Spisovatelé na fotbalovém hřišti

NĚMECKO • FALKO HENNIG

Natáhnout fotbalový brka

Fotbal v Německu je vážná věc, tvrdí spisovatel Falko Hennig, který se svojí matkou sdílí nejen vášnivý vztah k fotbalu, ale i zdravotní následky.

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co pro mě fotbal vlastně znamená. Už několik měsíců totiž nemůžu hrát. Bolesti v tříslech jsou příliš silné, ze začátku jsem to ještě zkoušel, ale při každém kopnutí jsem v těch místech cítil bolest podobnou bodnutí dýkou. Když jsem se rozběhl, bylo to ještě horší, brzy už jsem nemohl vůbec nic. Přitom dřív jsem býval celkem rychlej.

„Vo co de? Něco konkrétního nebo stárneš?“ zeptal se mě fotbalovej kámoš Martin Küchler. Pravděpodobně to bude věkem, je mi skoro padesát a hodně fotbalistů se nedožilo ani takto požehnaného věku a fotbalový brka natáhli mnohem mladší: Gregory Mertens z Belgie, Skot Phil O'Donnell, Španěl Antonio Puerta.

V minulých letech jsem fotbal hrával zpravidla pětkrát týdně, prostě proto, že mě to baví víc než vytrvalostní běh, protože mi to dělalo dobře, protože jsem byl přesvědčený, že je dobrý se hýbat na vzduchu. A najednou šlus.

Nejdřív jsem si myslel, že je to jen namožený svalstvo, ale nelepšilo se to. Byl jsem u šesti různých odborníků, kterým jsem pokaždé vyprávěl o tom, že hodně hraju fotbal a jak mě to hrozně bolí. Když si tyhle potíže vyguglujete, najdete diagnózu velmi rychle: fotbalová třísla. A tak jsem se ptal doktorů, jestli nemám takzvaná fotbalová třísla. Ne, to určitě ne. Sedmej doktor řekl: „Na to se nemusím ani dívat, máte fotbalový třísla!“ Moje důvěra v německý zdravotnický systém tak zrovna nevzrostla. Každopádně pořád ještě můžu jezdit na kole a pokud se nic nezlepší, začnu hrát kolovou.

S německým fotbalem mě pojí mnohé, máme to v rodině, moje máma až do svých pozdních sedmdesáti hrála každý týden a v posledních letech jsem si s ní často čutal. Na spisovatelské mistrovství světa ve fotbalu přijela jako jediná německá fanynka na skládacím kole a trenér mě pak zapomněl vystřídat! Kvůli umělé kyčli má s fotbalem utrum a tohle nařízení dokonce dodržuje. Ale tajně pořád ještě lyžuje, přestože ani to už nesmí.

Ostatní národnosti na hřišti tolik nevyřvávají, zdá se, že je hraní víc baví a oproti Němcům po zápase vždycky zpívají a všichni umí texty a melodie. Švédové se pokaždé zahřejou kořalkou.

Umím spíš pouliční fotbal, ten jsem hrál s Wolfgangem Herrndorfem. Myslím, že jako spisovatele mě moc neuznával, zato když jsem dal hlavičku na Bergstraße, řekl mi, že jsem pánbůh. Roku 2013 se zastřelil. Dvakrát týdně tam chodím s Horstem Bredekampem, je mu asi sedmdesát a když vypráví o něčem jiném než o fotbale, tak jeho myšlenkovým pochodům nerozumím. Jeho nadávání na hřišti ovšem bývá naprosto srozumitelné: „Tam vzadu! Proč proboha nehrajete tam vzadu?“ Tak už to zůstane!