Georg Friedrich Hegel
Myslitel revoluce i největší humorista

Východoněmecké poštovní známky s podobniznou Georga Friedricha Hegela
Východoněmecké poštovní známky s podobniznou Georga Friedricha Hegela | © Deutsche Post

Od narození Georga W. F. Hegela, myslitele, jehož filosofie se stala součástí revoluční doby, v níž žil, uplynulo již více než čtvrt tisíciletí. Hegel formuloval moderní pojem rodiny, teze o konci dějin zaznamenala několik repríz a nemoralizující úvahy o egoismu moderního člověka dodnes překonávají mnohé aktuální přístupy.
 

Od: Tereza Matějčková

Hegel se, stejně jako jeho spolužák a přítel, Friedrich Hölderlin, narodil v roce 1770. Z dopisů víme, jak fascinovaný byl Hegel geniálním básníkem, s nímž sdílel pokoj na univerzitní koleji. Spojovalo je mnohé: s nadšením sledovali Francouzskou revoluci, společně překládali Sofoklovu Antigonu a Hegel básníkovi věnoval svou báseň Eleusis. Později sledoval, jak se Hölderlin propadá do duševního onemocnění. Inspirací byl Hölderlin v mnohém: Hegel díky němu objevil sílu poezie, představivosti i zničující moc šílenství.
 
Doba obou mužů byla revoluční. Nově se definovalo to, co je stát, rodina, náboženství, i filosofie. Později se Hegel coby profesor a rektor berlínské univerzity považoval za aktéra tohoto převratu: ve svém díle nabídl filosofické uchopení proměn doby. Osou Hegelova díla bylo právo individua na osobní svobodu. Hegel byl ostatně mezi prvními, kdo na důrazu na sebeurčení vystavil celou filosofii, takže Klaus Vieweg, který k výročí vydal monumentální biografii, německého idealistu právem nazval filosofem svobody.
 
Hegel byl rovněž mezi prvními, kdo tematizovali nebezpečí spjatá s vyzdvižením individuality. Souvisejících obtíží si všímal na romanticích a jejich umění, v němž je zdůrazněno vlastní nitro na úkor druhých, a proto vposled i na úkor sebe sama.  

Příznačné je, že Hegel v žádné fázi nepřistoupil na moralizování a dobu nekritizoval za sebestřednost, místo toho přijal výzvu představit koncept společnosti, který dostojí nároku na individualitu, zároveň ale i faktu, že člověk je individuálním a jedinečným jen tváří v tvář druhému.

Profesní tulák

Hegel žil uprostřed revoluční doby, revolučnost byla předmětem jeho filosofie a nestálost doby se projevila i na jeho životě. Když mezi lety 1805 a 1807 pracoval na Fenomenologii ducha, navázal vztah s Christinou Burkhardtovou. Ze svazku vzešel nemanželský syn. Hegelův následný profesní i osobní život byl poznamenán nejistotou: střídavě byl novinářem, redaktorem či pedagogem. Sám Hegel, který v tomto období trpěl finanční tísní, tyto roky popisoval jako drásající. Jeho filosofické dílo však zvláštním způsobem dotvořily: dosud nebylo časté, aby myslitel do filosofie vnášel tolik rozmanitých témat. V Hegelově díle se objevují úvahy o moderní rodině, tržním hospodářství, Shakespearovi nebo novinařině. Filosof se podle Hegela musí zajímat o všechno.
           
Když tento profesní tulák žádal ve svých čtyřiceti letech o ruku Marii von Tucher, které bylo tehdy jednadvacet let, její rodiče byli zděšeni a snažili se, aby ze svatby sešlo. Svatba se nakonec uskutečnila a Hegel zdůraznil v Základech filosofie práva, že jediní lidé, kteří o svatbě smějí rozhodovat, jsou sami nastávající. Tím zpochybnil nejen roli předjednaných sňatků, ale jako „velkou necitlivost“ odmítl rovněž manželství coby instituci, jejíž funkcí je sloužit společnosti. Místo toho zdůraznil, že jediným původem i cílem svazku je láska.
           
Láska byla heslem doby. Romantici v ní spatřovali světské absolutno a pravé náboženství, které nahradí církev s jejím „morálním despotismem“, jak píše Hegel v dopise Hölderlinovi. Především z raných spisů je patrné, že i Hegel měl pro lásku slabost. Láska je pro něho nejvyšším citem, v nějakém ohledu však i samou podstatou skutečnosti: vše, co je, je vztahem. Nic nenese kořeny samo v sobě. Právě vhled to závislosti člověka na druhém pak Hegel vyzdvihuje jako motiv, který může překonat nebezpečí moderního egoismu.
           
I tento aspekt se projevuje v Hegelově pojetí manželství. Lidé vstupují do svazku na základě lásky, což nemá vyústit v „romantické“ odmítání instituce manželství. To, že jsou lidé spjati na rovině instituce a díky rituálu i před druhými, jejich svazek posilňuje. Manželství pak Hegel líčí jako duchovní cvičení, v němž se lidé učí spolu setrvávat právě navzdory nesnázím. Podobnou roli ale pro Hegela sehrává i přátelství nebo spolupráce. I zde vytváříme vztahy, které nás překračují, a tím, jak Hegel poznamenává, rozšiřují naše bytí. Hegel tuto úvahu vztahuje i na potomky. Láska tíhne k plodnosti a jejím naplněním jsou proto děti. Nejen že děti nejsou překážkou naší svobody, ony jsou svobodou rodičů: čím více povinností máme vůči druhým, tím svébytnější a silnější jsme.

První filosof devatenáctého století

Hegel, který měl s Marií von Tucher dvě děti a do své rodiny později přijal i svého nemanželského syna, jako by tuto nově nabytou stabilitu přenesl i do svého profesního života. V osmačtyřiceti letech získal svou první pozici v akademickém světě – na univerzitě v Berlíně. Právě nyní započala Hegelova proměna z filosofického smolaře v prvního filosofa tehdejší doby. Na berlínské univerzitě, jíž se později stal rektorem, proslul přednáškami o filosofii dějin. Zaujal především svou tezí o konci dějin. Podle ní dospěli lidé v západním světě, především v Prusku, k té nejvznešenější myšlence, která může být formulována: Podstatou člověka je svoboda a svobodné sebeurčení. Aby však člověk měl možnost svobodně určit sám sebe, musejí existovat instituce, které tyto svobody chrání. Kdyby tyto instituce neexistovaly, byla by svoboda výsadou heroických bytostí. Právě v moderním světě se však nárok na svobodu přetavil do institucí, díky nimž může každý člověk uskutečnit osobní svobodu. Tezí o konci dějin Hegel nemínil to, že se již nebude nic dít. Na mysli měl spíše to, že nic vyššího nemůže být formulováno, a i ty společnosti, které jednou toto poznání ztělesnily a následně třeba učinily krok zpět, budou k této myšlence znovu gravitovat.
           
Když Hegel roku 1831 podlehl choleře, bylo jasné, že zemřel člověk, který by se mohl postavit bok po boku Aristotelovi nebo Tomáši Akvinskému. Záhy se ovšem duch doby proměnil a mnozí začali Hegelovu optimistickou filosofii považovat za epizodu, která nebude mít pokračování. To se však nepotvrdilo. Při 250. výročí Hegelova narození vidíme, v jak pestrých podobách německý idealista přežívá. Člověk by skoro nevěřil, že analytický Hegel žijící v anglosaském světě má cokoli dočinění s existencialisticky rozdováděným Hegelem Francouzů nebo sociálně kritickým Hegelem těšícím se skvělému zdraví ve Frankfurtské škole. Zvláštní disciplína je pak rozverný psychoanalyticko-marxistický Hegel, na jehož „copyright“ mají nárok Slovinci.
 
Sama pestrost nových přístupů k Hegelovu dílu svědčí nejen o bohatství jeho myšlení, ale i o lehkosti, otevřenosti, ba humornosti jeho díla. Nejlépe tuto mnohdy přehlíženou stránku vyjádřil Bertolt Brecht. „Když mě jednou chytlo revma a nemohl jsem se hýbat, začetl jsem se do Hegelovy Logiky jako vědy. Je to jedno z nejhumorističtějších děl světové literatury. Hovoří se zde o životě pojmů, o těchto kluzkých, nestálých, nezodpovědných existencích, o tom, jak se přou, hned na sebe tasí nože, aby v dalším okamžiku usedly ke společné večeři, jako by se nic nedělo. Vystupují vždy ve dvojicích, jako by každý z nich byl ve svazku se svým protikladem, a jako partneři se ostatně i chovají. […] Nejsou schopni žít spolu ani bez sebe. […] Jejich smysl pro humor o nich ale vypovídá cosi dost podstatného. Nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by se vyznal v Hegelově logice a postrádal smysl pro humor.“