Goethovi stopaři
Koleje, kam se podíváš

Jmenuji se Milada, jsem účetní a bydlím na malém městě kousek od Domažlic. K vlakům jsem nikdy neměla žádný bližší vztah, snad jen ten, že jsem každý den dojížděla do školy a jednou jsme šli po nějaké zrušené trati lesem. Ale to je asi tak všechno.

Od: Milada Servítová

O modelové železnici mám díky svému bývalému manželovi zevrubnou představu. Je to malé, svítí to, houká to, někdy to i kouří, a když to vjede do tunelu, mužští diváci se z toho můžou pominout. Zasvěceně diskutují o každém miniaturním návěstidlu, rozplývají se nad tím, když se zvednou maličké závory a jsou u vytržení, když se dva bonsai vláčky potkají na vedlejších kolejích. Také vím, že jsou různé velikosti. Od těch úplně titěrných modýlků, co se vejdou do žárovky, až po ty zahradní, na kterých se snad dá myslím i jezdit. Dál už moje znalosti nesahají.

Na cestu jsem se rozhodla dobře připravit. Nejdřív jsem oslovila svého osmnáctiletého syna Martina, jestli by se nechtěl na vláčky jet podívat se mnou. Souhlasil, ale to jsem trochu čekala. Pak ale přišla ta horší část, koupě jízdenek. Zvolila jsem totiž stylově dopravu vlakem. Jednak proto, aby nebyl šok z modelové železnice tak velký a jednak kvůli vzdálenosti. Po dálnici je to od nás do Hamburgu skoro 800 kilometrů, a to je na řízení přeci jen už náročné.

České dráhy mají vizuálně velmi hezké a funkční webové stránky, takže jsme si během chvilky zarezervovali lístek z Prahy rovnou do Hamburgu. Jen cenově nebylo příliš výhodné vracet se ještě ten den, protože zpáteční jízdenka by vyšla dráž, než jízdenka druhý den. Rozhodli jsme se tedy s Martinem, že si najdeme v Hamburgu hotel a domů pojdeme až ráno. Rezervaci ve Wunderlandu (to je oficiální název pro vláčkárnu) jsme pak udělali na tři jednoduchá kliknutí myší, stejně jako rezervaci hotelu. A začali se těšit.

V den D jsme dojeli brzy ráno do Prahy, zaparkovali a ztroskotali hned v nádražní hale. ČD mají totiž nutkavou potřebu udržovat své klienty v neustálém napětí a ve střehu, a tak nástupiště, ze kterého odjíždí váš vlak, prozradí až na tu úplně poslední chvíli. Jakmile tedy na informační tabuli naskočilo, že rychlík odjíždí z nástupiště číslo šest, vysprintovali jsme spolu s dalšími nešťastníky na druhou stranu nádrážní haly. Vlak ale vyjel na čas a za chvíli nás už unášel podél Labe ranní mlhou do hraniční soutěsky.

Drážďany - Berlín - Hamburk

V Drážďanech jsme obdivovali konstrukci kovových nosníků hlavní haly a těšili se do Berlína, kde jsme měli skoro hodinu na prohlídku budovy Berlin Hauptbahnhof. Tu ocenil hlavně Martin, který je fanda do všeho, co se jen zlehka dotýká moderní architektury. Na tabletu hned vygooglil historii stavby a fotografie nádraží, které tam stálo původně. Mně přišel zajímavý fakt, že budova byla oproti plánům architektů zkrácena o celých sto metrů, a to prý jenom proto, aby se stihla dostavět do začátku světového šampionátu ve fotbale. Asi by pak neplatily některé vstřelené branky… Každopádně, na míru vyrobené kovové nosníky na tu nepostavenou stometrovou část haly jsou prý uskladněné, a tak snad, možná, někdy v budoucnu dojde i na dostavbu. Ano, málem bych zapomněla, na Berlin Hauptbahnhof se jezdí vlakem tunelem metra, což je myslím docela zajímavá věc. Patnáct metrů pod povrchem je osm nástupišť pro dálkovou dopravu a metro, o čtyři patra výš jsou křížem uložená nástupiště pro dopravu regionální a městskou. Mezi tím je právě ta hala ze skla a kovových nosníků a spoustu schodišť a výtahů. Dost to připomíná některé pokročilejší sci-fi filmy.

Z Berlína jsme si pak svištěli rychlostí kolem 220 km/h rychlovlakem až do Hamburgu. Okolí už moc zajímavé nebylo, protože bylo stále stejné – rovné. A byli jsme v Hamburgu. Projeli jsme hlavní nádraží a ještě popojeli na konečnou stanici, nádraží Hamburg-Altona. Venku hustě pršelo, foukal vítr a bylo zkrátka… ošklivo. Pod deštníkem jsme se pokusili k modelové železnici dojít, ale u první stanice S-Bahn (u nás metro) jsme to vzdali a rádi sestoupili do podzemí. Po krátkém zápase s automatem na výdej jízdenek (trochu jsem čekala, že všechny texty budou i v angličtině, ale chyba lávky) jsme nasedli do moderní soupravy a popojeli dvě stanice směrem do centra. Nějak už jsme si na ta kolejová vozidla zvykli a být chvíli bez nich byl prostě stres.

Tak, a konečně se dostávám k tomu nejhlavnějšímu, proč jsme vlastně do Hamburgu jeli, k modelové železnici.

Neuměla jsem si představit, kde to bude, jak to bude vypadat a tak, ale skutečnost mne ohromila. Celé nábřeží jednoho z kanálů lemovaly veliké hanzovní domy a v jednom z nich byl Miniatur Wunderland. Vyjeli jsme výtahem, koupili si vstupenky (slečna byla moc milá a vůbec jí nevadilo, že jsme přišli o dvě hodiny dřív, než jsme měli rezervaci) a… Nebudu se přetvařovat, skoro mi spadla brada. Téměř tři hodiny jsme chodili od panelu k panelu a oba s Martinem žasli. Zkusím to popsat co nejvěrněji.

Miniatur Wunderland Hamburk

Předně, všude koleje. Ty modelové, samozřejmě. Všude po nich jezdí miniatury vláčků tak propracovaných, že moc nejdou rozeznat od těch skutečných velkých. A pak figurky. Musí jich tam být snad milion. Nebo raději dva. Malí panáčci jsou všude. Strojvůdce vykukuje z kabiny, policista píská na píšťalku, v oknech kancelářských budov vystresovaný úředník mlátí klávesnicí o stůl, horolezec se dívá, jak mu upadl cepín. Na stadiónu je právě koncert DJ Boba, v hledišti je tak deset tisích fanoušků, cvakají blesky fotoaparátů, na malém plátně se promítá videoklip. V sekci Skandinávie manévruje ve fjordu se skutečnou vodou obrovský trajekt pod vysutý most, pod ním, na dně, potápěč pouští bublinky a velký krab mu k tomu mává klepetem. Model severošvédského města Kiruny je dokonalý, byla jsem tam kdysi na dovolené a pamatuju si hodně na to, abych to mohla napsat. Na letišti startují a přistávají letadla, ve švýcarských horách (přes 6 metrů vysokých!) se prohání lyžaři pod jezdící lanovkou, parní lokomotivy supí do tunelů a z věznice unikají vězni…

Je to zkrátka neuvěřitelný svět plný propracovaných detailů, z nichž mnoho můžete spustit tlačítkem u zábradlí. Dokonce i bungee jumper opravdu skočil z jeřábu. Německá pečlivost se tady doslova odvázala a naplno propukla. Jen popsat se to celé nedá, musí se to vidět.

Počítám, že to nebyla naše poslední návštěva a že se sem ještě vrátíme. Ale ne na jedno odpoledne. Minimálně na týden.