Čtvrtstoletí trvala společná cesta životem Leonore Mau a Huberta Fichteho. Odkaz fotografky a spisovatele i nadále inspiruje umělce a vědce.
Leonore Mau se narodila v roce 1916 v Lipsku a od roku 1953 působila jako fotografka. To jí bylo 37 let. Téměř o 10 let později se dala dohromady s tehdy ještě neznámým spisovatelem Hubertem Fichtem – a pak spolu objeli půl světa. Fotografka Nathalie David, germanista Peter Braun a etnolog Claus Deimel se ohlíží za jejich neobvyklým životem a společným dílem.
Byla velmi velkorysá a svobodná ve svých myšlenkách. Tato změna byla její svobodné rozhodnutí. Věděla, že Fichte měl mnoho mužů. Byl posedlý sexualitou. To brala v potaz. Protože to pro ni bylo svým způsobem vysvobození. Ve Fichteho dopisech se dočteme, jak ji miloval a jak pro něj byla důležitá. Také on ji fyzicky chtěl, i když byl homosexuální. Vlastně byl bisexuální.
Chtěl z ní udělat fotografku. Věřil jí a viděl v ní svůj doplněk. Vzájemně se podporovali. Byla to doba experimentů. Pracují v symbióze a velmi experimentálně, velmi konceptuálně. Oba se tím intelektuálně vyživovali.
Po Fichteho smrti vydala Leonore Mau další dvě knihy: Psyche (2005) a Die Kinder Herodots (2006) společně s Rolandem Kayem, manželem Piny Bausch, se kterým byli přátelé. V roce 1987 fotografovala seriál Wuppertaler Architektur a v následujícím roce sérii portrétů souboru Piny Bausch. Od roku 1994 do roku 2004 tvořila zátiší s názvem Fata Morgana: Proto stavěla a kolážovala velmi volně masky, sochy a upomínkové předměty pomocí nože a masky, gumových rukavic... Velmi mladistvá práce! Leonore Mau zemřela 22. září 2013 v Hamburku.
Trailer: „Diese Photographin heißt Leonore Mau“ od Nathalie Davida
Filmařka a fotografka Nathalie David asistovala Leonoře Mau od začátku 90. let 20. století při archivaci její rozsáhlé sbírky fotografií. Studovala volné umění v Nice na vysoké škole Villa Arson a na Vysoké škole výtvarného umění v Hamburku. Následovalo stipendium na Filmové a televizní vysoké škole v Potsdami-Babelsbergu. V létě roku 2005 doprovázela Leonore Mau s kamerou. Vznikl film Diese Photographin heißt Leonore Mau (2005, 54 minut), který je k dostání od listopadu 2016 na DVD.
SPOLEČNÁ CESTA ŽIVOTEM
„– Ty fotografuješ / Já píšu. / My se navštěvujeme. / Ty ze mě děláš velkého básníka. / A já z tebe udělám velkou fotografku.“ – To byl plán, který navrhují Jäcki, Fichteho literární alter ego, a Irma, která nese biografické rysy Leonore Mau, ve Fichteho románu Der Kleine Hauptbahnhof oder Lob des Strichs (1988). Začínají svoji společnou cestu životem. Hledají neznámé, popisují ho slovem a obrazem, synergicky: Portugalsko, Řím, poté v roce 1969 první cesta do Brazílie. Zkoumají jihoamerická náboženství: kandomble, voodoo, santería.
Leonore Mau | Wuppertal. Pina Bausch v zrcadle, trojité zrcadlení, 1987 | Wuppertal
Za laskavou podporu děkujeme nadaci S. Fischer Stiftung.
Za fotografii afrického chlapce s maskou vyrobenou z balení léků získává Leonore Mau v roce 1975 cenu World Press Photo. Poté: New York, Venezuela, Trinidad, Benin; kulty transu a jejich sledování do Afriky. Mezi lety 1974 a 1978 se věnuje dokumentaci psychiatrických vesnic v Senegalu. V roce 1976 vychází kniha fotografií Xango. Die Afroamerikanischen Religionen. Bahia Haiti Trinidad s texty Huberta Fichteho. Etnopoetické výzkumy, ve kterých se slovo a obraz vzájemně osvětlují. Pak jsou opět na stopě afroamerickým náboženstvím: Miami, Grenada, Nikaragua a Haiti. V roce 1981 podnikají svoji poslední společnou cestu do Brazílie. Zde, v Casa das Minas v São Luis de Maranão vznikají portréty kněžek kandomble.
PETER BRAUN: „PROTI ÚZKOSTI SVĚTA“
Peter Braun | courtesy Peter Braun
Rituální bohatství a smyslnost afroamerických náboženství působily na fotografku a spisovatele velmi fascinujícím způsobem. To vyžadovalo více než jen prostou dokumentaci. Proto hledali možnosti, jak zachytit obrazem a slovem atmosféru míst a fyzických pohybů aktérů, jejich pohledy, jejich gesta, jejich jednání – a takto uvolněné „energie“. Právě Leonore Mau reaguje ve svých fotografiích často na barvy a formy, na struktury a řády – a stále znovu na události mezi člověkem před fotoaparátem. Ke konci jejich spolupráce získává pro Leonore Mau zvláštní význam především portrét. V obličejích starých kněžek v Casa das Minas objevuje nejen dlouhou tradici nejstaršího kláštera náboženství kandomble v Brazílii, ale koncentruje v nich také vlastní více než patnáctiletou fotografickou zkušenost z afroamerického světa.
Oba se ve svých pracích pohybují na tenké hranici mezi etnologií a uměním. Jako vědci se snaží o pochopení afroamerického synkretismu. Zajímají se jak o životní příběhy lidí, kteří se účastní kultů, o jejich pohnutky a naděje, tak o politické a sociální podmínky, ve kterých žijí. Jejich umělecké ztvárnění však nesměřuje k reflektovanému intelektuálnímu diskurzu. Vidí v něm mnohem více „neoimperialistický jazyk vítězů“. Chtějí zůstat blíže u člověka, nechtějí mluvit o nich, nýbrž v jejich blízkosti – a to vždy zahrnuje také mluvení o sobě samém. Práce Leonore Mau také nepředstavují „fotografie vítězů“ - které pozorovateli beze zbytku odkrývají svůj syžet. Svědčí o diskrétnosti a blízkosti.
Peter Braun je germanista a vede centrum psaní na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně; navíc vyučuje a zkoumá především literaturu 20. a 21. století. Těžiště tvoří život a dílo Huberta Fichteho, ke kterému napsal mimo jiné úvod Eine Reise durch das Werk von Hubert Fichte (Fischer Verlag, 2005). Nedávno vydal dopisy Huberta Fichteho Leonoře Mau pod názvem Ich beiße dich zum Abschied ganz zart heraus (Fischer Verlag, 2016).
Fichteho texty jsou v mnoha případech překladem fotografií Leonore Mau, čili jistým způsobem popis obrázků. Během rituálů vnímala fotografka jiné věci a on z nich teprve později vystavěl texty. Fichte otevřel Leonore Mau, která před jejich vztahem fotografovala především architekturu, nový svět, který mu ve svých fotografiích vracela jako předlohu pro jeho texty. Oba autoři se vyvarovali sentimentálního pohledu na obraz něčeho jiného, který jim nejprve připadal cizí. Tím se jim daří naprosto syrová dokumentace toho, co považovali za krásné.
Etnolog Claus Deimel byl poprvé již v roce 1993 kurátorem výstavy fotografií Leonore Mau a textů Huberta Fichteho ve fóru Dolnosaského zemského muzea v Hannoveru a vydal dvousvazkový katalog Götter aus Afrika (Dolnosaské zemské muzeum Hannover, 1993). V roce 2002 následovala druhá výstava s názvem Xango – Lebende Götter. Fotografien von Leonore Mau – Texte: Hubert Fichte v etnografickém muzeu Grassi v Lipsku. Na obou výstavách se Leonore Mau kurátorsky podílela.
V rámci regionálního projektu „Hubert Fichte – Liebe und Ethnologie“ (Hubert Fichte – láska a etnologie) prezentuje Goethe-Institut Porto Alegre výstavu „A casa de Leonore Mau“. Vystaveno je více než 100 fotografií, které Leonore Mau pořídila na svých cestách v letech 1969 až 1982 v Bahii, Rio de Janeiru, São Luís do Maranhão, Brasílii a Porto Alegre. Až na několik málo výjimek nebyly tyto fotografie v Brazílii ještě nikdy k vidění. Kurátor prof. Alexandre Santos, kunsthistorik na Federální univerzitě Rio Grande do Sul, se vydal na pozvání Goethe-Institutu Porto Alegre v červenci 2016 do Hamburku, aby společně s Nathalií David vybrali fotografie z pozůstalosti Leonore Mau u nadace S. Fischer Stiftung. Výstava byla otevřena 17. listopadu přednáškou Diedricha Diedrichsena.
