Život

Nebezpečná růžová Justyny Koeke

Foto (Ausschnitt): © Michael WittigFoto (výřez): © Michael Wittig
Justyna Koeke posílá dívčí sny na módní mola.

Proč posílá německo-polská umělkyně Justyna Koeke starší dámy na módní mola v šatech pohádkových princezen? A z jakého důvodu láká přes Tinder láskychtivé muže, aby se podíleli na jejích fotoprojektech?

Když se rodiče Justyny Koeke stěhovali, narazila při balení na štos starých dětských kresbiček. Otřáslo to s ní. Ona i jejích pět sester totiž kdysi malovaly jen skoro samé princezny a světce. „Tohle jsou naše kořeny, takhle se vychovávají holčičky,” poznamenává Justyna hořce. „Když žena není krásná, musí být aspoň hodná.”

Justyna Koeke (nar. 1976 v Krakově) se od těchto kořenů dávno oprostila a čas dnes netráví v kostele ani péčí o zevnějšek. Jestli se o ní dá něco říct, pak že rozhodně není marnivá. Vysoká, tmavovlasá žena se o zevnějšek příliš nestará, okolí si získává raději svou přímočarou povahou. Přátelskou, vstřícnou a neustále energickou. Má koneckonců pořád co dělat. Poletuje po svém obrovském ateliéru, tu vyloví z regálu kus látky, tamhle zakopne o polštář s nalepenými řasami.

V současnosti žije Justyna Koeke nedaleko Stuttgartu a věnuje se uměleckým projektům, ve kterých se vypořádává s překonanými ženskými ideály, stereotypními představami a kultem krásy. Na svém malém šicím stroji například ušila šaty podle princeznovských obrázků ze svého dětství – a v těchto úžasných kostýmech poslala na módní molo staré dámy. Tato performance se stala dokonce součástí Alternativního Fashion Weeku v Berlíně – a stala se mimořádným zážitkem nejen pro cool scénu módních bloggerů, ale i pro modelky, z nichž některým bylo hodně přes osmdesát let. „V běžném životě už nebývají vnímané jako ženy,“ říká Justyna. „Staří lidé se stávají pro ostatními neviditelnými.“


Justyna Koeke se věnuje tématu prezentování, ztvárňování a přestrojování, prostřednictvím čehož zpochybňuje společenská očekávání vztahovaná k ženám. Podle svých vlastních slov umělecky klade „megafeministické požadavky“. Ale zjistila, že ohledně feminismu „neexistuje konsenzus“ a že feministky její projekty také kritizují: například když iniciovala vznik kalendáře, kde se nahé ženy nechávaly fotografovat na staveništích. Už zase se ženy svlékají před objektivem, stěžovaly si některé z aktivistek. Justyna ale chtěla ukázat, že i žena je „zkrátka jen tělo“, ne – jak často sděluje reklamní průmysl – sexy a vzrušující.

Většinou ale Justyna Koeke halí ženy do látky. Její tvorba se pohybuje na pomezí sochařství a módního designu. Své kolekce označuje jako „oblékatelné skulptury“ a posílá modelky na mola jako při módních přehlídkách. Ale jde vysloveně o umělecké akce – a každý módní návrhář by si už při pohledu na její ateliér ve starých ludwigsburských kasárnách rval vlasy. Obrovské přeplněné regály, podlaha plná ústřižků a podivuhodné předměty z látky – vycpané klobásy, růžovorudá srdce nebo molitanové dortíky…

Proti růžovočervenému holčičímu světu

Umělkyně velkými kroky překračuje hory zlata, třpytek, fólií, šňůr a krabic. Když omylem převrhne šálek s kávou, louži zkrátka utře růžovým zbytkem látky – a nemilosrdně tak zlikviduje to, co je údajně štěstím každé malé holčičky: růžový materiál se spoustou třpytek a flitrů.

Justyna Koeke si od dětství uvědomovala, že jako dívka má méně svobody. Vypráví, že vyrostla ve „velmi patriarchální rodině“. Otec byl prý despota – a ji brzy začalo rozčilovat, jak rozdílně se v konzervativní polské společnosti přistupuje k ženám a mužům. Když studovala na umělecké akademii v Krakově a Varšavě klasické sochařství, vyučující prý byli „jako v antice, staří pánové, kteří si předávají pořád stejný styl“. V roce 2000 ji láska přivedla do Německa. Během studia na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu se mohla konečně volně rozvíjet a také se v praxi začít umělecky zabývat ženskou otázkou: „Bylo to velmi svobodné, nádherné,“ vzpomíná. Dnes na stuttgartské akademii působí sama jako učitelka odborné praxe v mediální dílně.

Foto (výřez): © Justyna Koeke
„Zmetci“ (2006) od Justyny Koeke

Textil jako výtvarný materiál objevila z pragmatických důvodů. Když na svět přišel její syn, musela z nouze přesunout svou uměleckou tvorbu do domácích podmínek – a sáhla po látce, protože se dá rychle zpracovat a snadno přepravovat. „Zmetci“ (2006) se jmenuje její fotografický projekt o mateřství, kde na snímcích jako by z umělkyně vylézaly nebo ji sály svérázné objekty z látky. Výraz toho, že dítě vysává energii z matky a využívá ji pro růst vlastních buněk. Justyna Koeke říká zcela otevřeně, že role mladé matky pro ni byla obtížně zvládnutelná. Ale přiznat něco takového je ve společnosti „tabu“. Přála by si, aby se vrátily vícegenerační rodiny, „model otec, matka, dítě není ideální.“

Prostředky na pomoc prostitutkám, které chtějí skončit

V současnosti se zabývá tématem prostituce. „Člověk by řekl, že jsme pokroková společnost, ale úplně mě šokovalo, co všechno je tu možné.“ Justyna Koeke nechápe, že prostituci v Německu podporují dokonce i feministky. „Všem pořád ještě připadá normální, když muži za peníze můžou nakládat s ženským tělem.“ Justyna chce jasně vyjádřit, „že to není v pořádku“. Prostřednictvím uměleckých projektů sehnala peníze na byt, který mohou využívat ženy rozhodnuté s prostitucí skončit. Tématu prostituce se chce ve své práci věnovat i do budoucna.

Foto (výřez): © Justyna Koeke
Rosa Feder, Trup od Justyny Koeke

Justyna Koeke zasahuje do života společnosti častěji. „Je pro mě důležité, aby umění nebylo výlučně pro lidi z uměleckých kruhů, ale aby oslovovalo širší publikum.“ Proto také draží své staré modely na aukcích nebo materiály využívá opakovaně. „Nelpím na svých pracích,“ říká. A i když se její performance odehrávají v kontextu umělecké scény a její fotografie visí v galeriích, je pro ni důležitá blízkost ke každodenní realitě.

Jednou se v rámci jednoho projektu setkala s neznámými muži, které poznala přes seznamovací aplikaci Tinder. V lese jim ale nenabídla slibovaný sex; místo toho je požádala, aby ji a její finskou kolegyni Mimosu Pale fotografovali v přírodě. Zájemci se zapojili. „Byli velmi nejistí, ale přistoupili na to.“ Byla to prý moc krásná zkušenost, „krásně lidská“.

Text: Adrienne Braun
je stuttgartská spisovatelka a kulturní publicistka na volné noze. Pracuje mj. pro noviny „Stuttgarter Zeitung“, „Süddeutsche Zeitung“ a umělecký magazín „Art“.

překlad: Marie Voslářová

Creative Commons Lizenzvertrag
Dieser Text ist lizenziert unter einer Creative Commons Namensnennung - Weitergabe unter gleichen Bedingungen 3.0 Deutschland Lizenz.
listopad 2017
odkazy k tématu

Justyna Koeke

Justyna Koeke se narodila r. 1976 v Krakově. Tamtéž a posléze ve Varšavě, Norimberku a Stuttgartu studovala sochařství. Žije v Ludwigsburgu a od r. 2006 je pedagožkou oborů textilní tvorby a performance na Státní akademii výtvarných umění Stuttgart.

Feminismus dnes

Naše babičky bojovaly za volební právo, naše matky za sexuální svobodu a rovné pracovní šance. Za co bojují ženy dnes? Téma Goethe Institutu (německy a anglicky). více...

Další články k tématu

Nové arény pro feministický boj
Urychluje internet konec patriarchátu? Vanda Černohorská zkoumá, jak online aktivisté a aktivistky mění společnost.

Nebezpečná růžová
Proč posílá německo-polská umělkyně Justyna Koeke starší dámy na módní mola v šatech pohádkových princezen? A z jakého důvodu láká přes Tinder láskychtivé muže, aby se podíleli na jejích fotoprojektech?

„Vyzkoušel jsem si všechny možné identity“
Hudebník Fender Schrade otřásá zavedenými představami o genderu. Rozhovor o trans* identitě uvnitř hudební scény a o tom, proč je feminismus základem všeho.

Antihospodyňka ChPD
ChPD, to je doktorát z nepořádku, lenosti a duševní vyrovnanosti: jde o to osvobodit se od genderových rolí a společenských stereotypů, a to: Made in Poland.

Polonahý šťabajzny, dementní humor
Trochu úchylní jsme, přiznává Ivan Adamovič z časopisu Maximu. Jak tenhle intelektuál zabloudil do redakce údajně nejšovinističtějšího pánského magazínu na českém trhu?

U tyče
Čím dál více žen a také pár mužů tráví svůj volný čas u tyče – věnují se pole dance. Je to sport, show nebo performance? Pár z nich jsme vyzpovídali v Brně.

„Vibrátor je produkt stejně jako zubní kartáček“
Mladá designérka Anna Marešová pro trh připravuje svůj magisterský projekt. Pod značkou Whoop.de.doo nabízí erotické pomůcky pro ženy, které sama navrhla.

„Prvotní strach ve všech kulturách“
Silvestrovská noc v Kolíně proměnila debatu o sexismu – i proto, že rasisti a pravicoví populisté se najednou vydávají za bojovníky za ženská práva. Feministka a kulturoložka Stefanie Lohaus radikálně kritizuje způsob zpravodajského informování o kolínských událostech.

Ženy. O ženách. Pro všechny.
Zahraniční korespondentka Pauline Tillmann (31) a jejích šest kolegyň chce, aby se práce žurnalistek více cenila. Proto se rozhodly založit webový portál „Tvoje korespondentka“.

Feminismus v knižní formě
Aby znovu dodaly feminismu tvář, respektive platformu, založily Jenny Unger a Paula Bolyos knihkupectví ChickLit. Lze v něm nalézt feministickou zábavu a literaturu, pro ženy i o nich.

Hlásíme se jen o svá práva
Co má volební právo žen společného s volebním právem cizinců? V Česku žije kolem 220.000 cizinců. Měli by mít právo volit?

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...