Němčina v kontextu pražského multilingvismu
Literární jazyk Franze Kafky

© Goethe-Institut

Dlouhou dobu byla Kafkova němčina známá pouze z posmrtného vydání díla připraveného Maxem Brodem, jemuž autor své texty svěřil. Brod v nich však prováděl úpravy, aby dosáhl maximálního rozšíření spisů svého přítele. Snažil se přitom zejména odstranit veškeré „pragismy“, z nichž by bylo patrné, že se jedná o regionální, v Praze užívanou variantu jazyka. A tak se již Kurt Tucholsky a Hermann Hesse domnívali, že u Kafky nalezli „příkladnou“, ba přímo „klasickou“ němčinu a utvrzovali tak primárně přesvědčení okruhu pražských spisovatelů, jenž si podle Johannese Urzidila činil nárok na „čistou a ničím nezkalenou spisovnou němčinu“. V rozporu s tím však samotný Kafka poznamenal, že je mimo Čechy nápadný svou „pražskou němčinou“. Teprve Kritické vydání Kafkova díla, které roku 1982 začalo vycházet ve frankfurtském nakladatelství S. Fischer a v němž jsou zachyceny jak veškeré autokorektury, tak i zásahy Kafkových vydavatelů, nám poskytuje autentický pohled na podobu němčiny běžnou v Praze kolem roku 1900. Důvodem je fakt, že během procesu literární tvorby vyznačujícího se dynamikou, plynulostí, spontaneitou, především však emocionalitou a extatičností, byl Kafka latentně náchylný k chybám z nepozornosti. Ve vrstvě okamžitých korektur, která přitom vznikala a která zachycuje text ,in statu nascendi‘, zanechal Kafkův mluvený jazyk zřetelné stopy.
 
Na tomto textověkritickém základu se k němčině, kterou Kafka používal ve svých prozaických textech, podařilo vytvořit gramatiku chyb umožňující formálně rekonstruovat jeho všední jazyk. Aby bylo možno seskupit odchylky od normy objevující se v rukopise a přiřadit je konkrétnímu zdroji (dialekt, jidiš, čeština), byly propojeny metodické přístupy různých jazykovědných subdisciplín: chybové lingvistiky zkoumající psanou němčinu mluvčích dialektů z hlediska přebírání dialektových vzorců, dialektologie poskytující tomuto postupu podporu ve formě gramatických příruček, slovníků a jazykových atlasů německých dialektů, a kontaktní lingvistiky analyzující (kolektivní) stabilní přenos prvků jednoho jazyka do druhého. V další fázi bylo s pomocí Modelu standardních jazyků Ulricha Ammona posuzováno, zda regionalismy identifikované v Kafkově prozaické tvorbě na základě uvedeného postupu odpovídají regionálnímu (rakouskému, českému, pražskému) úzu, či zda se vymykají spisovnému jazyku. V této souvislosti se ověřoval výskyt v soudobých referenčních zdrojích (gramatikách, slovnících, směrnicích nakladatelství, denících, beletrii).

 
„Východostředněbavorské městské nářečí vídeňského typu“

 
Kafkou užívané regionalismy mají povětšinou (55 ze 103 typů) dialektový původ. Kafku se podařilo určit jako mluvčího východostředněbavorského městského nářečí vídeňského typu. Na ně ukazují zejména fonetické charakteristiky typické zčásti pro všechny hornoněmecké dialekty, zčásti ale také pouze pro bavorská nářečí či dokonce výlučně pro vídeňskou němčinu: mimo jiné je to absence e v předponách ge- a be-: „glüftet“, „weggangen“, „bhandeln“; oslabené zaoblení ö, ü a eu: „meglich“ (möglich), „Thier“ (Tür), „trei“ (treu); zaměňování b/p-, g/k- a d/t-: „Bult“ (Pult), „glein“ (klein), „Schulder“ (Schulter); vypuštění (vokalizace) l po samohlásce: „sebst“ (selbst), „Wöbung“ (Wölbung), „fühten“ (fühlten); a monoftongizace ei v ä [ɛ:]: „Brete“ (Breite), „Gereztheit“ (Gereiztheit), „Feenheit“ (Feinheit). Rovněž z hlediska morfologie vykazuje Kafkova němčina četné dialektismy: Osobní zájmena „i“ (ich) a „mir“ (wir), členy „a“ (ein, eine), „dee“ (die) a „dees“ (das) i slovesné tvary jako „rucken“ (rücken), „ziegen“ (ziehen) a „gekennt“ (gekannt) nechávají plasticky vystoupit obrysy Kafkova primárního jazyka. Kafkovi, jenž své němčině sám v chlapeckých letech připisoval „rakouské zabarvení“, byla očividně skutečně vlastní „rakouská jazyková varieta“.

 
Jazykové charakteristiky jidiš a češtiny

 
Mimoto jsou v Kafkově němčině patrné stopy jidiš: 26 procent všech doložených regionálních výrazů ve fonetické oblasti lze přiřadit někdejšímu jazyku pražských Židů. Patří sem zejména markantní psaní z namísto s a f namísto w na začátku slova; Kafka tak zřejmě říkal „Zache“ (Sache), „zondern“ (sondern) a „Zessel“ (Sessel), „Färme“ (Wärme), „fissen“ (wissen) a „fickelte“ (wickelte); pf na začátku slova vyslovoval jako f, uprostřed a na konci slova jako p: „Fosten“ (Pfosten), „Ferd“ (Pferd) a „kramphaft“ (krampfhaft). V oblasti morfologie narážíme na nápadné užívání dativu u tázacího zájmena wer: „um wem es sich handelt“, „Wem suchst Du?“; a v jidiš má svůj původ rovněž Kafkovo konstantní užívání her- ve složených směrových příslovcích: „Jetzt wäre ich bald herausgefallen“ (v jidiš aroys: heraus/hinaus). Nejednalo se tedy o Kafkovu literární sebestylizaci, když si přisuzoval „němčinu, kterou máme v uších ještě od našich neněmeckých matek“. Tyto vlivy jidiš náleží k pozůstatkům, jež byly kolem roku 1900 v kruzích pražských německých Židů očividně stále živé a které Kafka jako dítě přebíral spolu s němčinou používanou v prostředí, v němž vyrůstal. Coby součást etnolektu dokumentují poslední stadium proměny jazyka českých Židů v 19. století a propůjčují Kafkou užívané „rakouské jazykové varietě“ „přízvuk západního jidiš“.
 
Konečně zejména v syntaxi nalézáme jazykové vzory češtiny. Kafka zde opakovaně vypouští slovní druhy, které čeština nezná, ať už jde o členy: „bei Tür“, „durch Labyrint“, „auf Ofenbank“; či o spojku zu používanou v infinitivních konstrukcích: „ob es richtig war, so handeln“, „sie suchten einander zurückdrängen“, „er scheint ihn gar nicht gelesen haben“. Takovéto porušení pravidel vycházející z rozdílů mezi jazyky je stejně tak typické pro německy hovořící Čechy jako Kafkovo kolísání mezi předložkami an a auf, jimž v češtině odpovídá jediný ekvivalent – předložka na: „an/auf der Decke hängen“, „an/auf die Türe schlagen“, „etwas an/auf etwas hängen“. Rovněž tyto doklady kontaktu mezi německým a českým jazykem musely být součástí běžné pražské němčiny již v době, kdy se Kafka začleňoval do společnosti hovořící jeho mateřštinou; část z nich dokonce odpovídá regionálnímu jazykovému úzu, neboť se objevují také v pražském denním tisku či beletrii. Podařilo se tak rovněž prokázat, že v Praze existovala zvláštní forma standardní němčiny odlišující se v jednotlivostech od oficiální rakouské spisovné normy. 
 

Kafkova „nejosobnější forma spisovné němčiny“

 
Právě standardně užívané regionalismy typické pro Prahu, Čechy či Rakousko dokládají nadto Kafkovu ochotu přizpůsobit se říšskoněmeckým představám pravidel. Oprava spojení vergessen an (+ akuzativ), kterou v souvislosti s vydáním povídky Proměna (Die Verwandlung, 1915) provedlo lipské nakladatelství Kurt Wolff Verlag, měla za následek, že se tento obrat (odpovídající rakouské normě) z jeho rukopisů ve stejné době vytratil: „er vergaß in der Aufregung an alles andere“. Rovněž „spor o ,bis‘“, který Kafka vedl se svou berlínskou snoubenkou Felice Bauer, skončil roku 1917 tím, že se tomuto hraničnímu případu rakouské normy začal napříště vyhýbat, když se mu na základě „Grimmovy gramatiky“ nepodařilo prokázat, že podřadicí spojku bis lze použít k vyjádření předčasnosti tak, jak to pro něho bylo běžné: „der Laden leert sich und erst bis wenn er ganz leer ist, geht auch der Soldat“. Že pro něho říšskoněmecké předpisy však nebyly vždy svaté, dokládá jeden tvar standardně užívaný v Praze – neurčité zájmeno paar (několik) ve spojení s nulovým členem: „auf paar Minuten“, „nur paar kurze Fragen“. Kafka sice toleroval, když mu vydavatelé v textu Proměny členy doplnili, jeho další jazykovou praxi to však nikterak nepoznamenalo. Zde i nadále převážil „jemný jazykový cit“ přisuzovaný pražským Židům, jenž „je v němčině skutečně živý pouze v dialektech a vyjma nich pouze v nejosobnější formě spisovného jazyka“.