Když zvířata omylem berou drogy  Sjetá divočina

Věděli jste, že čeští pstruzi trpí abstinenčními příznaky a plavou si pro dávku pika, zatímco londýnští úhoři jsou sabotováni kokainem bankéřů? My lidé se snažíme přežít v systému pomocí neuromodulátorů, ale náš chemický stín už dávno kolonizoval i přírodu. Zapomeňte na idylickou divočinu – vítejte ve světě, kde zvířata nechtěně sdílejí naše rauše i naše pády. Sjetá divočina je blíž, než si myslíte.

Dívám se na pilulku s šedým číslem, krev mi tepe ve spáncích jako buben při popravě. Sedím na mramorové podlaze zděděného přepychu u Starnberského jezera, v domě, kde se luxus leští ekologickým saponátem a personál stojí v řadě jako četa neschopnosti.

Zpoza držáku na štětku se vykutálel pohřešovaný Elontril – svatý grál výkonnostní elity, který měl vysvětlit ranní hysterii mé zaměstnavatelky, karikatury aristokratické estetiky a plastické víry. Důkaz její vlastní nešikovnosti držím na dlani, ale místo triumfu ho spláchnu – a s tichým žblunknutím pošlu syntetický stín našeho blahobytu dál, do vody pod námi.

Byl jsem samozřejmě jen jedním z tisíců, možná spíš milionů těch, kdo dnes do kanalizace odporoučí chemické elixíry slibující rozplést naše civilizačně zauzlené mozky. Když už ne celé pilulky, pak alespoň jejich stopová množství v moči.

Ptakopysk na Prozacu a genderově zmatený cejn

Přesně z těchto důvodu dochází v Evropě u okouna říčního (Perca fluviatilis) k radikální rekonstrukci osobnosti, jakmile je vystaven stopovému množství anxiolytik, jako je oxazepam – lék na úzkost, který se ve vodách zatížených farmaky z kanalizačního systému nachází s alarmující pravidelností. Tyto ryby zkrátka ztrácejí svůj „úzkostný pud sebezáchovy“ a mění se z ostražitých, sociálních tvorů držících se v hejnech v drzé, asociální otesánky, nekontrolovatelným apetitem naprosto zaslepené vůči číhajícím predátorům. Bez úzkosti a beze strachu, ideální návnada. Jak se po proudu blížíme k mé domovině, narativ samozřejmě přiostřuje. V Labi, které propojuje německé vnitrozemí s Českou republikou, jsou samci ryb, například cejna velkého (Abramis brama), naším odpadem v podstatě „queerováni“. Kvůli polévce plné syntetických estrogenů a antiepileptik, jako je karbamazepin, začali produkovat vitellogenin - protein vaječného žloutku, který je v přírodě vyhrazen striktně samicím.

Nebylo by to však výsostně české, kdybychom nesešlápli plyn až na podlahu, jakmile dorazíme k Vltavě. Tady si pstruh obecný (Salmo trutta) vypěstoval fyzickou závislost na zbytcích metamfetaminu neboli peří či piku, jak mu u nás lokálně říkáme. Vědci zjistili, že tito pstruzi trpí regulérními abstinenčními příznaky a v divočině si cíleně vybírají úseky s vodou kontaminovanou drogami namísto čistého prostředí. V podstatě si „plavou pro další dávku“.

Naše bytostná potřeba balit vlastní mozky, a tím pádem i celou přírodu, do hřejivé bezpečnostní deky neuromodulátorů se samozřejmě neomezuje jen na Evropu. Bez ohledu na polokouli cestuje tato chemická melancholie potravním řetězcem s efektivitou kurýrní služby. V australských tocích se vodní hmyz stal tak výkonným biokoncentrátorem našich antidepresiv, že ptakopysk v rámci této nechtěné farmaceutické hostiny denně zkonzumuje dávku odpovídající zhruba polovině lidského terapeutického maxima.

Ten „aseptický domov“, co jsem u Starnberského jezera tak úzkostlivě udržoval, byl samozřejmě jen iluze. My ten náš bordel totiž neuklízíme, pouze ho přesouváme z nablýskaného porcelánu přímo do žáber pstruha závislého na pervitinu.

Osm tun bílého štěstí a šňupající úhoři

Před pár lety, v dobách, kdy můj život vypadal úplně jinak, jsem pracoval v malé reklamce ve stínu londýnského Tower Bridge. Byl to klasický tlakový hrnec na peníze, kde se neustálý stres, vysoké ambice a šibeniční termíny snoubily s pověstným sklonem k dopingové chemii.
Byli jsme vcelku mikroskopický kreativní tým, většinu času odsouzený k produkci chronicky nekreativních školicích videí pro mezinárodní zásilkovou společnost. Rozhodně bych zrovna naše oddělení nerámoval jako výkonostní papiňák. O to prudší byl střet s realitou, když jsem na držáku toaletního papíru v naší jediné, unisex toaletě objevil zapomenuté psaníčko kokainu.

Provedl jsem si mentální inventuru svých kolegů, z nichž nikdo nepůsobil jako typický pravidelný uživatel amfetaminu. A znovu, stejně jako o pár let později ve vile u Štarnberského jezera, jsem místo řešení následků zvolil jednodušší cestu. Bílý prášek zmizel v útrobách toalety.
A znovu jsem tak při „dezinfekci“ cizí pověsti vyslal člověkem vyrobenou výkonnostní berličku přímo do Temže.

Londýn je mimochodem nespornou evropskou metropolí co se spotřeby kokainu týká. Do roku 2026 se denní konzumace čistého kokainu v hlavním městě odhaduje na ohromujících 23 kilogramů, zhruba 161 kilogramů týdně. I když je velká část této dávky metabolizována tělem, výsledná chemická stopa z ekvivalentu více než osmi tun této látky ročně představuje obrovskou zátěž pro filtraci vody a přírodní ekosystémy města. Více než Barcelona, Amsterdam i Berlín dohromady.

Tato farmakologická bakchanálie má předvídatelný rytmus. Hladina kokainu a jeho metabolitu prudce vyletí vzhůru vždy do čtyřiadvaceti hodin po přívalových deštích. Právě v tu chvíli se totiž do Temže v rámci krizového odpouštění kanalizace valí koktejl nefiltrovaných splašků.

Pro úhoře říční (Anguilla anguilla) obývající zdejší vody je tato chronická expozice katastrofou v přímém přenosu. Místo slibované euforické blaženosti končí jejich „trip“ svalovou atrofií a hormonálním rozvratem, ze kterého už není návratu. Tito úhoři jsou chemicky sabotováni, což jim potenciálně brání v dokončení jejich 6 000 km dlouhé migrace do Sargasového moře za účelem tření.

Díváme se do prasklého zrcadla. V žábrách Temže nevyplouvají na povrch jen „párty drogy“ bankéřů a kreativců, ale léky, které předepisujeme sami sobě na přežití v systému a přehlušení úzkosti z putování moderním světem v nedokonalém lidském těle.

Záchytka v úlu a kočičí morfium

Ne že by tato neuhasitelná žízeň po „druhé straně“ střízlivosti byla nějakým unikátním lidským neduhem. Pokud právě teď skenujete očima tyto řádky a vedle vás klimbá kočka (Felis catus), jejíž předení je nízkofrekvenčním hučením domácí spokojenosti, pravděpodobně jste už byli svědky jejího vlastního nadšeného ponoru do hedvábných, mysl ohýbajících hlubin šanty kočičí. Těkavý nepetalakton ze skupiny iridoidů se kočkám váže na receptory v nosní tkáni a spouští uvolňování endorfinů, přirozených opioidů, které napodobují účinky morfinu.

Neurochemické úplatkářství přírody: zatímco si kočka válením v bylinách impregnuje kožich přírodním repelentem, evoluce ji za tuto praktickou hygienu odměňuje vlnou opojné blaženosti.

Na opačné straně planety, v Tasmánii, vrávorají v makových polích klokani rudokrcí (Notamacropus rufogriseus). Poté, co se „zlijou makovým mlékem“, skáčou v kruzích tak dlouho, dokud neupadnou do narkotického spánku. Výsledné vačnaté „kruhy v obilí“ dlouho fascinovaly záhadology a fanoušky UFO, dokud nezjistili, že za těmito obrazci nestojí vesmírná inteligence, ale parta klokanů v těžkém makovém rauši.

Přesně v duchu svých rozjívených animovaných příbuzných, volí i skuteční lemuři tmaví (Eulemur macaco) v reálné džungli Madagaskaru groteskní formu sebepéče. Loví obří mnohonožky, které jemným kousnutím vyprovokují k vyloučení kyanidu a benzochinonů, a vzniklou oranžovou hmotu si pak vtírají do srsti. Technicky vzato jde o přírodní repelent proti malárii. Vítaným vedlejším účinkem však lemuři bleskově sklouznou do blaženého, slintajícího transu.

Ani oceán se neobejde bez hlučných adolescentních gangů hledajících extrasmyslové zážitky. Mladí delfíni skákaví (Tursiops truncatus) byli natočeni při riskantní hře „pošli čtverzubce“: jako mičudu si přehazují a jemně okusují tuto rybu, aby vyprovokovali uvolnění tetrodotoxinu. Ryba přežije, delfíni však v transu plovají k hladině, kde se v jakési mořské narkoterapii zasněně kochají vlastním odrazem.

Pak jsou tu včely medonosné (Apis mellifera), jejichž společenská etiketa občas podlehne letnímu žáru. Když nektar zkvasí na čistý etanol, vracejí se sběratelky do úlu úplně „pod obraz“. Na přistávací ploše je však čekají včelí vyhazovači. V rámci sociální imunity, která si nezadá se středověkem, opilým družkám klidně ukousnou nohy nebo křídla, jen aby jejich „opice“ nekontaminovala společný med.

A nakonec sibiřští sobi (Rangifer tarandus), jejichž záliba v halucinogenních muchomůrkách pravděpodobně položila základy mýtům o Santově létajícím spřežení. Po hostině z červenobílých klobouků sobi vykazují zběsilou, skákavou energii. Trip tak vydatný, že šamani neváhali pít jejich přefiltrovanou moč, aby zachytili opojný muscimol bez drásavé toxicity samotné houby.

Zfetovaná zvířata jsou natolik starým a rozšířeným fenoménem, že kolonizovala i náš jazyk. V angličtině můžete s nedůstojností „vidět růžové slony“- obraz alkoholické halucinózy proslavený Jackem Londonem v pamětech Démon alkohol. Pokud vás tato vize inspiruje k tomu, okamžitě přestat s pitím, dopouštíte se tzv. „cold turkey”. Jde o narážku na husí kůži doprovázející abstinenční stav, připomínající kůži oškubaného, vychlazeného krocana.

Globální idiomy nadbytku tvoří zoologickou menažerii našich vlastních selhání. V maďarštině se lze opít jako buvol, v nizozemštině jako brouk. A v mé mateřské češtině? Když to přeženete s oblbováky, budete mít opici, v Německu uvidíte bílé myšky. A pokud noc přežijete, zaplatíte opojení ranním zánětem sliznic čili katarem, jež v němčině zní a již od 19. století se s humorem používá jako probudit se s kocourem.

Osm chapadel, jedna láska

Ne vždy trpělivě čekáme, až náš svinčík doteče korytem řeky k někomu jinému. Někdy vpichujeme absurditu laboratorně přímo do žíly a používáme zvířata jako biologické zástupce pro naše vlastní existenciální experimenty. Často ve jménu vědy, občas ve jménu války.

Vezměme si samotářský, lehce mrzutý život chobotnice dvouskvrnné (Octopus bimaculoides). Tito tvorové jsou archetypální introverti hlubin. Když jim však vědecký tým z Lékařské fakulty baltimorské Johns Hopkins University podal extázi (MDMA), prodělali překvapivý a hluboký osobnostní přerod. Podobně jako lidé pod vlivem této látky i chobotnice najednou odhodily svou rezervovanost: začaly být „mazlivé“ a socializovaly se, přehazovaly svá chapadla přes přepážky a pod vodou objímaly jiné hlavonožce.

I když má chobotnice nervovou soustavu bližší plžům, její serotoninový transportér funguje na stejných principech jako ten náš. MDMA v nich probudí cosi hluboce lidského, nebo snad spíš hluboce biologického: a z mrzutého dravce je rázem hrdina artového filmu, který uprostřed širého oceánu jen zoufale hledá něčí náruč.

A pak tu jsou NASA pavouci z roku 1995. Ve snaze zjistit chemickou toxicitu bez použití „vyšších živočichů“ podali vědci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír křižákům zahradním (Araneus diadematus) koktejl kofeinu, LSD a chloralhydrátu. Zatímco střízlivý pavouk tká geometricky dokonalou síť, pavouk pod vlivem kofeinu ztrácí veškerý smysl pro řád a vytváří nefunkční, chaotickou změť vláken. Ta se podezřele podobá mé vlastní produktivitě po třech dvojitých espressech.
Toto chemické pošťuchování reality už dávno není výsadou spirituálního hledače, který pod dohledem šamana zvrací a halucinuje v Amazonii, zatímco mu Matka Ayahuasca odplavuje nánosy vnitřního kalu a obrušuje hrany jeho nejzarytějších traumat. V západním světě má trh s psychedeliky asistovanou terapií do roku 2026 dosáhnout hodnoty 3,41 miliardy dolarů, poháněn zoufalou regulační snahou o klinickou legitimitu.

Moje bývalá londýnská spolubydlící Carol - kognitivně-behaviorální terapeutka pracující pro NHS (Britské státní zdravotnictví), žije přímo v epicentru této frustrace. Znovu a znovu buší na brány tohoto rozrůstajícího se odvětví, jehož prokázaná efektivita ohrožuje výrobce těch samých pilulí, které jsem kdysi spláchl do bavorského jezera. S každými dveřmi, které pilotní programy pootevřou, farmaceutická lobby tiše zamkne dvoje další. Patentovatelné denní pilulky totiž nesmí ohrozit nic tak efektivního, jako je jediná transformativní dávka.

Šimpanz na odvykačce

Dnešní osvícený průzkum empatie chobotnic ostře kontrastuje s první polovinou dvacátého století, kdy nám zvířata sloužila jako spotřební materiál pro globální zkázu. V roce 1943 zahájil americký vynálezce a psycholog B. F. Skinner Project Pigeon (Projekt Holub), pokus o ptačí naváděcí systém pro rakety. Aby jeho okřídlení piloti udrželi to zběsilé, nepřirozené tempo, dopoval je blíže neurčenými „povzbuzujícími látkami“. Z domácích holubů se tak staly jen třesoucí se, chemicky poháněné součástky válečné mašinérie.

Morální krajina potemněla ještě víc v roce 1969 během takzvaných Monkey Drug Trials (drogových experimentů na opicích). V děsivém předvedení naší schopnosti klinické krutosti dostali primáti možnost aplikovat si morfin, kokain i alkohol sami. Výsledkem byl totální psychický kolaps. Bylo pozorováno, jak si opice vytrhávají vlastní srst a v extrému drogové extáze si ukusují prsty.

Tato degradace neskončila mezinárodními úmluvami, jen se přesunula z vojenské laboratoře na turistické atrakce. Stačí připomenout osud šimpanzů, jako byli Charlie v jihoafrické zoo v Bloemfonteinu nebo Azalea v severokorejském Pchjongjangu. Azalea se stala světovou kuriozitou jako řetězová kuřačka, která si před davy návštěvníků s ledovým klidem zapalovala jednu cigaretu od druhé. Tito primáti, nucení k rituálnímu napodobování našich neřestí, nakonec potřebovali plnohodnotnou odvykací léčbu. Je to nedůstojná kapitola našich dějin: příběh o tom, jak své zlozvyky násilím vpisujeme do těl svých nejbližších příbuzných.

Guláš s příchutí cesia

Jak se syntetický stín prodlužuje, začínají na naše excesy reagovat i vrcholoví predátoři hlubin. Studie z roku 2024, která zkoumala třináct žraloků brazilských (Rhizoprionodon lalandii) ulovených u pobřeží Ria de Janeira, zjistila kokain ve svalové i jaterní tkáni každého jedince v ohromující koncentraci, až stonásobně vyšší než jaké byly kdy zaznamenány u jiných mořských organismů.

Tím se dostáváme k syrovému cynismu moderní geopolitiky. V letech 2025 až 2026 se americká snaha o demonstraci moci v Karibiku a Tichomoří zhmotnila v operaci Southern Spear („Jižní kopí“ - americká vojenská ofenzíva). Vojenské zásahy tu dnes připomínají spíš šipkařský turnaj, lidské oběti se počítají jako body na tabuli – do února 2026 jich bylo hlášeno přes 145, ale fyziologické masakry, které pod hladinou zůstávají, do politických tabulek nikdo nezanáší.

Po každém potopeném člunu klesají tisíce kilogramů narkotik na dno oceánu a stávají se přímou součástí mořského ekosystému. Paradox je zřejmý: zatímco my si vedeme krvavé účetnictví, pod hladinou náš konflikt už dávno koluje v krvi žralokům a skrz násilné epigenetické změny ovlivňuje přirozený řád pro budoucí generace predátorů.

Snad nejzlověstnějším dědictvím našeho chemického stínu zůstává jaderné biologické dědictví. V bavorských lesích, jen pár kilometrů od aseptické vily ze skla a betonu, kde jsem z mramorového povrchu drhnul stopy lidské existence, žijí zvířata, která stále vykazují vysokou míru radioaktivity. Jsou nasycena cesiem-135 z jaderných testů 60. let. Celá desetiletí se tu kanci krmili lanýži, jež zafungovaly jako zpomalené časové kapsle, v nichž se zakonzervovaly radioaktivní dozvuky z dob největšího jaderného zbrojení.

Jestliže C. G. Jung věřil, že příroda ve své podstatě nelže a nemýlí se, co si počít s realitou, kdy se její biochemií stává náš toxický odpad? Pokud příroda opravdu chyby nedělá, jak potom uchopit koncept žraloka na kokainu nebo kance, co v sobě nese ozvěnu atomového výbuchu?

Jsme svědky definitivního rozpadu „divočiny“ jako něčeho, co by se dalo jasně oddělit od lidského balastu. Vynakládáme obrovské prostředky na budování iluze o vlastní výlučnosti. Stavíme vily s výhledem na jezero a snažíme se přírodu vykázat do prostoru za tabulí skla, jenže vzájemně propustná fyziologie světa tuhle lež nemilosrdně odhaluje.

Pozdní kapitalismus se svými umělými koncepty „patnáctiminutových měst“ a uzavřenými enklávami pokouší navodit pocit bezpečného ústraní a izolace. Ve skutečnosti jsme však nevyhnutelně součástí téhož chemického koloběhu. Přírodu k přežití nutně potřebujeme, rovnováhu vzájemného soužití jsme však dosud nenašli.

Jak poznamenal věhlasný lékař Paracelsus: „Umění léčit pochází z přírody, nikoli od lékaře.“ Jenže my dnes namísto pokorného hledání léků pro tělo i mysl sytíme přírodu vlastním jedem a nutíme svět k mutacím, které nám už nebudou rozumět.

Možná je nejvyšší čas přehodnotit náš vztah k tomu, co zbývá z přirozeného řádu, než se naše syntetické stíny definitivně prolnou s temnotou, do níž jsme divočinu vlastní rukou uvrhli. I kdyby to mělo být jen krátké zaváhání před spláchnutím toalety.

apríl 2026