Světové dědictví - Le Corbusier
Ikona moderny ve Stuttgartu

Dva avantgardní bytové domy architekta Le Corbusiera, které byly postaveny na sídlišti Weißenhof ve Stuttgartu, byly prohlášeny za světové dědictví. Je to pozdní triumf pro výdobytek moderny, v jejímž středu se kdysi württemberské zemské hlavní město Stuttgart nacházelo.

Na fotografii z konce 20. let 20. století je v popředí vidět vůz Mercedes Benz, typ 8/38 PS-roadster, u jehož dveří u místa řidiče stojí s jednou nohou na širokém stupátku mladá žena, „dámská řidička“, jak se říkalo ve 20. letech, a za ní je vidět bílá budova, jejíž ikonická působivost přetrvává až do dnešních dob. Je to jedno z prvních děl architekta Le Corbusiera (1887-1965), obytný dvojdům, který tvoří součást komplexu na stuttgartském sídlišti Weißenhof. Tato budova byla dokončena v roce 1927 u příležitosti výstavy Die Wohnung (Byt), kterou uspořádal Deutscher Werkbund.

SPORTOVNÍ A ELEGANTNÍ

Výjev v popředí už dávno přepsala historie. Vyfotografovaný vůz je dnes ceněný veterán a sebevědomý postoj emancipované ženy s řidičským průkazem je dnes už samozřejmostí. Avšak radikální gesto, které spojovalo v nový životní pocit zdánlivě protichůdné světy jako sportovnost a eleganci, prostou jednoduchost a noblesu, kvalitu a hospodárnost, architekturu a bytovou otázku, zůstává dodnes platné a je do této stavby nesmazatelně zapsáno. Není proto překvapivé, že tyto dva obytné domy byly společně s 15 dalšími stavbami z Le Corbusierova ateliéru v sedmi různých zemích prohlášeny organizací UNESCO v červenci 2016 za světové dědictví.

stanovení standardů

Sídliště Weißenhof ve Stuttgartu zahrnovalo původně 33 domů, z nichž se jich v původním stavu dochovalo jedenáct. Na budování tohoto sídliště, které se stalo vzorem nového stavění, se pod urbanistickým vedením Ludwiga Miese van der Rohe podílelo 17 architektů, mezi nimi Peter Behrens, Walter Gropius, Hans Poelzig, Johannes Jacobus Oud, Hans Scharoun nebo Mart Stam. Evropská architektonická avantgarda se tehdy poprvé spojila, aby v lidech vzbudila nadšení pro nové projektování, stavění a bydlení a aby pro tento účel změnila povědomí o architektuře.

BEZ ZBYTEČNÉ DEKORATIVNOSTI

Sídliště Weißenhof stanovilo ve své době standardy pro minimální vybavenost bytů. Mies van der Rohe trval na tom, aby měl každý dům ústřední vytápění, koupelnu a WC. Všichni architekti, designéři a řemeslníci, zastoupení ve svazu Deutscher Werkbund, prezentovali nejen nové konstrukční techniky, stavební materiály a nápady na variabilní využití prostoru, ale především moderní funkční design a zařízení interiéru. Toto zařízení mělo být oproštěno od zbytečné dekorativnosti (neboli slovy rakouského architekta Josefa Franka „befreit vom Gschnas“).

pocit svobody

Le Corbusierův obytný dvojdům zprostředkovává svými štíhlými podpěrami už zvenčí dojem svobodného životního pocitu, který měl utvářet budoucnost bydlení. Jeho bezstarostná lehkost pokračuje vevnitř rafinovanými detaily, plynule do sebe přecházejícími minimalistickými obytnými prostory, pochozí střechou s prostorem pro slunění a zahradou. Je to místo pro překvapivé střídání perspektiv. Základní myšlenka „transformovatelného domu“ zůstala dodnes živá.

ODKRYTÍ HISTORIE

Ne všichni obyvatelé však oceňují volný půdorys budovy. Mezi lety 1933 a 1984 byla stavba průběžně měněna. Teprve v roce 2002 vznikla v souvislosti se změnou vlastníka šance na rozsáhlou rekonstrukci v souladu s památkovou ochranou a budova byla přeměněna na muzeum. Stuttgartská architektonická kancelář Büro Architektur 109 provedla v pověření nadace Wüstenrot vzornou a důslednou sanaci budovy. Byly obnoveny původní proporce budovy a úprava fasády, aniž by přitom došlo k úplnému zrušení změn provedených v posledních desetiletích.

Pro rekonstrukci momentky zachycující původní stav zrekonstruovala kancelář space4 vybavení a barevnou úpravu pravé poloviny domu a vytvořila z této části pochozí exponát. V levé, větší polovině domu je umístěna výstava s exponáty, které dokumentují historii sídliště Weißenhof. Zde byly vědomě zachovány změny posledních 70 let, aby návštěvníci sami mohli zjišťovat, jak se stavba měnila. Obnažené dobové vrstvy dávají prostor pro interpretace životního cyklu jedné ikony, ukazují zranitelnost a zároveň nevyčerpatelnou odvahu moderny.