Spisovatelé na fotbalovém hřišti

NĚMECKO • PHILIPP REINARTZ

Náš nepřítel, náš přítel

Často bývají nenáviděni a zřídka kdy respektovaní: Philipp Reinartz se zaměřuje na rozhodčí, jejich roli v německém fotbale a taky trochu zavzpomíná.

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Běžel jsem vlakem. Někde tu být musí, vždyť jsem ho na nástupišti viděl. Než dojedem do Kaiserslautern, musím ho najít. Kde je Kaiserslautern, jsem ale nevěděl.

Můžu tohle vůbec? Jsem z Freiburgu, on byl náš nepřítel, a člověk se musel hodně snažit, aby se ve Freiburgu stal něčí nepřítelem. Působilo to dokonce až trochu směšně, když dva roky předtím zablokovali východ pro rozhodčí na stadionu a skandovali „Pusťte Schiriho!“. Ale on ho prostě vypískal, dvakrát vyloučení ze hry, penalty, na konci jsme prohrávali dva čtyři my proti Kolínu. Proti Markusovi Merkovi.

Tehdy jsem na stadionu zrovna nebyl, znal jsem ty scény z rekapitulace sezóny na videokazetě. Dnes už jo. V trikotu, s šálou a vlajkou mě vzali, jeli jsme na nádraží, a na letní rodinnou dovolenou. Hráli jsme zase proti Kolínu, Toni Polster nám zase vrazil rozhodující branky, a zase se náš rozhodčí jmenoval: Markus Merk.

Jenže moje fascinace fotbalem tehdy neznala žádné kompromisy. Když mi bylo deset, byl pro mě fotbal vším, fotbal byl posvátný. A všichni byli hrdinové. Náhradníci bez většího talentu, při jejichž střídání by se dnes jejich kámošům psali škodolibé zprávy na Whatsappu – hrdinové. Hráči, kteří měli na dresu čísla jako 19 a která člověk znal jen z přehledu hráčů mužstva ve stadionovém časopise – hrdinové. Dokonce i ten, kdo namluvil rekapitulaci sezóny na videokazetách – když jsem po letech pracoval jako praktikant v jeho redakci a měl z něj takový respekt, že jsem před ním málem pokleknul, naprosto nechápal. A tak byl Markus Merk, muž, kterého jsem zrovna zahlídnul na nástupišti, sice nepřítel, ale fotbalový, takže magický. Nic mě nedokázalo zadržet, ani kupé se zataženými závěsy, kašlu na to, musím tohohle rozhodčího najít, v Kaiserslautern by bylo pozdě.

A pak stál přede mnou. Měl vyhrnuté rukávy košily, seděl, pohodlně, jen se svými dvěma asistenty, kterým se tehdy ještě říkalo čárový rozhodčí. Podal jsem mu tužku a papír, udržoval jsem uctivě odstup, jako několik měsíců nato, když jsme tančili na ploužáky na školní párty. „Posaď se,“ řekl muž, o kterém jsem vlastně vůbec nic nevěděl. Byl zubařem z Kaiserslauternu, jak jsem se dočetl v časopise Kicker, ale byl to člověk?

Dlouho jsem poslouchal, zůstal klidný, později jsem to nadhodil. Jo, po té hře s Kolínem to prý bylo hrozný, výhružné telefonáty, přitom na hřišti si toho vyslechnul už dost. A co vám hráči říkali, zajímalo mě, doufal jsem, že sprosté nadávky, Altin Rraklli ho při hře proti Kolínu prý nazval „čurákem“. „Někteří hráči se zapomenou,“ bylo všechno, co mi na to Merk odpověděl. Neznal jsem ten výraz, netušil jsem, co tím chce říct, „někteří hráči se zapomenou“ pro mě navždy zůstalo výrazem největšího hněvu a agrese.

Potom se přišoural můj mladší brácha, a pak i sestřička. Zůstali jsme tam, dokud jsme nemuseli přestupovat, někde před Kaiserslautern, Merk mámě ještě pomohl s kuframa. Zeptal jsem se ho, jestli mi může zamávat, a vysvětlil mu přesně, kde na severní tribuně pokaždé stojím. To je trochu komplikované, řekl Merk, „ale dej mi svou adresu“.

Dlouho jsem o tom nikomu nemohl říct, byl to přece jenom nepřítel. O tom zážitku ve vlaku možná ještě jo, ale o těch pohlednicích? Srdečné pozdravy z Ligy mistrů v Turínu. V Madridu. V Londýně. Z rozhodčího FIFY byl najednou můj korespondenční přítel. A když jednou zase pískal ve Freiburgu a před zápasem běžel kolečko stadionem, celá tribuna řvala „Merku, ty čuráku,“ mlčel jsem a mával, a on nikdy nezamával zpátky.