Československý Manchester
Baťův Zlín

Baťa a město Zlín jsou jedněmi z nejvýznamnějších československých fenoménů minulého století. Tomáš Baťa byl úspěšným průmyslovým magnátem a jeho město Zlín pak laboratoří moderny, zdokumentované v místní architektuře, urbanismu, kultuře, školství, či filmu. 

Koncem 19. století založil podnikatel Baťa ve Zlíně stejnojmennou firmu na výrobu bot, která se brzy stala největším výrobcem a vývozcem obuvi v Evropě. Rozkvět korporace zatrhl až komunistický režim po 2. světové válce. Přesto si město Zlín a jeho obyvatelé dodnes zachovávají neutuchající emancipaci a podnikatelského ducha.

Československý Manchester

Historicky cechovní městečko v podhorské pastevecké oblasti proměnila průmyslová revoluce v globální centrum průmyslu, říkalo se mu československý Manchester. Baťovi založili své obuvnické impérium roku 1884. Tomáš Baťa jej dále rozvíjel na bázi moderních principů své doby, tedy hlavně fordismu, Keynesiánské ekonomie a taylorismu. 

K výstavbě města přistupoval racionálně a systematicky, jako k výrobě bot. Na plánech se podílelo celé stavební a urbanistické oddělení firmy, o finální podobě ale vždy rozhodoval sám Tomáš Baťa. Jeho vize „ideálního průmyslového města“ jsou uchovávány ve Zlínském archivu Města Brna, bývalém archivu firmy Baťa. Návrh vždy vycházel z barokních a klasicistních plánů, ve kterých rostlo město paprskovitě od sídla panovníka. V Baťově případě byl centrem areál továrny, k jehož vstupu se sbíhaly všechny hlavní ulice. Dle plánu se nejdříve postavily výrobní budovy, dle předlohy Fordových závodů v Americe. Charakterizuje je železobetonový skelet v rastru 6.15 x 6.15 m, vyzděný červenými cihlami, s moderními pásovými okny. V areálu továrny se nacházely dílny pro výrobu bot, ale také pomocné provozy pro chod firmy a města.

Pracovat, bydlet, žít

Zaměstnanci továren potřebovali bydlení, následovala tedy výstavba rodinných domků a ubytoven, svižně a prakticky, jako na běžícím pásu. Šachovnicové uspořádání kolonií dvoupatrových cihlových domků se zahrádkami bez plotů se objevuje na Letné, Nad Ovčinou, Na Zálešné, Podvesné, Dílech, Lesní čtvrti a Mokré. Architekty byli Vladimír Karfík, F.L.Gahura, Jan Kotěra a Miroslav Drofa. Prefabrikace a standardizace výroby umožnily nezvykle rychlou výstavbu nového města. Dle kréda „pracovat společně, bydlet individuálně,“ odmítl Baťa návrhy Le Corbusiera na kolektivní formu ubytování zaměstnanců. K této došlo až později, s Jiřím Voženílkem, v podobě Kolektivního domu z roku 1950. Baťovi zaměstnanci a jejich rodiny nemohli jen bydlet a pracovat, takže následovala výstavba sociálních a kulturních institucí: kina, škol, nákupního střediska, sportovišť, ZOO či nemocnice. Zde vstoupilo do procesu produkce města promyšlené sociální inženýrství s pevnými pravidly pro jeho obyvatele. Interní komunikační prostředky propagandy zajišťovaly informovanost nové společnosti, ale také její kontrolu. Vznikl nový člověk: Baťův mladý muž, Baťova mladá žena, Baťovci. Firma jim nabídla práci, bydlení a vzdělání, ale také volný čas a náplně jeho využití. Kultura a možnosti nakupování vedly k nové emancipaci a sebevědomí městského obyvatelstva, jež pocházelo z rurální oblasti. Tuto ambivalenci v sociálním kapitalismu nepokrytě kritizovala soudobá avantgardní moderna.
 

Konec impéria

Roku 1932 zahynul Tomáš Baťa při leteckém neštěstí na cestě k otevření továrny ve švýcarském Möhlinu. Firmu dál vedl jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Ten pokračoval v budovatelských plánech bratra a až do roku 1939 přispíval k rozvoji města. Mimo jiné nechal postavit i Správní budovu firmy Baťa, takzvanou „jednadvacítku“ s mytickou pojízdnou kanceláří ve výtahu (1938). Po válce byla společnost Baťa znárodněna a přejmenována na národní podnik Svit. Roku 1949 byl

přejmenován i Zlín – na Gottwaldov. Tradice kontrolované výstavby města v období komunismu, pětiletek a socialistické industrializace pomalu odezněla a proběhla například výstavba rozsáhlého panelového sídliště Jižní Svahy. Po Sametové revoluci se město vrátilo k názvu Zlín. S nástupem liberální ekonomie došlo k masivní změně majetkových poměrů, individualizaci společnosti a deindustrializaci Zlína. Z většiny továrních premis se staly brownfields.

Od brownfields ke gentrifikaci

Dnes se město snaží na svou světoznámou tradici navázat a v rámci současných možností a nových zkušeností ji dále rozvíjet. V historickém centru na náměstí Míru vyrostl polyfunkční dům Robot (2004)  

či oblíbené nákupní centrum Zlaté Jablko (2008) architekta Svatopluka Sládečka. Snaha najít nové funkce pro staré tovární budovy také pomalu nese úrodu. Budova č. 21 byla zrekonstruována (architekty Pastrnekem, Bergmannem a Všetečkou) a roku 2004 znovuotevřena jako sídlo Zlínského Kraje a Finančního úřadu. V budově č. 23 sídlí od roku 2006 úspěšný Podnikatelský inkubátor (architektů Mudříka a Míčka). 

Vysoce očekávané je letošní otevření budov č. 14 a 15 pod společným názvem Baťův institut. Již brzy se sem přestěhuje Muzeum jihovýchodní Moravy, Krajská knihovna Františka Bartoše, a Krajská galerie výtvarného umění. Dlouhodobým plánem města je lokalizovat do továrních budov alespoň část místní univerzity. Nejen kvůli komplikovaným majetkoprávním vztahům se to zatím příliš nedaří a například kontroverzní návrh místní rodačky a londýnské občanky Evy Jiřičné na novostavbu Kongresového a univerzitního centra byl realizován mimo postprůmyslový areál.

Zato obnova baťovských domků, jež jsou dnes převážně v soukromém vlastnictvím, je v posledních letech stále více populární. S příchodem mladých kreativců, jejich zabydlováním se zde a nenápadným gentrifikováním oblasti – hlavně Letné – začíná další fáze proměny podnikavého města.