Holoseč v Estonsku  Jak „lesnímu národu“ mizí staré lesy před očima

Estonsko patří mezi nejvíce zalesněné země v Evropě. Tlak na intenzifikaci lesní těžby se ovšem v posledních letech stupňuje. Jedním z důvodů je i nárůst spalování lesní biomasy pro výrobu energie v EU. Kvůli rozsáhlému holosečnému kácení čelí estonské lesy postupující degradaci a začínají produkovat víc emisí, než jsou schopné pohltit. Reportáž z Estonska sleduje, jak holoseč proměňuje estonskou krajinu, biodiverzitu i životy místních obyvatel.  

Když se Liina Steinberg rozhodla před lety přestěhovat z Bruselu zpátky do rodného Estonska, jedním z hlavních důvodů byl stesk po lesích a divoké přírodě. Po svém návratu si ale postupně začala všímat, jak se krajina kolem ní proměňuje. „Kolem cest jsem pozorovala čím dál víc holin po holosečích. Zarazilo mě také, jak tenké kmeny kamióny přepravují. To nebyly velké tlusté kmeny, které by se daly použít k výrobě nábytku nebo do dřevostaveb,“ popisuje mi. Lesnictví ji přitom provázelo už od dětství a v dospělosti dokonce sama zdědila část lesa po matce. Díky svým rodičům tedy brala lesní hospodaření jako něco normálního. Intenzita těžby, s jakou se v Estonsku setkala po svém návratu, ji přesto zaskočila.

Holosečné kácení nakonec zasáhlo i lesy na venkově, kde Liina vyrůstala a dnes částečně žije. „Najednou jsem přicházela o les, kam jsem dřív chodila sbírat houby. Přitom to byly převážně státem vlastněné lesy. Nechápala jsem, proč tam kácí v tak velké míře. Připadala jsem si trochu podvedená. Vrátila jsem se do Estonska kvůli přírodě, ale ta najednou kolem mě začala mizet.“ Tato zkušenost Liinu přiměla být víc aktivní a začít zjišťovat, co za rozsáhlým holosečným kácením stojí. Založila spolek Zachraňme estonské lesy (Päästame Eesti Metsad) a začala spolupořádat demonstrace a kampaně za ochranu biodiverzity a šetrnější lesní hospodaření.
Svůj příběh mi vypráví uprostřed lesů nedaleko jezera Osõtsuu na jihovýchodě Estonska. Sedíme v malé chatě, která slouží jako pozorovatelna pro fotografování divoké zvěře. Na stromech před okny pozorujeme sýkorky, sojky, žlunu šedou a několik druhů strakapoudů. Mezi časté ranní návštěvníky patří také jestřáb lesní. Ten ale stihl odletět ještě před mým příchodem.

Krajina plná šrámů 

Řada z těchto ptáků závisí na starých lesích s dostatkem mrtvého dřeva a stromů s dutinami k hnízdění. Holoseč ovšem dokáže na rozsáhlých lesních plochách celý tento ekosystém naráz vymýtit a zcela přeměnit. Holiny jsou následně osázené obvykle jedním či dvěma druhy stromů – nejčastěji smrkem, borovicí nebo břízou – a vznikají tak pásy homogenních lesních porostů, v nichž jsou všechny stromy stejně staré. „Je to jako válka proti přírodě,“ myslí si Liina Steinberg. „I kvůli tomu, jakým způsobem těžké stroje během kácení ničí půdu.“

Pohled na vykácené paseky a pásy mladých stejnověkých porostů mě provázel všude při mých cestách na estonský venkov během posledních říjnových týdnů. Tato mozaika utvářená holosečemi dnes už představuje jakousi charakteristickou součást estonské krajiny. Intenzivně obhospodařované lesy připomínají svým charakterem spíše pole se stromy než komplexní ekosystém přirozeného lesa. Plošné kácení a sázení stromů je ostatně přístupu zemědělců k poli velmi podobné. 
Lesy tvoří zhruba polovinu rozlohy Estonska, ačkoliv to, co lze za les ještě považovat, je zde předmětem sporů. Estonský lesní zákon v definici lesa věk stromů nezohledňuje. Do zalesněné plochy se tak počítají i pásy stejnověkých porostů už od chvíle, kdy jsou stromy ještě malé sazenice vysázené po holoseči. Zhruba polovina lesů je vlastněná státem a polovina soukromými vlastníky. Holoseč je v obou případech zcela převažující metodou kácení – používá se až v 95 procentech případů. 

Když lesy utichají

Kvůli zintenzivnění těžby se estonské lesy potýkají s postupující degradací a ztrátou biologické rozmanitosti. Tu lze pozorovat například na úbytku lesního ptactva. Podle Estonské ornitologické společnosti přichází estonské lesy v průměru o 50 tisíc hnízdících párů ročně. To je známka toho, že s jejich přirozenými stanovišti něco není v pořádku. Mezi nejohroženější druhy patří například čáp černý, tetřev hlušec nebo již zmíněný jestřáb lesní a mnoho dalších. Úbytek starých lesů ohrožuje přežití i některých druhů rostlin, hub, lišejníků a savců, včetně ikonické poletuchy (neboli létající veverky), která patří mezi nejohroženější savce v Estonsku. To je přitom jednou z mála zemí, kde poletuchu ještě můžeme najít. 

„Těžba se zintenzivnila zejména v souvislosti s obchodem s biomasou. A velká část dřeva končí také ve skandinávských celulózkách,“ popisuje Liis Kuresoo, výzkumnice v oblasti udržitelného lesnictví na Univerzitě v Tartu, která dříve působila jako expertka na lesní ekosystémy v Estonském fondu na ochranu přírody. „Osobně nejsem stoprocentně proti holoseči, pokud se používá s mírou a na místech, kde to dává smysl. Problém ale nastává ve chvíli, kdy holosečné kácení dosáhne takového rozsahu, že nám z krajiny postupně mizí staré lesy a ty zbývající jsou tak daleko od sebe, že už nemohou být vzájemně propojené a tvoří jakési izolované ostrůvky,“ dodává Kuresoo. 

Když se spalují lesy ve jménu udržitelnosti

Podle Marku Lampa, který řadu let působil jako náměstek generálního tajemníka a vedoucí oddělení lesnictví na estonském ministerstvu životního prostředí, musíme současné lesní hospodaření chápat v kontextu historického vývoje po druhé světové válce. Během sovětské okupace totiž došlo k zalesnění mnoha nuceně opuštěných území. „Velká část lesů se tedy nyní dostává do věku, kdy je z pohledu lesního hospodaření považujeme za zralé,“ vysvětluje mi ve své kanceláři na Institutu lesnictví Estonské zemědělské univerzity v Tartu, která se po odchodu z ministerstva stala jeho novým působištěm. „Řada vlastníků se proto musí rozhodnout, zda chtějí les obhospodařovat a využít jeho dřevo jako materiál ke stavbě domů nebo výrobě nábytku, nebo jestli ho ponechají samovolnému vývoji a smíří se s tím, že z něj pravděpodobně žádný zisk mít nebudou.“ 

Jenže v praxi jen relativně malá část vytěženého dřeva skončí jako materiál na výrobu dřevostaveb nebo nábytku – tedy v místech, kde zpracované dřevo může nadále dlouhodobě uchovávat uhlík. Zhruba 50 procent vytěženého dřeva se spálí a všechen uhlík v něm navázaný proletí komínem zpátky do atmosféry. 

Estonsko patří mezi největší vývozce dřevěných pelet v EU a nárůst těžby zde koreluje s narůstající poptávkou po biomase jako palivu pro výrobu energie na domácím i zahraničním trhu. Mezi hlavní dovozce estonských pelet patří Dánsko, Velká Británie a další západní evropské země. Dřevěné pelety zde nevznikají jen jako vedlejší produkt z odpadních pilin a zbytků dřeva, ale často představují primární důvod holosečného kácení stromů. Jde o lukrativní byznys, který ve světě zažívá boom, jak napovídá i skutečnost, že jedním z nejbohatších lidí v Estonsku je Raul Kirjanen, majitel firmy Graanul Invest – druhého největšího producenta pelet na světě.
Poptávka po biomase začala narůstat poté, co ji Evropská unie v roce 2009 označila jako uhlíkově neutrální zdroj obnovitelné energie. Biomasa se tak stala největším zdrojem obnovitelné energie v EU. V roce 2024 tvořila bioenergie 46 procent spotřeby z obnovitelných zdrojů. Přitom nejvíce jsou pro výrobu bioenergie používaná právě primární pevná biopaliva a zejména spalování lesní biomasy. 

V roce 2018 víc než sedm set vědců z celého světa varovalo Evropský parlament, že evropská směrnice o obnovitelné energii v podstatě vysílá státům zprávu – „kácejte své lesy, dokud je někdo pálí za účelem výroby energie“. Vědci upozorňovali na to, že lesní těžba pro výrobu bioenergie produkuje velké množství emisí a ohrožuje klima i biodiverzitu. Novým vysázeným stromům trvá desítky až stovky let, než do sebe navážou podobné množství uhlíku, jaké obsahovaly spálené stromy. Vědecká obec proto apelovala na unijní zákonodárce, ať ve znění směrnice omezí využitelnou lesní biomasu pouze na odpadní zbytky dřeva. 

V posledních letech tak i na půdě unijních institucí dochází k uznání, že spalování lesní biomasy lze jen těžko považovat za uhlíkově neutrální. Potvrzuje to i skutečnost, že estonské lesy v posledních letech produkují víc emisí, než jich zvládnou pohltit, ačkoliv dříve fungovaly jako obrovská úložiště uhlíku. Hlavním viníkem tohoto trendu je právě intenzivní těžba a s ní související degradace půdy.

Upravená evropská směrnice o obnovitelné energii z roku 2023 proto klade větší důraz na to, aby používání lesní biomasy nebylo v rozporu se závazky států snižovat emise z využívání půdy a lesnictví (nařízení LULUCF), dále vyjmenovává některé „no-go“ zóny, kde by těžba neměla probíhat (jako například biologicky rozmanité a rašelinné lesy), zdůrazňuje „udržitelnost“ těžby a uplatnění kaskádového principu využívání dřeva – tedy primárně na dřevěné výrobky s dlouhodobou životností než na výrobu energie. Od tohoto principu se ovšem státy mohou odchýlit u těžby dřeva, „jehož vlastnosti nejsou vhodné pro místní zpracovatelská zařízení“. 

(Ne)udržitelné certifikáty

„Některým lidem z dřevařského průmyslu je jedno, jestli pěstují nekvalitní dřevo. Nevadí jim, že jsou jejich smrkové monokultury zranitelné vůči napadení kůrovcem nebo že v místech, kde holoseč narušila půdu a vodní režim, se stromům nebude dařit. Pěstování kvalitního dřeva na výrobu nábytku nebo dřevostaveb je nezajímá, jde jim jen o biomasu a dřevní štěpky a pelety,“ popisuje svoji zkušenost Liina Steinberg. 
Podle výzkumnice Kuresoo přesáhl rozsah kácení udržitelné limity. Estonské lesy jsou čím dál mladší a už nyní někteří jejich vlastníci zejména z řad soukromých firem, které těží nejvíce, narážejí na nedostatek dřeva vhodného k těžbě. A to navzdory skutečnosti, že i tyto firmy jsou držiteli různých certifikátů o udržitelnosti (typu Forest Stewardship Council nebo Programme for the Endorsement of Forest Certification ad.). 

Projekce budoucího vývoje zpracované týmem vědců z Univerzity v Tartu ukazují, jak se tento trend bude nadále zhoršovat, v případě že bude intenzivní holosečné kácení pokračovat podobným tempem jako doposud. „Podle našeho nejpravděpodobnějšího scénáře, budou porosty starší 60 let do roku 2050 pokrývat pouze desetinu své současné rozlohy,“ píšou vědci v článku. 

Tlak na chráněná území

Cesta do přírodní rezervace Valgesoo na jihovýchodě Estonska je lemovaná mozaikou vykácených pasek a borovicových lesů. Ačkoliv jdu po oficiálně značené turistické stezce, chůze pod korunami stromů trvá vždy jen chvíli, než opět vyjdu na vykácenou paseku a takto pořád dokola. Uprostřed paseky se tyčí pár osiřelých jehličnanů. Pod nimi už jsou v řádcích nasázené nové stromky. Cyklus pasečného hospodaření začíná od znova. 

Stopy po holosečném kácení jsou znát i v těsné blízkosti vnějších hranic přísně chráněné přírodní rezervace. V ní nacházím na chvíli únik do panenské přírody – podmáčeného rašeliniště, jehož okraje lemují staré lesy plné vysokých mravenišť. V jejich podzemních částech už se mravenci lesní chystají na nadcházející zimní období. Rašeliniště představují krajinu, která tu v podobné podobě existuje už tisíce let. Jakmile ale vyjdu na turistickou stezku ven z rezervace, čeká mě procházka krajinou výrazně přetvářenou holosečí a těžkou technikou. 

Podle Marku Lampa se intenzivní pasečné hospodaření vyvažuje s ochranou přírody v chráněných oblastech. „Pokud chcete z lesů utržit zisk, je dokázané, že holosečné kácení je tou nejoptimálnější metodou,“ říká Lamp, který je v současné době na Estonské zemědělské univerzitě zodpovědný za výzkumnou spolupráci a posílení spolupráce s byznysem. „Zároveň se ale neustále snažíme hledat rovnováhu mezi hospodařením v lesích a jejich ochranou,“ dodává s tím, že Estonsko má vysoký počet chráněných území a že pravidla regulující lesní hospodaření jsou dostatečně přísná.

Environmentální organizace naopak kritizují, že zintenzivnění těžby je možné i díky postupnému rozvolňování regulací. Také estonský Národní kontrolní úřad došel při svém šetření k závěru, že „ochranářská opatření byla pozměněna, tak aby umožňovala holosečné kácení i v oblastech s omezeným lesním hospodařením, kde dříve nebylo povolené. V roce 2022 bylo holosečné kácení povoleno v 173 ze 189 chráněných oblastech s omezeným lesním hospodařením.“ Podle kontrolního úřadu estonské ministerstvo životního prostředí ve výsledku umožnilo v těchto chráněných lokalitách hospodařit podobným způsobem jako v lesích, které pod žádný ochranný režim nespadají. Úřad při svém šetření došel k závěru, že tento režim „nezajišťuje ochranu přírodních hodnot chráněných lesů“.

V souvislosti s rozsáhlým holosečným kácením v chráněných oblastech soustavy Natura 2000 zahájila Evropská komise v roce 2021 proti Estonsku řízení pro nesplnění povinností plynoucích ze směrnic o ochraně ptáků a stanovišť. „Díky tomuto řízení se situace v posledních třech letech zlepšila,“ popisuje expertka Liis Kuresoo. „Nyní se ale na vládní úrovni vedou diskuze o tom, že chtějí holosečnou těžbu v chráněných lokalitách opět umožnit.“

Další tlak na chráněná území můžou přinést i navrhované změny lesního zákona a zákona o ochraně přírody, které vláda představila na podzim roku 2025. Estonská vláda chce do lesního zákona nově ukotvit, že 70 procent lesů budou hospodářské lesy sloužící primárně ekonomickému využití. Environmentální organizace se obávají, že navrhované změny umožní další rozšíření těžby i v biologicky hodnotných a chráněných oblastech. Vláda by totiž měla možnost některé lesy vyjmout z ochrany v případě, že poměr hospodářských lesů spadne pod ukotvených 70 procent. Změny jsou podle nich v rozporu se závazky Estonska plynoucími z evropského zákona o obnově přírody.

„Víme, že v budoucnu máme přijít o poměrně rozsáhlou část lesní půdy kvůli různým infrastrukturním projektům. Pokud tedy řekneme, že sedmdesát procent našich lesů musí být hospodářských, znamená to, že ve chvíli, kdy dojde k odlesňování, dojde i k úbytku chráněných území,“ vysvětluje logiku navrhovaných změn Liis Kuresoo. „Matematicky je to absurdní. A stejně tak matematicky nevychází to, že se Estonsko zavázalo k ochraně přírodních ekosystémů na třiceti procentech svého území. Pokud ale nebudeme chránit naše lesy, tak těchto třiceti procent nikdy nedosáhneme,“ dodává výzkumnice. 

K rozhovoru jsem oslovila i estonské ministerstvo pro klima (dříve pro životní prostředí), to ale na žádost nereagovalo.

Lesní národ

Je zvláštní pozorovat postupující degradaci lesů v zemi, jejíž obyvatelé se považují za „lesní národ“ a vztah k lesům zde tvoří významnou část národní identity.

Výzkumník Tõnno Jonuks z Estonského literárního muzea v rámci své badatelské činnosti zkoumal, kde má tento koncept „lesního národa“ kořeny. Zjistil, že ačkoliv se jedná o relativně nedávný koncept, v současné době je považován za něco „ze své podstaty" estonského. „Nejzajímavější mi na tom připadá, jak moc je toto vnímání v současné estonské společnosti široce přijímané,“ říká mi při našem setkání v Tartu. „Je to téměř jako součást národní identity, že se považujeme za lesní národ, který má zvláštní pouto s lesem a přírodou.“

Ačkoliv si podle průzkumů většina lidí v Estonsku přeje k přírodě šetrnější lesní hospodaření, ukazuje se, že komerční zájmy v praxi dostávají přednost. Přírodě blízkou alternativu k pasečnému hospodaření představuje například model takzvaně trvale tvořivého lesa, známý také pod názvem Dauerwald. Tento typ hospodářského lesa kombinuje stromy různých druhů i stáří. Půda je v něm trvale zalesněná, takže nikdy nedojde k tomu, že by byl celý pás lesa najednou vykácen a nahrazen stejnověkým porostem. Dbá se tedy na různé krajinné a ekosystémové funkce lesa včetně ochrany biodiverzity nebo zdraví půdy a její schopnosti zadržovat vodu.

„Doufám, že si lidé postupně uvědomí, že tato metoda je pro zachování naší krajiny tou nejlepší cestou. Není totiž možné žít v krajině, která je chudá,“ říká mi Anna-Liisa Lutsar během naší procházky jejím oblíbeným parkem v druhém největším estonském městě Tartu, který právě pokrývá podzimní barevné listí. „V Estonsku o sobě rádi říkáme, že jsme milovníci přírody, ale zároveň ji ve velkém necháváme ničit. Přijde mi, jako bychom kolonizovali svou vlastní zemi.“
Anna-Liisa je členkou organizace Maavalla Koda, která sdružuje původní nekřesťanská estonská náboženství založená na úctě k přírodě. Ona sama se sice za věřící nepovažuje, ale se svými přáteli z organizace sdílí přesvědčení, že lidé nejsou důležitější než jiní tvorové a že je potřeba žít s přírodou v rovnováze. „K přírodě cítím skutečný respekt,“ svěřuje se mi. „Západní civilizace se ale od přírody odcizila,“ pokračuje a dodává, že nesouhlasí s tím, když se na přírodu díváme jen jako na přírodní zdroje sloužící k našemu užitku. 

Svou činností už člověk pozměnil 95 procent všech lesů v Evropské unii. Anna-Liisa tyto změny pozoruje bezprostředně ve svém okolí. Když mi o své zkušenosti vypráví, z jejího hlasu je znát, jak moc se jí ztráta starých lesů osobně dotýká. „Dřív, když jsme jezdili z Tartu na venkov, byla cesta lemovaná lesy. Dnes jsou kolem hlavně paseky po holosečích nebo velmi mladé stromky. Ta krajina se změnila mnohem víc, než jak jsem si kdy dokázala představit.“

Tento text vznikl v rámci programu Journalists in Residence (PERSPECTIVES).