Kultura

Manželství po 35 letech

Foto: © AerofilmsFoto: © Aerofilms
Václav a Ivana Strnadovi

Helena Třeštíková se svojí kamerou 35 let sledovala manželský pár. V jejím dokumentu spolu s nimi zažijete úplně všechno: lásku, radost, děti, ambice, hádky, násilí, smutek, problémy. A taky že to jde všechno nějak zvládnout.

Režisérka a dokumentaristka Helena Třeštíková se řadí k evropské špičce dokumentární tvorby. Mimo své jiné dosavadní úspěchy začala na začátku osmdesátých let natáčet s šesti manželskými páry časosběrný experiment Manželské etudy (1987), který byl diváky i kritikou přijat velmi dobře. Natáčení se všemi páry pokračuje až do dnes, a to i přesto, že se čtyři ze sledovaných manželství rozpadla. V letech 2005 a 2006 tak přišly Manželské etudy po dvaceti letech a nyní je hotový celovečerní dokument o jednom z párů.

Boj o identitu

Václav i Ivana Strnadovi jsou oba vystudovaní architekti, oba velmi pracovití a tvořiví. Václavovým životním zápasem se po revoluci stává snaha vybudovat vlastní byznys spojený s výrobou a prodejem nábytku. Ivana je pro změnu plně zaměstnaná výchovou jejich pěti dětí. Z života manželů sestává sisyfovský boj o přežití a udržení si vlastní identity. Strnadovi nejsou „jen tak obyčejná rodinka“ (viz číslovka 5 v kolonce počet dětí) a potýkají se s různými potíži spojenými s manželstvím, jen je všeho víc a v drásavější formě. Jsou to například Václavova naivita ohledně podnikání nebo Ivaniny deprese, doprovázející uvědomění, jak velkou část své osobní svobody a ambicí obětovala výchově dětí a péči o domácnost. Ukazuje se, jak se u nich postupně rozcházejí kariérní možnosti a cíle, mimo jiné i vzhledem k genderovým rolím ovlivněným tehdejší dobou. V tomto ohledu film pro feministky může být těžkým soustem.

Zajímavé je sledovat i proměny politického klimatu, přinášející na rozdíl od předchozího režimu šanci na úspěch, ale rovněž rizika a nejistotu. Historické kontexty jsou naznačeny jen v detailu, jakým je v roce 1985 televizor oznamující světu triumf československých hokejistů na mistrovství světa nebo krátký záběr na úsměvný předvolební billboard z roku 1999, ironicky předpovídající slibnou budoucnost našim dětem.

Pak jsou tu také obrazy zachycující fronty na vánoční stromeček ještě v socialistickém režimu a problémy s úřady, které se přenášejí i do polistopadové éry. Jak těžké například bylo v osmdesátých letech sehnat povolení na prodej vlastnoručně vyrobených obrázků, popisuje neustále tvořící Ivana, která je pak stejně musela prodávat jen pod nálepkou „suvenýry“. A v 90. letech to pak je Václavovo podnikání, které je kombinací pracovitosti a touhy uspět, avšak naráží na těžké překážky.

Doba se mění

Bez dvaceti minut dvou hodinový snímek, zaznamenávající 35 let života manželů Strnadových, je rozdělen do tří částí. První období, snímané ještě černobíle, uvádí svatba následovaná rekonstrukcí bytu a přípravami na společné soužití. „Bereme se, ani nevíme proč,“ říká s úsměvem od ucha k uchu novopečený manžel Václav. V očích obou novomanželů se odráží láska i očekávání. Záhy přichází narození prvního syna, dokončení studia, Václavův odjezd na vojnu a po pěti letech manželství další přírůstek. Nevypadá to, že by si s životem nějak lámali hlavu. Druhé období je z konce devadesátých let a taky je už „barevnější“. Rodina se rozrůstá o další dva syny a dceru, aniž by se nad počtem dětí Václav i Ivana nějak více pozastavovali, stěhují se do velkého rodinného baráku. Václav kupuje novorenesanční dům v Praze a snaží se jej přebudovat ve velkou prodejnu nábytku. Doba se ale mění a byznys neklape tak, jak čekal. A do toho problémy s dětmi, jejichž úspěchy nevyhovují nárokům rodičů. Třetí období je nejobsáhlejší. Dochází k manželské krizi a hrozí dokonce rozpad celé rodiny. Jedná se o jediný moment, kdy jeden z manželů odmítá natáčet.

„Už nebudu množit majetek, sem tam něco i rozbiju,“ říká Václav, co po vyostřené situaci na zahradě, na kterou se přijela podívat zblízka i policie, nesmí preventivně vstoupit do blízkosti své ženy. Vypadá to, že natáčení je u konce. Čelem se k tomu staví dva již dospělí synové, kteří celou situací pozorují s nadhledem a rodiče, jejichž manželství je ve stádiu puberty, zažívají nyní od svých dříve démonizovaných potomků takřka výsměch.

„Teď už je to tak, že blbnou oni,“ říká naprosto „vyklidněnej“ druhý nejstarší syn Martin, s nímž to během dospívání chvílemi vypadalo, že jej čeká kariéra kriminálníka – sem tam něco rodičům ukradl a občas si dal na pár dní útěk do divočiny. I on zdědil podnikavost a zručnost, díky které se nakonec neztratí. Jeho nikdy neustávající a lehce bizarní smích zlepšuje ponurou atmosféru manželské krize a naplňuje snímek humorem. „Do drog jsem nespadl, takže pohodička,“ doplňuje. I tuto kriti ale Strnadovi nakonec překonají. Václav se v průběhu dokumentu párkrát rozpláče před kamerou, za což schytá slovní výprask své manželky: „Takovej ty normálně nejsi!“ Nikdy však neslyšíme o tom, že by jeden druhého měl o něco míň rád.

Autentičnost a otevřenost

Metoda Heleny Třeštíkové spočívá v pozorování a trpělivosti. Do života rodiny Strnadových nezasahuje jinak než pouze svou přítomností a nasloucháním všem členům rodiny (pokud se teda někteří z nich trochu nestydí a jen tak neproběhnou před kamerou). Strnadovi nejsou zrovna řemeslně bezchybným audiovizuálním zážitkem. Heleně Třeštíkové je často vyčítána jistá pasivita spojená s nudou filmového vyprávění. Jde jí především o pečlivé porozumění a zachycení manželství a rodiny jako celku. Autentičnost a otevřenost všech rodinných příslušníků se mísí s citlivým přístupem autorky, která sleduje nejen život obou manželů, ale i jejich v průběhu času dospívajících dětí.

Dokument o Strnadových je příjemně nostalgický, laskavý i dojemný, ukazuje depresi i humor. Zachytává všední momenty a ukazuje, jak velkou hrají v životě a vzpomínkách roli. O těch dramatických nám zase říká, že se to dá vždycky nějak zmáknout. I s pěti dětmi (a psem).

Pavel Zarodňanský

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
únor 2017

    Helena Třeštíková

    Helena Třeštíková (*1949) je česká režisérka a pedagožka. Většinu její tvorby tvoří filmové dokumenty, jejichž tématy jsou většinou konkrétní obyčejní lidé. Několik z nich tvořila tzv. časosběrnou metodou v průběhu mnoha let, kdy své postavy jezdila pravidelně navštěvovat a z každé návštěvy něco natočila a poté použila. Film Marcela získal cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville (2007). Za film René získala v prosinci 2008 cenu Evropské filmové akademie Prix Arte 2008 v kategorii dokument.

    V roce 2007 byla Helena Třeštíková krátce ministryní kultury České republiky v druhé Topolánkově vládě.

    Zdroj: wikipedie

    Další články k tématu

    Kouzlení se lvy
    Film Masaryk vypovídá nejen o historii národa, ale také o muži, jenž se vyrovnával s vážností jména svého otce. Zasloužil si 12 českých lvů, díky kterým se stal nejúspěšnějším filmem v této soutěži?

    Manželství po 35 letech
    Helena Třeštíková se svojí kamerou 35 let sledovala manželský pár. V jejím dokumentu spolu s nimi zažijete úplně všechno: lásku, děti, ambice, hádky, násilí. A taky že to jde všechno nějak zvládnout.

    Oscar pro Toniho?
    Nacismus, STB, rozdělení země na východ a západ. Smutná minulost dominuje německé filmy, které se rok co rok posílají do souboje o Oscara. Toni Erdmann je jinak. Má přesto šanci na Oscara?

    „Nechtěli jsme další milý český film“
    Točilo se (téměř) bez peněz, zato se spoustou trpělivosti a díky dobrým přátelstvím: Menandros a Thaïs je prvním českou experimentální sandálovo-milostnou akční road movie.

    Co se stane, když se Hitler vrátí?
    Ve filmu Už je tady zas si Hitler podmaňuje současné Německo. Nedávno měl tento film premiéru v českých kinech.

    Zabít Baarovou doslovností
    V českých kinech právě dávají hned dva filmy věnované Lídě Baarové, herečce a milence nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Zájem publika je obrovský. Právem?

    Ztraceni v Mnichově
    Nový film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově dekonstruuje s humorem mýtus o Mnichovské dohodě jako o největší zradě na českém národu.

    Shořet kvůli svobodě
    Na to se čekalo dlouho: Hořící keř je snímek o sebeupálení Jana Palacha a boji jedné advokátky za Palachův odkaz.

    This Ain‘t California
    Skejťáci v NDR? Těžko se tomu věří, přesto tomu tak bylo, a projížděli se po asfaltu na svých prkýnkách mezi socialistickými stavbami.

    Marisa a její boj
    Na tričku má napsáno „Nacistická nevěsta“, příštím tetováním si chce na lopatce zvěčnit Adolfa Hiltera. Je jí teprve dvacet, ale nad svým životem ztrácí kontrolu. Recenze filmu Kriegerin (Bojovnice).

    Alois Nebel – další čestný občan Jeseníku
    Alois Nebel se vypracoval z komiksového miniseriálu, přes tři komiksové knihy až na plátna kina. Napůl komiks a napůl film baví návštěvníky kin příběhem málomluvného, zamyšleného a podivínského výpravčího.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...