ARCHITEKTONICKÁ TRADICE NĚMECKÝCH AMBASÁD
Německé ctnosti ve skle a oceli

Při stavbě německých ambasád dodnes platí zásada, že budova má reprezentovat Německo. Zároveň je tu ale také snaha respektovat místní kulturní a architektonické tradice.
 

Počátky státní reprezentace v zahraničí jako forma mezinárodní komunikace sahají hluboko do minulosti. Budova velvyslanectví jako typ stavby existuje však teprve od 19. století. Zpočátku si zastupitelské úřady vypůjčovaly lesk dřívějších epoch a stěhovaly se do bývalých šlechtických paláců. V případě německých ambasád to platí například pro Hôtel Beauharnais v Paříži, palác Schuylenburch v Den Haagu nebo Lobkovický palác v Praze. Z balkonu pražského Lobkovického paláce oznámil v roce 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher více než čtyřem tisícům uprchlíků z východního Německa, že smějí vycestovat do západního Německa.

První budova, která byla koncipovaná už ryze jako velvyslanectví, vznikla v roce 1877 v Konstantinopoli  List Preußische Zeitung tehdy tuto neorenesanční budovu zkritizoval: „Nový palác sám dělá čest spíše naší velké moci než našemu citu pro umění.“ „Pustá cizota“ působí prý hermeticky uzavřeně a neladí s „pohádkovým okolním prostředím“. O dva roky později bylo otevřeno velvyslanectví ve Vídni – renesanční palácová budova ve vilémovském stylu, připomínající budovu Říšského sněmu. V roce 1913 vybudoval mladý architekt Peter Behrens císařské německé vyslanectví v Petrohradu. To patří rovněž do kategorie renomovaných staveb, ale kvůli mohutným sloupům a portiku se sochami statných mužů vedoucích koně byla tato stavba neprávem označována za předzvěst architektury národního socialismu.

REPREZENTACE A DESIGN

Zmíněná kritika uvedená v listu Preußische Zeitung nastínila už v roce 1877 to, co začalo později platit jako zásada a co platí dodnes: Stavba ambasády má reprezentovat Německo, ale také využívat a respektovat místní kulturní a architektonické tradice. Jak rozdílně lze tento program interpretovat, ukazují dvě budovy německého velvyslanectví ve Washingtonu. Kancelářskou budovu v hlavním městě USA vybudoval v letech 1962 – 1966 Egon Eiermann. Transparentní ocelová stavba s jemným rastrem na fasádě, vsazená do okolní krajiny, se nepyšní reprezentativními architektonickými tvary.

Další stavby poplatné radikální moderně, které měly dát zapomenout na jakékoli asociace s érou národního socialismu, vznikly v roce 1968 v Bruselu zásluhou Reinharda Krügera a v roce 1972 v Brasílii zásluhou Hanse Scharouna. V letech 1992 – 1994 však vytvořil Oswald Mathias Ungers rezidenční budovu ve Washingtonu jako racionalistickou novou interpretaci palácového typu, který se velice důstojně tyčí na kopci. Navrhl komplexní umělecké dílo i s vnitřním vybavením včetně nádobí a prostírání.

Budovy ambasád v naší době si pohrávají s oběma architektonickými motivy – s reprezentativními řadami pilířů, symetriemi a atraktivními kontrasty materiálů, ale také s transparentností, otevřeností a lehkostí. Vítaná je také orientace na místní architektonické tradice. Nejen kvůli tomu, že osvědčené způsoby stavění mohou být účelné, ale je to také vnímáno jako projev úcty vůči hostitelskému státu. Vítězové architektonické soutěže na budovu velvyslanectví v Tbilisi, stuttgartská architektonická kancelář Wulf Architekten, sice počítají s moderními tvary stavby, ale zároveň i s fasádami z nepálených, vzduchem sušených cihel.
 
Zastupitelské úřady v zahraničí jsou nejen velké budovy v hlavních městech, ale také mnoho konzulátů v dalších městech. Ambasády mají často najatá poschodí ve větších administrativních komplexech nebo výškových budovách. Vzhledem k tomu, že v takových nájemních prostorech neexistuje možnost sebeprezentace navenek, snaží se německé ministerstvo zahraničí vyvinout pro ně korporátní design.

KORPORÁTNÍ DESIGN PRO NĚMECKO

Z projektové soutěže vzešly nyní návrhy na „funkční, reprezentativní a jednotný korporátní design“, jak se pravilo v zadání soutěže vypsané ministerstvem zahraničí, tedy „výrazný, energický a přesvědčivý koncept, který se dá flexibilně použít na různých místech, v různých prostorech, kulturách a podnebných pásech“. Řeč je o „identifikaci a orientaci zaměstnanců“, ale i o „profesionálním image“ Německa. Zdůrazňuje se rovněž, že jde také o zvýšení efektivnosti průběhu projektových a stavebních prací prostřednictvím standardizace. Účastníci soutěže vypracovali korporátní design pro konkrétní místo aplikace – pro město Šen-jang v Číně. Současně s realizací má vzniknout všeobecně použitelná příručka.

Před mladšími a svěžejšími pracemi dala porota přednost konzervativnímu řešení ze stuttgartské architektonické kanceláře Dittel Architekten. Toto řešení se svou kompozicí z dřevěných dýhovaných a prosklených stěn sleduje „transparentnost hmoty a principy šířky a hustoty“. Lehce nebo nonšalantně nebo dokonce radostně však tento design nepůsobí. Často citované německé ctnosti jako solidnost, kvalitu a pořádek však bude naopak zprostředkovávat dokonale a vzhledem ke své nezávislosti na čase a místě bude mít tento design na mnoha zastupitelských úřadech na celém světě patrně ještě dlouhou platnost.