Ztráta muže ve válce  Vdovy a jejich zahrada života

Jak mluvit s ukrajinskými vdovami, jejichž muži zahynuli ve válce? Co říkat a o čem mlčet? Jak prožívají ztrátu? Kde hledají sílu, aby to dokázaly unést? Jak znovu nacházejí samy sebe? Povolují si znovu se zamilovat? O jakých tématech se neodvažují mluvit? A co se stává s těmi, které se s touto ztrátou nikdy nevyrovnaly?

Oficiální statistiky o počtu vdov za dobu války v Ukrajině neexistují. V lednu 2024 tehdejší ministr obrany Rustem Umerov uvedl, že stát má v evidenci více než 35 tisíc rodin padlých obránců (kam patří i vdovy). Odborníci upozorňují, že většina vdov je ve věku 30–45 let, více než polovina má děti. Jsou mezi nimi i mladší ženy, stejně jako ty, které žily v nesezdaném soužití (15–20 procent) — jejich cesta k uznání a pomoci je nejsložitější.

Kdo tedy jsou ukrajinské vdovy a jaké místo zaujímají v současné společnosti? O tom jsme hovořili s Tetianou Vacenko-Bondarevou, předsedkyní občanského sdružení Žít navzdory všemu, které sdružuje vdovy padlých obránců Ukrajiny, a spoluzakladatelkou projektu Zahrada života. Její manžel Denys Bondarev, známý herec a kaskadér, padl v květnu 2022 na záporožském úseku fronty. Tetiana těžce nesla svou ztrátu, ale záchranou se pro ni stala komunita, ve které kolem sebe shromáždila ženy s podobným osudem. Společně se věnují terapeutickým aktivitám, z nichž nejvýznamnější je založení a péče o společnou zahradu.

„Tady si rozumíme jako nikde jinde. A žijeme navzdory všemu,“ říká Tetiana. Náš rozhovor probíhá přes videohovor — právě se vrátila z Lvovské oblasti, kde vedla retreat pro ukrajinské vdovy pořádaný charitativní organizací Žyva Nadija (Živá naděje).

Nejenže dokážete žít dál, ale zároveň spojujete tisíce žen, které prošly podobnou tragédií. Když se vrátíme úplně na začátek – co žena prožívá v prvních dnech poté, co se dozví o smrti svého manžela?

Existují různé fáze truchlení, jsou ale ryze individuální. Není to přímá cesta. Vše závisí na tom, jak silně jste s tím člověkem byli propojeni. Mé první tři měsíce byly propastí, na kterou si už ani nevzpomínám. Bolest byla tak silná, že mozek zapnul obranný mechanismus: zapomněla jsem na téměř všechny detaily našeho společného života s Denysem. Cestování, rozhovory, svátky — všechno zmizelo. Vzpomínky se vracely pomalu, po letech. A ta nesčetná neuronová spojení, která nás propojovala, se trhala zaživa. Byla jsem na dně. Teprve díky komunikaci s jinými vdovami jsem pochopila, že moje prožívání není výjimkou.

Co je to nejhorší, co lze říct člověku v takovém zármutku?

Nedávno jsem si sestavila „černý seznam“ frází. „Já ti rozumím“ (ne, nerozumíš). „Drž se“ (není se čeho držet). „Žij kvůli dětem“ (to je tlak, ne pomoc). „Jsi ještě mladá, někoho si najdeš“ (zní to, jako by ho šlo nahradit). Lidé nejsou zlí — jen je nikdo nenaučil, co v takových situacích dělat, a to je velký problém naší společnosti.

Je důležité se vdovy zeptat, s čím jí můžete pomoci, a obejmout ji, pokud o to stojí. Pokud má dítě, blízcí mohou převzít část péče o něj. Také pomůže postarat se o rutinní domácí záležitosti. Mně například maminka vařila, protože sama jsem toho nebyla schopna.

A když nevíte, co říct, je lepší mlčet. Často jsem i z očí poznala, že je tomu člověku mé ztráty upřímně líto.

Kdo nebo co se obvykle stává první oporou?

Rodina a přátelé, jak by nechtěli, jsou často bezmocní. Byla jsem na hraně — ne v sebevražedném smyslu, ale fyzicky: srdce to nemuselo vydržet. Po měsíci naprosté otupělosti jsem si ale uvědomila, že můj tehdy patnáctiletý syn si nezaslouží přijít i o matku. A pak jsem založila telegramový kanál pro vdovy — v tu dobu jsem už znala hodně takových žen. To se stalo dalším záchranným kruhem. Tam bylo možné plakat, mlčet nebo jen psát — a někdo tě poslouchal bez odsuzování.

Mluvila jste o hranici, kdy jde o fyzické přežití. Jak často se s tím setkávají ženy, které ztratily své milované?

Je to statistika úmrtí, kterou nikdo oficiálně nevede. Ale z komunikace se stovkami žen víme, že dochází k případům, kdy se ženě srdce doslova zastaví několik dní po zprávě o smrti muže. Dochází i k sebevraždám. Zármutek také může být spouštěčem onkologických onemocnění. To jsou hrozné skutečnosti, o nichž společnost příliš nemluví.

Dochází také ke konfliktům mezi vdovami a matkami padlých — někdy se ztráta mění v boj o právo trpět víc. Střetávají se dva různé druhy bolesti a jedna druhou ještě více traumatizují.

Co vám kromě komunikace s vdovami pomohlo dělat kroky zpět k životu?

Cesta. Potřebovala jsem neustálý pohyblivý bod: vlaky, autobusy, změnu krajiny za oknem. Prostě jsem bloudila městy Ukrajiny. Byl to vědomý útěk před sebou samou — a v tu chvíli zachraňující.

Před prvními novoročními svátky bez Denyse jsem utekla na půl roku na jeden z Kanárských ostrovů — na Gran Canarii. Tam je oceán, o kterém jsme spolu snili. Snažila jsem se schovat před atmosférou „svátků bez něj“. Pomohla mi tam místní ukrajinská diaspora i úřady — podařilo se nám uspořádat fotografickou výstavu. Našla jsem 15 vdov, které poskytly fotografie se svými manžely a portréty už jako osamělé ženy. Pod každou fotografií byl jejich příběh. Rozdíl mezi snímky je obrovský: v pohledu ženy po ztrátě je čitelné a s ničím nezaměnitelné utrpení.

Na ostrově jsem se také zúčastnila akce k výročí plnohodnotné invaze. Natočila jsem video o svém příběhu. V sále bylo absolutní ticho a pak za mnou chodili neznámí lidé se slzami v očích. Svět není lhostejný. Jen lidé často nevědí, jak k vám přistupovat nebo co říct.

Dlouhé cesty po Ukrajině i po světě a komunikace s různými lidmi mi samozřejmě zaplnily čas, ale stejně jsem ztratila samu sebe. Rok a půl jsem si nedokázala odpovědět na otázku „kdo jsem?“. Byla jsem jen „vdova“. Zmizely všechny mé osobní úspěchy, rozvoj, zájmy. Sebe samu jsem zcela vymazala.

Jak se z tohoto „vymazání“ zrodila silná komunita a myšlenka Žít navzdory všemu?

Paradoxně — když jsem pomáhala druhým, začala jsem zachraňovat sebe. Stalo se to mou potřebou. Začala jsem vysílat živé přenosy na Telegramu, společně jsme četly terapeutické knihy, například Život po smrti od Arthura Forda. Dívky později říkaly, že tyto streamy je vytahovaly z propasti ve chvílích, kdy už nemohly dýchat.

Postupně jsme se začaly setkávat i osobně, dělaly jsme arteterapie — společně s malířem Olehem Jurovem jsme tvořili obrazy. Ty byly později vystaveny na jednom z kyjivských festivalů. Malování je opravdu silný terapeutický nástroj. Pomáhají dokonce i obyčejné obrazy podle čísel — dnes vidím, jak se měnil můj stav od prvního k poslednímu obrazu: barvy se zesvětlovaly, témata se postupně měnila k pozitivnějším.

Díky komunikaci a setkáním jsem pochopila: pokud jsem zůstala naživu, není to náhoda. Musím něco dělat, aby na mě byl Denys hrdý. Tak vzniklo oficiální občanské sdružení Žít navzdory všemu.

Vaším hlavním projektem se stala Zahrada života. Jak vznikla tato myšlenka?

Myšlenka vznikla po rozhovoru s mou kamarádkou Olhou Žurbou, která se stala spoluzakladatelkou projektu. Její zesnulý manžel Roman se před válkou věnoval pěstování růží a slíbil jí, že až se vrátí, vysadí pro ni celé pole květin. Olha se se mnou o tento sen podělila. To byl ten impuls. Viděly jsme v tom metaforu: přenést vzpomínku skrze život, skrze přírodu, která znovu a znovu rozkvétá. Dohodly jsme se s profesionální krajinářskou architektkou Olenou Valžyk. Vypracovala bezplatně koncepci zahrady i podrobný plán a osobně jezdí na každou brigádu, aby řídila celý proces. Takto se my tři společně věnujeme tomuto projektu.

Dostaly jsme pozemek o rozloze přibližně 0,85 hektaru se dvěma jezery v areálu Pyrohovova národního muzea lidové architektury v Kyjivu. Zatím jsme osázely asi třetinu plochy, ale už máme zasazeno přes deset tisíc rostlin. Z toho polovina jsou cibuloviny: krokusy, narcisy, desítky druhů tulipánů, které nám pomáhají sázet partnerské organizace. A samozřejmě stovky růží — více než 40 druhů. Máme také stromy, které jsou pro Ukrajinu unikátní  – katalpy. Spolu s javory a akáty je poslali dárci z Nizozemska, ze školky Ebben. 38 stromů vysokých 7-8 metrů se vezlo třináctimetrovými kamiony.

Jak zahrada funguje v praxi? Kdo chodí na brigády?

Brigády jsou srdcem projektu. Pokaždé se scházejí vdovy, manželky aktivních vojáků, veteráni, dobrovolníci i běžní angažovaní obyvatelé Kyjiva. Často se připojují týmy společensky odpovědných firem. Nejenže financují nákup sazenic, ale přivážejí i své zaměstnance i s lopatami, kolečky a motykami. To je důležité, protože mužská síla při zemních pracích vždy chybí. Partneři, jako například školka Soncesvit (Sluncesvět), pomáhají s rostlinami zdarma nebo za výrazně nižší ceny.

Na brigádách nikdo nemlčí. Je to místo, kde se dá mluvit o našich mužích — ne jako o statistice, ale jako o živých lidech. Místo, kde lze plakat a nechat se obejmout od těch, kteří opravdu chápou. Je to místo síly, naplněné láskou.

Kdo je ukrajinská vdova?

Je to silná žena, která si tuto sílu nevybrala. Je to život navzdory všemu: navzdory drtivé bolesti ztráty, navzdory černé propasti žalu. Zpočátku je to jen existence, den za dnem. Ale časem v sobě nachází zdroje, pomalu se regeneruje a vstupuje do nové etapy. A tehdy může měnit svět — ne silou zoufalství, ale silou lásky, která navždy zůstala v jejím srdci.

Jaké jsou dnes největší výzvy projektu Zahrada života?

Potřebujeme hlavně kapkový zavlažovací systém, který stojí přibližně půl milionu hřiven (cca 250 tisíc Kč – pozn. př.). Bez něj riskujeme, že přijdeme o vše, co jsme s takovou námahou vypěstovaly, zejména v létě. Aktivně proto hledáme sponzory. Kromě toho chceme rozvíjet zahradu jako místo rehabilitace: pořádat terapeutické procházky nejen pro vdovy, ale i pro veterány a vysídlené osoby.

Zdá se, že netvoříte jen podpůrnou skupinu, ale nový společenský fenomén. Jak vidíte roli vdov dnes?

Rozhodně jsme přestaly být neviditelnými oběťmi. Jsme výraznou součástí společnosti, která chce a bude žít. A naší misí je dnes vytváření nové, zdravé kultury vzpomínání. Ne skrze černý šátek nebo soutěžení, kdo má větší pomník. Ne skrze slova „zemřel jako hrdina“ — to je jen poslední stránka jeho příběhu. Vzpomínka má být o tom, kým byli: profesionály, otci, přáteli. Naše Zahrada života je právě o tom a bude živým dědictvím, ne kamennou zátěží. Není to hřbitov, kam se nosí věnce. Společenská paměť by neměla být místem měření bolesti.

Jaká by podle vás měla být vzpomínka právě na vašeho manžela?

Někdy se mi zdá, že dělám málo, když jiní usilují o pamětní desky a přejmenovávání ulic. Ale pak si uvědomím: Denys by mi za to vynadal. Nebyl vojákem, ale bojovníkem v životě, v práci a nesmírně pečujícím manželem a otcem. Seznámili jsme se, když mi bylo 15 a jemu 19 let. Byli jsme jako jeden celek, ale zároveň každý z nás byl osobností, která se učila od toho druhého. Teď, když už tu není, si často všímám, jak se jeho zásady, rady a principy projevují ve mně i v našem synovi.

Proto chci, aby si ho lidé pamatovali ne z oficiálních statistik, ale skrze kvalitní, živé projekty, jako je naše Zahrada nebo Ženy Fénixové. Tento projekt, se kterým chci spolupracovat, shromažďuje příběhy žen, které ztratily muže ve válce. To je upřímnější než jakýkoli žulový pomník.

Ve vaší velké komunitě se jistě dotýkáte i témat, o nichž se otevřeně nemluví. Například nové vztahy nebo sex po ztrátě.

Sex je jedno z nejbolestivějších a nejvíce tabuizovaných témat. V našich soukromých rozhovorech je velmi aktuální. Mnoho vdov se přestává vnímat jako ženy, cítí vinu za své fyziologické potřeby. Tělo může reagovat nečekaně: v raných fázích truchlení některé ženy pociťují silné sexuální napětí, a to je děsí.

Ženy mi píší soukromé zprávy dokonce s myšlenkami typu „odstranit orgány, abych nic necítila“. Je potřeba vysvětlovat: je to normální reakce psychiky, není to vaše vina. Možnosti jsou různé: od alternativ typu sex-shopů až po nové vztahy.

Některé začínají nový život velmi rychle — vdají se po několika měsících, rodí děti. Nehodlám to soudit, možná se tak jejich psychika snaží přežít. Důležité je porozumět sama sobě a najít vlastní cestu, případně vyhledat odbornou pomoc.

S jakými praktickými obtížemi se vdovy po ztrátě setkávají?

Nejkritičtější je situace, kdy vztah nebyl oficiální. Je nutné dokazovat u soudů, že nejste „náhodná žena“. Je to ponižující a vyčerpávající. Já sama jsem si touto cestou prošla a když jsem soud vyhrála, koupila jsem dva snubní prstýnky a oficiálně si změnila příjmení.

Mnoho žen ztratí živitele a zůstane s dětmi ve finanční tísni, zvlášť pokud dojde ke komplikacím s formalitami (jde o státní pomoc v případě smrti manžela — 15 milionů hřiven [cca 7,7 milionů Kč] — pozn. red.). Státní pomoc existuje, ale je třeba umět ji získat. Naším úkolem je neupadnout do role věčné oběti, ale učit se samostatnosti. Když si navzájem pomáháme, nacházíme řešení.

Z takových obtíží a vnitřní bolesti se lze dostat až do klinické deprese.

Je důležité rozlišovat mezi zármutkem a klinickou depresí — nemusí to být totéž. Zármutek je přirozený proces, který se může stát spouštěčem deprese — nemoci, kdy se v mozku porouchají mechanismy. Bohužel se to stalo i mně. Dokážu fungovat, smát se, řídit projekty, ale necítím nic zvláštního. Ani radost, ani potěšení z objetí s milovaným psem. Sama se z toho nedostanete, proto jsem se obrátila na psychiatra a nyní užívám antidepresiva.

Má rada ženám v podobném stavu: nestyďte se, vyhledejte odbornou pomoc. Dnes žiju „navzdory všemu“, ale s nemocí, kterou je třeba léčit.

Přemýšlela jste o možnosti nových vztahů? Co pro vás dnes znamená „dovolit si žít“?

Často říkám dívkám v komunitě: máte právo zažít ještě jednu lásku. Není to zrada. Je to jako s dětmi: narození druhého dítěte neznamená, že milujete to první méně. Funguje to stejně.

Denys a našich 20 let spolu je věčné teplo ve mně, můj základ. Ale já jsem živá žena a bez opory je to pro mě velmi těžké. Bylo složité si to sama sobě přiznat. Ale právě to je to „dovolit si“ — uvědomit si, že je možné milovat vzpomínku a zároveň se otevřít novému.

Teprve nedávno jsem se odvážila sundat jeho vojenskou identifikační známku, kterou jsem nosila 3,5 roku. Je to symbol jeho smrti. A já jsem mu slíbila, že budu žít naplno. Bylo tedy nutné udělat tento symbolický krok — přechod od vzpomínky na smrt ke vzpomínce k životu. Teď si tu známku beru na cesty, jakoby na ochranu. Ale neustále nosím jiné šperky — ty, které mi daroval za života.

Nechci být věčnou obětí. Chci být živou, zdravou ženou, která milovala, ztratila, obstála a je připravená žít dál. A dívkám to neustále opakuji. Protože to je to poslední, co můžeme udělat pro památku našich mužů.
 

január 2026