Pop a elektronická hudba 2025
Rebelky a cucáci

DJ Koze
DJ Koze | Foto (výřez): © Pampa Records

Ať už jde o gender, Blízký východ nebo krizi klubové scény – rok 2025 byl i v německém popu politickým rokem. Umělkyně a umělci generace Z v něm jasně formulovali své estetické postoje. A přitom si ještě našli čas na duet se Ski Agguem.

Od: Joachim Hentschel

Největší hit německého popového roku nevznikl v Německu. Přesto šlo o potenciální klubovou hymnu, která publikum nadchla způsobem, jaký se podaří jen málokteré písni. „We're goin' up, up, up, it's our moment,“ zpívají Ejae, Audrey Nuna a Rei Ami do třpytivého beatu skladby Golden, stěžejní písně z animovaného muzikálu KPop Demon Hunters od Netflixu. V německé hitparádě se Golden udržela devět týdnů v řadě na prvním místě a až do konce listopadu zůstávala na druhé příčce – houževnatě a stále připravená znovu zaútočit na vrchol.

Veřejná místa, kde se podobná hudba hraje a oslavuje, z tohoto nadšení ale v roce 2025 příliš netěžila. Jakkoli jsou paušální soudy o generaci Z nebo ještě mladších kulturních generacích únavné, zkušenost ukazuje, že mnozí z nich sice ochotně vystojí frontu před concept stores nebo doma pořádají listening parties k novým albům. Do klubů, kde člověk může celou noc objevovat hudbu díky DJům a bavit se s neznámými lidmi, však mladé popové generace chodí stále méně. Rozhodně ne v takové míře jako jejich předchůdci v osmdesátých a devadesátých letech, kteří vytvořili představu klubové kultury, podle níž noční život dodnes posuzujeme.

Náhrobek pro taneční kulturu

Událost, která se v roce 2025 stala nejsilnějším symbolem pokračujícího zániku klubové scény, přišla hned na začátku roku. Watergate, jeden z legendárních berlínských technoklubů, uspořádal na Silvestra svou úplně poslední party. Provozovatelé to vzdali – nájem na takto atraktivním místě v centru města už pro ně byl ekonomicky neudržitelný.

O několik týdnů později postavil před budovou aktivistický kolektiv Steinzeit.Alter symbolický náhrobek. Památník měl připomínat kus městské i popkulturní historie, který právě tady – stejně jako na mnoha dalších místech v Německu v uplynulých letech i během roku 2025 – navždy zmizel. Jenže o pár dní později zmizel i samotný kámen. Stavební úřad jej nechal odstranit s odůvodněním, že představuje nebezpečí pro silniční provoz.

I to působí symbolicky. Jako příklad neschopnosti německých institucí udržet otevřený alespoň ten omezený prostor svobody, který klubová kultura ve světě po covidu potřebuje ke svému přežití. Ne všechno je ale černé. Koaliční smlouva nové spolkové vlády, uzavřená v dubnu 2025, přinesla alespoň jistou naději. Několik jejích bodů naznačuje – nebo se o to alespoň snaží –, že si CDU/CSU a SPD tento problém uvědomují.

Počítá se například se změnou stavebních předpisů, která by mohla přinést větší volnost pro pořádání nočních akcí. Součástí koaliční smlouvy je také opakovaně diskutovaný záměr uznat taneční kluby jako kulturní instituce. Kdy a v jaké podobě se tyto plány promění ve skutečnost, dnes samozřejmě nikdo nedokáže říct. Rok 2025 ale zároveň ukázal, že vedle zanikajících klubů vznikají i nové, velmi slibné podniky. Open Ground, prostor pro taneční hudbu otevřený ve Wuppertalu teprve v roce 2023, dnes odborníci označují za nejlepší klub na světě. Také proto, že zdejší atmosféra působí spíše přátelsky než soutěživě. A právě to by nakonec mohl být faktor, který do bezstarostnějšího nočního života znovu přiláká i generaci Z.

Svět chce berlínské beaty

Ovace mezinárodního publika i peníze ze zahraničí nejsou německým hvězdám cizí už přinejmenším od dob Kraftwerku. V roce 2025 na tom nejvíce vydělávalo berlínské DJské a producentské uskupení Keinemusik, zvyklé na úspěch, které svůj věhlas dál upevňovalo vystoupeními v USA, Japonsku nebo Abú Zabí. Překvapivou kapitolou byla také zcela vyprodaná klubová tour Ski Aggua – rappera s typickou lyžařskou maskou – po velkých amerických městech. Na Eurovizi v Basileji sice duo Abor & Tynna, reprezentující Německo, skončilo až na patnáctém místě, jejich skladba Baller, příjemně omamující kus technopopu, se však následně stala komerčně nejúspěšnější písní celého ročníku. Dobře se umístila v hitparádách nejen ve Skandinávii a Velké Británii, ale dokonce i ve Spojených státech.
Na opačném konci emocionálního spektra se v roce 2025 pohybovala skupina mladých hudebníků, kteří sice rovněž vycházejí z rapu, klubové hudby a elektronického soulu, u nichž ale beat často ustupuje do pozadí – nebo zcela mizí. Platí to například ve chvíli, kdy Felix Dautzenberg alias Berq za doprovodu silně zareverbovaných zvukových ploch zpívá svou píseň Blauer Ballon: „Du fehlst mir unendlich / Nicht nur dein Lachen, auch der Streit.“ („Neskutečně mi chybíš. Nejen tvůj smích, ale i naše hádky.“) Je to trochu kýč, zároveň však hudba nese onu éterickou atmosféru, kterou známe z cloud rapu nebo z experimentů radikálně digitálního písničkáře Jamese Blakea.

„Někdy zapomínám na to podstatné: drogy, sex a mejdany,“ zpíval v únoru Zartmann ve svém hitu Tau mich auf, který se vyšplhal na první místo hitparády, jako by tím potvrzoval všechna klišé o generaci Z. Zartmann, který veřejnosti neprozrazuje ani své křestní jméno, ani věk, má typický životopis plný otazníků: vystudoval běžnou školu, jako solitér začal psát první písně a přes internet se dostal k širokému publiku. Pomohl mu k tomu i zmíněný Ski Aggu, který s ním loni natočil duet a přitom sám zničehonic zazněl překvapivě něžně.

Když kluci pláčou, holky nadávají

Někteří mluví o „nové německé citlivosti“: o fascinaci obrazem zranitelného muže, který v takové intenzitě neměl dříve obdoby a který naplňují i umělci jako Blumengarten nebo Smyt. Možná se tím jednoduše uspokojují velmi podobné základní potřeby publika, jaké v sedmdesátých letech přispěly k úspěchu jemných, melancholických šlágrových zpěváků typu Christiana Anderse nebo Michaela Holma – a nebylo by na tom nic pohoršujícího. To, že tvorba Berqa a dalších zároveň po estetické stránce dokonale odpovídá současnosti, mluví v jejich prospěch. Na listopadovém předávání cen Bambi dokonce Zartmann pronesl krátký projev proti pravicovému populismu. A učinil tak způsobem, který bychom u veřejně známých osobností rádi vídali častěji.
Zajímavé je, že trend – pokud v dnešní pluralitní době ještě vůbec můžeme o nějakých trendech hovořit – se u ženských interpretek v poslední době vydal přesně opačným směrem. „Tři bitches na jachtě a sluší nám to,“ rapuje například umělkyně Zsá Zsá značně útočně, „tvůj kluk koukal, no jasně, udělala bych to taky.“ Její nadýchaný urban-elektropopový song Bad Bunnie$, který podobně extrovertním způsobem vypráví o lehce za hranou zábavě, kterou si ženy mohou užívat v nočním i městském životě, se v roce 2025 stal letním hitem – jen několik měsíců po vydání alba Fotze, debutové desky berlínské rapperky Ikkimel, a cyklu skladeb Schlau aber blond od Shirin David, navazujícího na její fitness hit Bauch Beine Po. Tyto osobnosti měly dost společného na to, aby pro ně vznikl vlastní diskurz i žánrové označení: Fotzenrap.

Obsahové kořeny tohoto fenoménu sahají k americké hiphopové kultuře devadesátých let. Teprve nyní se však vysoce explicitní ženský rapový projev stal v Německu širším tématem – jistě i kvůli generačnímu faktoru. Ikkimel, nejvýraznější představitelka tohoto proudu roku 2025, je něco přes dvacet, vystudovala humanitní obory a zároveň vytváří uměleckou personu, která jako by mnohá stará tabu vůbec nevnímala. „Jsem pořádná píča a nikdy jsem se za to nestyděla,“ rapuje – a vtipně opět ve spolupráci se Ski Agguem dodává: „Aggu mi nasypal lajnu na zadek.“ Motto podle Zartmanna: drogy, sex a žádné ústupky.

Hranice jsou málokdy zcela jasné

Odbornice a odborníci se v hodnocení tohoto fenoménu rozcházejí. Na jedné straně si rapperky svou agresivní stylizací přivlastňují výrazy, které dosud fungovaly jako nadávky, a oslavují životní postoj, který mnozí komentátoři dodnes připisují především mužům. Zároveň ale často pouze reprodukují stereotypy „party holek“, které jejich mužské protějšky po desetiletí sami vytvářejí – aniž by k nim něco zásadního přidávaly. Nejpřesvědčivější odpověď ostatně nabízí sama Ikkimel ve skladbě Jetzt erst recht: „Je Ikkimel vůbec ještě feministka? Teď si malí sráči najednou hrají na to, že je to zajímá.“

Tuto debatu ovšem výrazně zjednodušuje jedna věc: v konečném důsledku neexistuje spor o to, zda by ženy, muži a nebinární osoby měli mít stejná práva, či nikoli. Rozdílné názory se naopak objevují v otázce, jak by měl být vyřešen konflikt na Blízkém východě. A nejde jen o dobu po 7. říjnu 2023, kdy teroristé z Hamásu zaútočili na Izrael a zavraždili více než 1 200 lidí – mimo jiné na techno festivalu Nova u kibucu Re’im.

Skutečnost, že obě strany tohoto konfliktu – v němž Izrael vedl válku částečně za cenu závažného porušování mezinárodního práva – v říjnu podepsaly první mírový plán a zbývající živí rukojmí byli propuštěni, podle všeho bohužel neukončí spor, který se kolem tohoto tématu vede zejména v elektronické hudební scéně už mnoho let. Festivalové léto roku 2025 bylo tímto konfliktem poznamenáno více než kdy dříve: ostré výzvy k bojkotu akcí, které se podle kritiků dostatečně jasně nevymezily proti izraelské politice, a rušení účasti umělců, kteří zlehčovali Hamás a antisemitský teror, se střetávaly s velkou intenzitou. Jako drobnou útěchu lze vnímat, že se tento spor odehrával především na sociálních sítích a neskončil další vlnou násilí na okrajích tanečních parketů. Možná je to známka toho, že mnoho lidí na festivalech se o světovou politiku ve skutečnosti nezajímá tolik, jak naznačovaly předchozí bouře na internetu a otevřené dopisy.

Na konci vždy tančí naděje

Jako krátký eskapistický útěk od všech konfliktů a kontroverzí, kterých byl rok 2025 plný, se na závěr nabízí nejkrásnější elektronické popové album roku: Music Can Hear Us od flensburského DJ Kozeho – nádherná sbírka fantaskních zvuků, mnohovrstevných beatů a dokonale upraveného šílenství. „Tančíme tváří v tvář,“ zpívá v jedné skladbě frontman kapely Beatsteaks Arnim Teutoburg-Weiss, „a pod sněhem je všechno v pořádku.“ Malý, skutečně krásný okamžik harmonie. A právě to hudba stále dokáže nejlépe.