Kultura

Čí je tahle země?

Foto: © Spielraum KollektivFoto: © Spielraum Kollektiv
„Fidlovačka aneb Kdo je My?“

Volné divadelní uskupení při divadle Archa Spielraum Kollektiv přináší divadelní inscenaci na téma vlastenectví „Fidlovačka aneb Kdo je My?“. Nenásilně a vtipně při ní každý může objevovat svoje češství skrze obyčejné životní příběhy „expertů všedního dne“.

Existují okamžiky, které naše vnímání domova mění. Například když prezident země řekne: „Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny.“ Právě tímto kontroverzním tvrzením Miloše Zemana, úryvku z autentické nahrávky vánočního poselství z konce roku 2015, divadelní inscenace skupiny Spielraum Kollektiv končí. Kdo je my? A co všechno je naše? A jsou „my“ i ti, co s tímto tvrzením nesouhlasí? Spielraum Kollektiv nabízí procházení se různými způsoby přemýšlení o tom, jaký vztah máme k tomu, čemu říkáme doma.

Pocit domova nepadá z nebe

Josef Kajetán Tyl, tři ženy, které nejsou „čisté Češky“, ale doma jsou v Česku, a disident a aktivista John Bok, syn Čecha a Angličanky, jehož vztah k vlasti je stvrzen dlouholetým disidentským a aktivistickým bojem za svobodu – ti všichni nějakým způsobem svým životem ručí za to, že pocit domova není něco, co padá z nebe, ale že je to celoživotní hledání a nacházení. Až nakonec člověk zjistí, že si domov nosí sám v sobě, že domov je on sám, jeho život skládající se ze spousty maličkostí, ne vždy přesně lokalizovatelných.

S vlastenectvím je to o něco složitější. Tam už nejde o člověka samotného, ale o jeho sounáležitost s celkem, který jej přesahuje a s nímž se identifikuje. Heda odešla do Německa, kde založila rodinu, ale srdcem zůstává v Česku. Reportérka Tatyana má silný německý přízvuk, ale napůl je Češka a doma se cítí na Valašsku. A Kati s ještě silnějším přízvukem má české rodiče, ale vyrůstala v Německu, miluje české pahorky, ty jsou významnou součástí jejího pocitu češství.

Všechny tři nesentimentálně popisují svůj životní příběh a svůj vztah k Česku: není to jen jazyk, jsou to i místa, vůně, zvuky, konkrétní lidé a jejich blízkost. Nejsilnějším momentem pro mě bylo strohé vyprávění Kati o domu jejích prarodičů v Jablonci nad Nisou. Video z něj bylo promítané na podlahu, Kati říká: „Slib dědovi, že se o barák postarám.“ V tu chvíli nejde jen o barák a dědu, ale o něco mnohem víc. Jde o pocit, že některá místa prostě z hlavy nevymažete, ani když se nemovitost prodá nebo opustí. Žijí v nás dál.


Tyl jako hipster-vlastenec

Dramatik Josef Kajetán Tyl uvádí na pravou míru, jak to s jeho hrou vlastně bylo. Po premiéře byla vnímaná jako propadák, úspěch slavila až v roce 1917, 83 let po premiéře. Spielraum Kollektiv tohoto obrozence prezentuje jako hipstera-vlastence s přehnaným sebevědomím, ale také hravého a nad věcí. Na svoje hry je hrdý, ale ke slávě jedné z písní ze své hry přišel tak trochu jako slepý k houslím. Jeho znovuzrození je působivé a chytře pojaté, vrací nás k počátkům vědomého češství, ovšem projevu Jakuba Čermáka by slušelo méně přepjatosti. Nebo k vlastenectví přepjatost prostě tak nějak patří?

Dovedu si představit propracovanější scénář, plynulejší přecházení mezi jednotlivými scénami a vydařenější konec, do něhož se víc zapojí publikum, jak bylo očekáváno. Ale to jsou detaily. Zásadní pro mě byla energie, která z představení sálala – nadchlo mě množství použitých formálních prostředků (rozhovory, kvízy, videa, audionahrávky, tanec), které vytváří dynamickou, přemýšlivou atmosféru, v níž se více kladou otázky, než nacházejí odpovědi, a v níž herci-aktéři přiznávají, že toho neví o mnoho více než my přihlížející. Tím, že se navíc nesedí, ale stojí a volně chodí prostorem, nevzniká klasická propast mezi herci a publikem. To je bezesporu zásluha všech zúčastněných a také režisérky Lindy Straub, díky níž pásmo útržků pronášených „experty všedního dne“ drží pohromadě.

Od minulého roku, kdy spisovatel David Zábranský hrdinu své hry Herec a truhlář Stanislav Majer mluví o stavu své domoviny nechal bez uzardění vykřikovat slovo „domovina“ a omíláním na scéně i v médiích je částečně zbavil archaičnosti, je na řadě dost možná slovo „vlast“. Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. Dobrou platformou pro hledání vztahu k vlasti může být právě divadelní projekt Fidlovačka aneb Kdo je My?.

Další uvedení:

21. a 22. dubna 2017, 14. a 15. května 2017, 20 h, Divadlo Archa, Praha více...

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
březen 2017
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Čí je tahle země?
Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. „Experty všedního dne“ o svém „češství“ v divadelní inscenaci Fidlovačka aneb Kdo je My?.

Sex, lišaji a vzkazy od Boha
Press Space! Drama René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj se snaží být zároveň hororem, moralitou i břitkou komedii ze života přírodních vědců.

Noční můra v táboře míru
Komunistický teror inscenovaný ve stylu béčkových hororů: Divadelní hra Mlčení bobříků vypráví o dívce na jednokorunové minci.

Vesnické divadlo jako cesta ke kořenům
Divadelní režisér Vítězslav Větrovec zkoumá integrační sílu pouličního, lidového a kočovného divadla – nejenom ve vesničce Velká Lhota, ale i v Turecku a Maroku.

Je škoda to vyhodit
Ve skladu rekvizit Národního divadla má každá věc svůj příběh; nové dostávají v dílně umělou patinu. Skladu šéfuje rekvizitář a malíř Miloš Koutecký.

Pantomima na podpatcích
Žádná z oněch pěti žen na pódiu nemluví. Přesto každý v publiku rozumí, o čem hra je.  Těchto pět mladých umělkyň studuje pantomimu na pražské AMU.

Divadlo fyziky
Členové „Úžasného divadla fyziky“ jsou jako děti, které rozebírají okolní svět svojí zvědavostí a nenechají žádnou otázku nezodpovězenou. Inspiraci a materiál nachází všude kolem sebe.

Olomoucká revoluce začala v divadle
Ivana Plíhalová byla jednou z těch, co stáli v čele sametové revoluce v Olomouci. Herečka Moravského divadla Olomouc se 25 let po revoluci vracela do komunální politiky.

„Mám rád vyhrabávání kousků“
Deutsches Theater Berlin je považováno za jedno z nejprogresivnějších současnosti. Ale je dostatečně politické a multikulturní? Rozhovor s hercem Danielem Hoevelsem.   

Smrt a dívka
Skladby Franze Schuberta rezonují dodnes - skoro 190 let po jeho smrti. Důkazem je mezinárodní studentský projekt propojující hudbu, zpěv, tanec a divadlo.  

Témata jádu

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...