádstvu v Ukrajině, že se bojím o jejich bezpečí? Při každém leteckém poplachu v zemi, v jejich regionu, v jejich městě? Momentálně už spíš jen ve chvíli, kdy na informačních kanálech zjistím, že se bombardovalo přímo v jejich čtvrti nebo místě bydliště. Na jedné straně chci samozřejmě dát najevo, že na ně a na válečné nebezpečí kolem nich myslím. Na druhé straně vím, že mají také svůj každodenní život – práci, školu, studium, nakupování, procházky, párty. Není důvod být někým dalším, kdo jim neustále válku připomíná. A tak si o válce píšeme a mluvíme čím dál méně. Raději se bavíme o hezkých okamžicích plných života: o květinách, výstavách, západech slunce, o společných plánech na nadcházející měsíce.

Když ale Rusko od podzimu 2025 celé měsíce bombardovalo ukrajinské teplárny a elektrárny a uvrhlo zemi do dosud nevídané zimy plné blackoutů, začalo jít do tuhého i v komunikaci. Jak si máte s někým na dálku povídat, když ten druhý*á sedí celá promrzlý a zkroucený v chladném bytě a čeká, až teplota stoupne aspoň nad nulu? Odpovědi jsou pak stručnější, protože o této nově eskalované zátěži já samozřejmě nemám ani ponětí. Co člověk dokáže a jestli vůbec chce něco v takové situaci sdílet? Co můžeme dělat? Nakonec to víme všichni: to, co Ukrajina potřebuje, je spolehlivá protivzdušná obrana, silné generátory a finanční podpora pro armádu a transformaci energetické infrastruktury.

V osobní rovině byly snad aspoň malou vzpruhou v tom děsivém dění obzvlášť velké termofory, svíčky a dobrý čaj poslané poštou. Někdy totiž otázka „Jak vám můžu pomoct?“ spíše zaskočí: „Děkuju ti, vlastně ani nevím, jak na to reagovat. Už jsme se v tom naučili existovat a na blackouty jsme vybavení. Vůbec nejsem zvyklá, že by o nás měl někdo takový strach.“ A po rozhovorech se západními médii se známí v Ukrajině cítí opakovaně naprosto vyčerpaní – jako by sice mluvili správně, ale přesto nepojmenovali samotnou podstatu příčin toho utrpení a opatření, která jsou skutečně potřeba.

Reportáže západních médií o Ukrajině se až příliš často vyhýbají protagonistům*kám z řad armády, tomu, jak klíčovou roli vojáctvo a armáda pro budoucnost země představují. Jistě, v Německu je i samotné slovo „branná povinnost“ spouštěčem neblahých emocí. V Ukrajině však společnost musí snášet, diskutovat a organizovat jak nucenou mobilizaci a pohřby s poctami, tak integraci veteránů*ek. A paralelně s tím civilní obyvatelstvo neustále spolufinancuje vlastní obranu prostřednictvím nesčetných sbírek.

Smích dává sílu

A pak mi kamarádky při dalších prudkých útocích zničehonic posílají kousavě humorné memy nebo sarkastické smrště nadávek. Zdá se, že humor pomáhá daleko víc než zděšení. To je totiž u nás nejčastější reakcí na válečné zpravodajství, ale rozhovor bohužel spíše rychle ukončuje – protože rozpačité ticho plné bezradnosti a bezmoci nikam nevede. Člověk by očekával rozpaky až odpor vůči ukrajinským válečným vtipům. Přitom se zdá, že smích a zesměšňování určitých válečných detailů spojené s jistým distancováním se mají prokazatelně pozitivní dopad. Psychiatr a kognitivně-behaviorální terapeut Olexandr Avdějev a novinářka Anna Sidelniková to ve své nedávno vydané knize Kdo takhle vtipkuje? Psychologie humoru popisují jako první tři funkce humoru: zbavení reality katastrofického rozměru, emoční regulaci a sounáležitost se skupinou. Když říkáme vtipy například o nepřátelské armádě, „nebezpečí sice nemizí, ale je snazší vyrovnat se s napětím a strachem. Ba co víc, umožňuje nám to jednat a věřit tomu, že jsme dost silní. (…) Vtipy jsou často skutečně efektivním způsobem, jak ‚vyvětrat‘ vztek a podrážděnost a jak se vyrovnat se zklamáním, smutkem nebo křivdou.“ A pocit sounáležitosti je samozřejmě klíčovým prvkem ukrajinského odporu.
  Paradox pro lidi pozorující situaci zvenčí spočívá v tom, že komunikace s lidmi v Ukrajině se už neobejde bez humoru. Člověk se směje tomu, jak v roce 2022 ukrajinský traktor odtáhl ruský tank, nebo jak Rusko nedávno utopilo svou zřejmě nejdražší a nejnebezpečnější raketu Orešnik ve starých garážových areálech u Lvivu a Bile Cerkve. A také sami sobě: jak se Ukrajinci*ky ve stanicích metra a sklepech scházeli u obrazovek, aby sledovali strhující vítězství své národní boxerské legendy Oleksandra Usyka nad nizozemskou kickboxerskou superstar Ricem Verhoevenem v Egyptě, zatímco Kyjiv znovu terorizovaly stovky ruských útočných dronů a raket.

Hrdinky a hrdinové versus oběti

Sotva deset dní po posledním masivním ruském útoku totiž Moskva v noci na 24. května vysílá na Kyjiv a jeho okolí znovu více než 600 dronů s dlouhým doletem a 90 raket. V centru města jsou zničeny obytné budovy, stanice metra, nákupní centrum a Čornobylské muzeum, řada dalších institucí – Národní umělecké muzeum, Ukrajinský dům, Národní filharmonie – je poškozena. Nejméně dva lidé byli zabiti a přibližně 80 jich bylo zraněno.

V německém rozhlasovém zpravodajství se následující den opakovaně cituje prohlášení Moskvy, podle něhož byl tento masivní útok odplatou za nedávné ukrajinské nálety na ruskou energetickou infrastrukturu a za speciální útok dva dny předtím na ubytovnu v Ruskem okupovaném – původně ukrajinském – Luhansku. Vojenské expertstvo přitom už čtyři a půl roku vysvětluje, že příprava takto rozsáhlých masivních úderů pomocí dronů, raket a střel s plochou dráhou letu z různých míst startu vyžaduje nejméně jeden až dva týdny příprav. Tato válečná logika, vojenské postupy a strategické úvahy jsou však západním médiím stále natolik cizí, že raději rychle ocitují manipulativní vyjádření ruských úřadů, než aby popsaly konkrétní dopady a dlouhodobější vývoj.

Ukrajinská kulturoložka a spisovatelka Mariam Najem píše následující ráno: „Válka je vyčerpávající. (…) Vyčerpává tě bolestí, která k tobě dorazí dřív, než ji stihneš ucítit. (…) Vyčerpává tvou naději, že by příspěvky na sociálních sítích o náletech mohly něco změnit. (…) Vyčerpává tě lhostejností světa – protože kdyby svět věděl, jak na agresi reagovat, Rusko by si to nikdy nedovolilo.“

Žít ve válce není žádný extrémní sport pro milovníky adrenalinu. Nikdo v Ukrajině si ho nevybral. Černobílé obrazy obětí a hrdinek a hrdinů už nefungují: ti, kdo se v Ukrajině dožijí příštího dne, vyhráli nový den v boji proti ruské válce. A zároveň jsou o další den déle zasaženi válkou. Kdo se brání agresi, dělá to se zbraní v ruce a za použití násilí. V tu chvíli ale dost možná nechává o samotě rodinu, která pak musí zvládat každodenní život s nálety a blackouty s menší podporou.

Mluvit o válce vyžaduje od všech zúčastněných obrovské úsilí. Zatímco v roce 2022 sdíleli své zážitky po ruském plnohodnotném útoku s velkou otevřeností ještě téměř všichni lidi ve vlaku, na ulici nebo v kavárně, postupně se tyto rozhovory stávají čím dál těžší a vyčerpávající – čím déle trvá válka, jejíž konec je v nedohlednu. Hranice možné retraumatizace jsou skryté a nejasné. Nikdy nevíte, jakou otázkou nebo jakým postřehem člověka zraníte. Když jsem v roce 2023 vyprávěla jedné kamarádce o humanitární cestě do Chersonu, vehnalo jí to slzy do očí. Když jsem se jiné kamarádky po jejím vyprávění o domově v místě ruské okupace zeptala na podrobnosti, nečekaně se stáhla. Teprve o dva roky později mi dokázala svou tehdejší reakci a náhlou vlnu bolesti vysvětlit.

Já osobně jsem slova jako „neuvěřitelný“, „nepochopitelný“, „nepředstavitelný“, „nesnesitelný“ a tak dále ze svého slovníku vymazala: válka nám totiž znovu a znovu ukazuje, kolik věcí, jež byly původně považovány za zcela nepředstavitelné, se prostě mohou stát realitou. Tahle hodnocení jako by už zkrátka patřila minulosti.

Nesčetné příručky a reportáže od mediálních neziskových organizací skýtají konkrétní tipy na rozhovory a interview citlivá vůči traumatům, ať už s veteránstvem, oběťmi sexuálního násilí ve válce, lidmi se zkušeností s okupací, příbuznými padlých a tak dále. Každý člověk je ale jiný. Někdy mohou tato v zásadě naprosto správná a důležitá doporučení paradoxně zabránit hlubším rozhovorům. Jako novinářstvo každopádně uděláme nejlíp, když budeme klást otevřené otázky ohledně toho, co nám dotyčný člověk sám chce říct. Kritické doplňující otázky pak možná spíše nezazní. Chránit daného člověka však musí být důležitější. Kolik toho od sebe navzájem můžeme žádat, abychom světu pomohli válku možná přece jen lépe pochopit?

V existenční válce se tak vyostřují i osobní a profesní dilemata. A pro ty, kteří už roky vytrvale podávají zprávy a dělají prostředníky – ať už v soukromí, aktivisticky, nebo novinářsky –, je každý masivní ruský útok a na Západě až příliš rozšířené nepochopení (či neochota pochopit) této existenční nouze, kterou ruský teror v Ukrajině šíří, v lepším případě frustrující. V tom horším to člověk vnímá jako své osobní selhání. Všechno se zdá být špatně a i tak nějak správně zároveň.

Jakkoli je to neuspokojivé, ani já nemám žádné řešení. Mou osobní strategií je přijmout to a snížit svá očekávání (i pokus o to se počítá): dávat si navzájem čas a prostor, ať už v osobním, nebo profesním životě – nepřikládat mrzutým a odmítavým reakcím přílišnou váhu, nebrat si je osobně a namísto toho upřímně oceňovat všechno, co spolu dokážeme sdílet navzdory propasti mezi válečnou realitou a životem v míru. Znovu opakuji: mluvit o tom stojí všechny zúčastněné obrovské úsilí. A já jsem, zcela upřímně, všem kolegům a kolegyním, kamarádstvu, známým i respondentstvu v Ukrajině nesmírně vděčná za to, že do toho s námi znovu a znovu jdou.

A co dál? Dál psát, nadále podávat zprávy, vyprávět příběhy. Kéž nás všechny tyhle děsivé reflexe a existenční lekce moderní války z dlouhodobého hlediska spíše posílí, než oslabí. Obzvlášť lidi, kteří v té válečné realitě přímo žijí, ale také ty, které procitnutí do války dost možná teprve čeká.

jún 2026