Kultura

Čí je tahle země?

Foto: © Spielraum KollektivFoto: © Spielraum Kollektiv
„Fidlovačka aneb Kdo je My?“

Volné divadelní uskupení při divadle Archa Spielraum Kollektiv přináší divadelní inscenaci na téma vlastenectví „Fidlovačka aneb Kdo je My?“. Nenásilně a vtipně při ní každý může objevovat svoje češství skrze obyčejné životní příběhy „expertů všedního dne“.

Existují okamžiky, které naše vnímání domova mění. Například když prezident země řekne: „Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny.“ Právě tímto kontroverzním tvrzením Miloše Zemana, úryvku z autentické nahrávky vánočního poselství z konce roku 2015, divadelní inscenace skupiny Spielraum Kollektiv končí. Kdo je my? A co všechno je naše? A jsou „my“ i ti, co s tímto tvrzením nesouhlasí? Spielraum Kollektiv nabízí procházení se různými způsoby přemýšlení o tom, jaký vztah máme k tomu, čemu říkáme doma.

Pocit domova nepadá z nebe

Josef Kajetán Tyl, tři ženy, které nejsou „čisté Češky“, ale doma jsou v Česku, a disident a aktivista John Bok, syn Čecha a Angličanky, jehož vztah k vlasti je stvrzen dlouholetým disidentským a aktivistickým bojem za svobodu – ti všichni nějakým způsobem svým životem ručí za to, že pocit domova není něco, co padá z nebe, ale že je to celoživotní hledání a nacházení. Až nakonec člověk zjistí, že si domov nosí sám v sobě, že domov je on sám, jeho život skládající se ze spousty maličkostí, ne vždy přesně lokalizovatelných.

S vlastenectvím je to o něco složitější. Tam už nejde o člověka samotného, ale o jeho sounáležitost s celkem, který jej přesahuje a s nímž se identifikuje. Heda odešla do Německa, kde založila rodinu, ale srdcem zůstává v Česku. Reportérka Tatyana má silný německý přízvuk, ale napůl je Češka a doma se cítí na Valašsku. A Kati s ještě silnějším přízvukem má české rodiče, ale vyrůstala v Německu, miluje české pahorky, ty jsou významnou součástí jejího pocitu češství.

Všechny tři nesentimentálně popisují svůj životní příběh a svůj vztah k Česku: není to jen jazyk, jsou to i místa, vůně, zvuky, konkrétní lidé a jejich blízkost. Nejsilnějším momentem pro mě bylo strohé vyprávění Kati o domu jejích prarodičů v Jablonci nad Nisou. Video z něj bylo promítané na podlahu, Kati říká: „Slib dědovi, že se o barák postarám.“ V tu chvíli nejde jen o barák a dědu, ale o něco mnohem víc. Jde o pocit, že některá místa prostě z hlavy nevymažete, ani když se nemovitost prodá nebo opustí. Žijí v nás dál.


Tyl jako hipster-vlastenec

Dramatik Josef Kajetán Tyl uvádí na pravou míru, jak to s jeho hrou vlastně bylo. Po premiéře byla vnímaná jako propadák, úspěch slavila až v roce 1917, 83 let po premiéře. Spielraum Kollektiv tohoto obrozence prezentuje jako hipstera-vlastence s přehnaným sebevědomím, ale také hravého a nad věcí. Na svoje hry je hrdý, ale ke slávě jedné z písní ze své hry přišel tak trochu jako slepý k houslím. Jeho znovuzrození je působivé a chytře pojaté, vrací nás k počátkům vědomého češství, ovšem projevu Jakuba Čermáka by slušelo méně přepjatosti. Nebo k vlastenectví přepjatost prostě tak nějak patří?

Dovedu si představit propracovanější scénář, plynulejší přecházení mezi jednotlivými scénami a vydařenější konec, do něhož se víc zapojí publikum, jak bylo očekáváno. Ale to jsou detaily. Zásadní pro mě byla energie, která z představení sálala – nadchlo mě množství použitých formálních prostředků (rozhovory, kvízy, videa, audionahrávky, tanec), které vytváří dynamickou, přemýšlivou atmosféru, v níž se více kladou otázky, než nacházejí odpovědi, a v níž herci-aktéři přiznávají, že toho neví o mnoho více než my přihlížející. Tím, že se navíc nesedí, ale stojí a volně chodí prostorem, nevzniká klasická propast mezi herci a publikem. To je bezesporu zásluha všech zúčastněných a také režisérky Lindy Straub, díky níž pásmo útržků pronášených „experty všedního dne“ drží pohromadě.

Od minulého roku, kdy spisovatel David Zábranský hrdinu své hry Herec a truhlář Stanislav Majer mluví o stavu své domoviny nechal bez uzardění vykřikovat slovo „domovina“ a omíláním na scéně i v médiích je částečně zbavil archaičnosti, je na řadě dost možná slovo „vlast“. Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. Dobrou platformou pro hledání vztahu k vlasti může být právě divadelní projekt Fidlovačka aneb Kdo je My?.

Další uvedení:

21. a 22. dubna 2017, 14. a 15. května 2017, 20 h, Divadlo Archa, Praha více...

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
březen 2017
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Čí je tahle země?
Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. „Experty všedního dne“ o svém „češství“ v divadelní inscenaci Fidlovačka aneb Kdo je My?.

Sex, lišaji a vzkazy od Boha
Press Space! Drama René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj se snaží být zároveň hororem, moralitou i břitkou komedii ze života přírodních vědců.

Noční můra v táboře míru
Komunistický teror inscenovaný ve stylu béčkových hororů: Divadelní hra Mlčení bobříků vypráví o dívce na jednokorunové minci.

Vesnické divadlo jako cesta ke kořenům
Divadelní režisér Vítězslav Větrovec zkoumá integrační sílu pouličního, lidového a kočovného divadla – nejenom ve vesničce Velká Lhota, ale i v Turecku a Maroku.

Je škoda to vyhodit
Ve skladu rekvizit Národního divadla má každá věc svůj příběh; nové dostávají v dílně umělou patinu. Skladu šéfuje rekvizitář a malíř Miloš Koutecký.

Pantomima na podpatcích
Žádná z oněch pěti žen na pódiu nemluví. Přesto každý v publiku rozumí, o čem hra je.  Těchto pět mladých umělkyň studuje pantomimu na pražské AMU.

Divadlo fyziky
Členové „Úžasného divadla fyziky“ jsou jako děti, které rozebírají okolní svět svojí zvědavostí a nenechají žádnou otázku nezodpovězenou. Inspiraci a materiál nachází všude kolem sebe.

Olomoucká revoluce začala v divadle
Ivana Plíhalová byla jednou z těch, co stáli v čele sametové revoluce v Olomouci. Herečka Moravského divadla Olomouc se 25 let po revoluci vracela do komunální politiky.

„Mám rád vyhrabávání kousků“
Deutsches Theater Berlin je považováno za jedno z nejprogresivnějších současnosti. Ale je dostatečně politické a multikulturní? Rozhovor s hercem Danielem Hoevelsem.   

Smrt a dívka
Skladby Franze Schuberta rezonují dodnes - skoro 190 let po jeho smrti. Důkazem je mezinárodní studentský projekt propojující hudbu, zpěv, tanec a divadlo.  

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...