Spisovatelé na fotbalovém hřišti

ŠPANĚLSKO • JUAN SOTO IVARS

Míč proti mně. Přiznání fotbalového alergika

Juan srovnává národní hymnu se zpíváním na stadionu, fotbalové fanoušky s politickými přívrženci a fotbalové kluby s náboženstvím. Je až neuvěřitelné, jaký významný fotbal pro Španěly je!

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Fotbal ve Španělsku nahrazuje národní symboly. Přestože mě neuvádí v nadšení, ale ani k němu necítím nadměrnou averzi, rozumím díky němu lépe své zemi.

Španělsko je podivná země. Naše hymna nemá žádný text, takže lidé v sobě budují pocit vlastenectví, když na stadionu zpívají melodii hymny svého klubu. Naše národní vlajka v nás vyvolává tolik emocí jako kuchyňská utěrka, takže Španělé se do bojovného opojení vlastní identitou dostávají pouze, když si na sebe natáhnou trikot svého mužstva. Ale pokud vycházíme ze sociologie a zabrousíme do říše nevědomí, objevíme další nepopiratelné kvality fotbalu: když Španěl sedí v baru a povzbuzuje mužstvo potících se sportovců, může si dovolit pokračovat ve svém životě, který se v zásadě odehrává na zadnici, aniž by ho u toho nějak zásadně mučil komplex viny.

Kultura versus fotbal

Před nedávnem jsem chtěl v knihkupectví prezentovat knihu jednoho kamaráda a když jsem o tom hovořil s jeho nakladatelem, jako první prošel termíny zápasů, jako by se ptal orákula: „A vy tu akci chcete mít v pátek v sedm? To nejde, to hraje Celta Vigo proti Betisu Sevilla.“

Španělská kultura je na tom bídně, je tedy úplně normální, když se nakladatel vyděsí při představě, že by měl o pozornost publika bojovat se svalnatými zadky. To bude nejspíš zdrojem té hypnotické fascinace, kterou spisovatelé k fotbalu chovají, tihle jedinci, kteří většinou mají sklony spíše k alkoholu a pohodlnosti než sprintování při chytání míče na trávníku. V posledních letech jsem měl možnost pozorovat nejbrilantnější mozky své generace při jejich zániku skrze fotbalové šílenství.

Co si pamatuju, snažil jsem se o fotbal zajímat, ale všechny moje pokusy byly směšné a ztroskotaly. Během skvostného hrdinského činu Španělska proti Nizozemí ve finále v Brazílii, kdy Španělsko poprvé vyhrálo mistrovství světa, jsem měl takovou touhu vyjádřit své nadšení, že jsem skočil do studny a narazil si o nějakou trubku ledviny.

Při jiné příležitosti mě jeden kamarád pozval na stadion, abych zakusil na vlastní kůži hru naživo. Když jedno z mužstev dalo branku, skákal jsem radostí, aniž bych si ovšem všiml, že se nacházíme v zóně skalních fanoušků protivníka. Ale to není všechno: před mnoha lety, chodil jsem tehdy ještě do školy, u nás byly dvě frakce, které stály proti sobě jako ideologie v našem parlamentu.

Na jedné straně byli fanoušci Barçy, na druhé Real Madridu. Chtěl jsem být oblíbený, tak jsem prohlašoval, že fandím Santiagu Bernabeuovi (španělský fotbalista a funkcionář), takže jakmile jsem zahlédl bílé trikoty a když jsem měl pocit, že vidím culés (fanoušky FC Barcelona), zanotoval jsem Els segadors (národní hymna Katalánska).

Když moji drahocenní kolegové zjistili, že nefandím Madridu ani Barceloně, nýbrž jsem odpadlíkem obou náboženstvím, málem mě upálili. Španělé jsou ale poměrně koherentní lidé. Člověk nemůže spáchat větší hřích než se stát fanouškem jiného klubu (nebo změnit názor z jedné ideologie na druhou).