ROZHOVOR S MICHAELEM BALLHAUSEM
„Mou filmovou školou bylo kino“
Jako kameraman psal Michael Ballhaus historii kinematografie. Na festivalu Berlinale 2016 bude tento 80letý umělec poctěn čestným Zlatým medvědem za celoživotní dílo. Web Goethe.de přináší rozhovor s rodilým Berlíňanem Ballhausem o jeho mimořádné kariéře.
Pane Ballhausi, mezinárodní filmový festival v Berlíně Vám v roce 2016 propůjčí čestného Zlatého medvěda za celoživotní dílo. Co pro Vás toto ocenění znamená?
Má pro mě velkou hodnotu, protože jsem s Berlinale už 40 let velice úzce spjat. Měl jsem vždycky radost, když byly na festivalu zastoupeny filmy, na kterých jsem se podílel. Pro mě je tato cena takříkajíc završením mého angažmá pro festival Berlinale.
Jste první kameraman, který tuto cenu dostane. Na rozdíl od herců a režisérů bývají kameramani v Německu jen zřídkakdy v centru zájmu veřejnosti. U Vás je to jiné. Existuje ve Vaší kariéře nějaký okamžik, ve kterém jste si všiml, že Vás vnímá i širší publikum?
Myslím si, že to začalo v 80. letech, kdy jsem v Americe točil filmy s Martinem Scorsesem a jinými režiséry. Když jako Němec pracujete ve Spojených státech u filmu, je to něco zvláštního. A v té době ještě v americkém filmu nedělalo tento druh kariéry tolik Němců.
Respekt vůči profesi hraje velkou roli
Ve své autobiografii nazvané Bilder im Kopf (Obrazy v hlavě) píšete, že jako dítě jste neviděl téměř žádné filmy. Vaši rodiče byli divadelní herci a vybudovali malé divadlo, u kterého jste pak Vy sám začínal jako fotograf. Bylo pro Vás divadlo důležitou školou pro Vaši pozdější práci?To v každém případě. V divadle jsem se naučil, jak důležitá je herecká profese a jak citlivě je nutné s herci jednat. Velký respekt, který mám vůči této profesi, hraje velkou roli, protože ho vnímá i herec před kamerou.
Kameramanem jste se podle svých slov chtěl stát poté, co jste navštívil natáčení filmu Maxe Ophülse Lola Montez (1955), jednoho z nejextravagantnějších filmů 50. let. Potom jste absolvoval studium fotografie a několik let jste pracoval jako kameraman v televizi. Koncem 60. let jste natočil svůj první hraný film a působil jste také jako docent na Německé vysoké škole pro film a televizi v Berlíně (dffb). Film jste však nikdy nestudoval.
Ne, mou filmovou školou bylo kino. Od určitého okamžiku jsem začal hodně chodit do kina. Některé filmy jsem viděl víckrát – například Pohrdání (Le Mépris) režiséra Jeana-Luca Godarda určitě osmkrát! V něm byly tak skvělé věci, že jsem prostě chtěl zjistit, jak to kameraman Raoul Coutard udělal. Jiným vzorem byl pro mě Sven Nykvist, kameraman Ingmara Bergmana. Ten tak báječně fotografoval lidské oči. Oči byly pro mě vždycky něco zcela zvláštního: Oko – do duše okno.
Motion is emotion
Jste spojován nejen se Scorsesem, ale především s Rainerem Wernerem Fassbinderem. V 70. letech jste s ním natočil 15 filmů...
Pracovat s Fassbinderem, to byla tvrdá, ale dobrá škola. Hodně jsem se toho naučil. Především jedno: Když dokážete vycházet s panem Fassbinderem, pak vyjdete s každým režisérem! On byl totiž trochu komplikovaný...
Pro Fassbinderův film Martha (1974) jste vynalezl proslulý styl snímání, při kterém kamera obkrouží objekt kolem dokola – vstoupilo to do filmové historie jako „Ballhaus-Kreisel“ (Ballhausovo kroužení). Už ve Vašich raných filmech si lze povšimnout elegantních pohybů Vaší kamery.
Pohyby kamery pro mě byly od začátku velice důležité. Pro mě zkrátka platí rčení „motion is emotion“. Když pohybujete kamerou, vytváříte v divákovi emoce.
Od začátku 80. let jste pracoval ve Spojených státech amerických. Do jaké míry Vás v USA vnímali jako německého kameramana?
Režiséři to nejspíš vnímali – podle jejich názoru jsem měl jiný pohled na věci než moji američtí kolegové. A přijímali to vcelku pozitivně. Měl jsem odvahu pracovat velmi rychle a s malými rozpočty. Například film Po zavírací době (After Hours), tedy můj první film pro Scorseseho, měl rozpočet jen čtyři miliony dolarů a musel být natočen za pouhých 40 nocí. To byly podmínky, za kterých Scorsese od dob svých začátků už nebyl zvyklý pracovat. Řekl jsem mu: „Marty, musíme každou noc natočit 15 záběrů. Já to dokážu, dělal jsem to s Fassbinderem!“
EMOCIONÁLNÍ PŘÍBĚHY MI SEDÍ
Se Scorsesem jste natočil sedm filmů, mezi nimi například gangsterky Mafiáni (Goodfellas, 1990), Gangy New Yorku (Gangs of New York, 2002) a Skrytá identita (The Departed, 2006). Je mezi nimi nějaký film, který je vyloženě Vaší srdeční záležitostí?
Ano, je: Věk nevinnosti (The Age of Innocence) z roku 1993. To je vlastně i můj oblíbený film.
To je melodram podle románu spisovatelky Edith Wharton, příběh lásky, která ztroskotá kvůli konvencím...
Tento druh emocionálních příběhů mi sedí. Měli jsme velmi dobrý scénář a skvělé možnosti – fantastické herce, jako je Michelle Pfeiffer, Winona Ryder a Daniel Day-Lewis. A lokace, kde jsme natáčeli, byly prostě snové. Něco takového bychom byli tenkrát v Německu vůbec nemohli natočit.
Ten film je mimořádně nákladně a precizně inscenovaný.
Ano, podobně jako Fassbinder je i Scorsese velice vizuální režisér. Své představy o jednotlivých záběrech si velmi přesně promýšlí. A já jsem jeho nápady s velkou radostí realizoval. Vždycky bude však velký rozdíl mezi popisem obrazu a jeho převodem do reality.
NATOČIL JSEM MNOHO BÁJEČNÝCH FILMŮ
Michelle Pfeiffer jste znal už z filmu Báječní Bakerovi hoši (The Fabulous Baker Boys) z roku 1989.
To byl pro mě velice zajímavý film. Režisér Steven Kloves totiž vůbec nebyl vizuálním typem režiséra. Když jsem si přečetl scénář, řekl jsem mu, jak si ten film představuji. A on mi na to řekl: „Tak ho takhle udělej, udělej ho přesně takhle!“ Měl jsem úplnou volnost při práci s obrazy. A to se mi samozřejmě moc líbilo.
Magický moment filmu tvoří fantastické kroužení kamery kolem Michelle Pfeiffer, která leží na klavírním křídle a zpívá.
Ano, to kroužení kolem Michelle... Když jsem si přečetl skript, věděl jsem, že to musí působit jako milostný akt – a usmyslel jsem si, že ji kamera musí obkroužit! Navrhl jsem to Stevemu, a ten byl nadšený. Michelle to také udělala velkolepě. V její kariéře to byl vrchol.
Pracoval jste s mnoha velkými režiséry – mezi ně patří také Francis Ford Coppola, Volker Schlöndorff nebo Wolfgang Petersen. Nechtěl jste někdy nějaký hraný film také sám režírovat?
Měl jsem skutečně jeden námět, který mě hodně zajímal. Byl to život rakousko-americké zpěvačky Lotte Lenyi. Projektem jsem se zabýval celá léta, ale nakonec to celé ztroskotalo kvůli jednomu redaktorovi z televize. Ale co, i tak jsem natočil spoustu báječných filmů. Film, jako je Věk nevinnosti, by dnes filmová studia pravděpodobně už nevyrobila. Měl jsem štěstí, že jsem byl kameramanem v době, kdy byla kinematografie mimořádně obsahově bohatá.