Digitalizace
Digitální propast

Podepsání petice, rezervace vstupenky na plavecký stadion, domácí vzdělávání – mnoho běžných věcí funguje dnes digitálně. Lidé, kteří nemají přístup k internetu nebo mají jen malé digitální kompetence, by se kvůli tomu mohli ocitnout na okraji společnosti.

Dlouhou dobu byly vlaky společnosti Deutsche Bahn digitální diasporou. Telefonovat mohli cestující pouze tehdy, když se v blízkosti kolejové tratě nacházely sloupy telekomunikačního vedení, o surfování na internetu ani nemluvě. Teprve na politický nátlak byly vlaky vybaveny bezdrátovou lokální sítí (WLAN), a tak přinejmenším ve vysokorychlostních vlacích už internet jakžtakž funguje. Zde průmyslový stát sice vývoj dohnal, ale v některých částech je Německo z hlediska digitalizace stále ještě rozvojovou zemí – celoplošné pokrytí sítí optických vláken neexistuje a zejména ve venkovských regionech chybí rychlé připojení k internetu.
 
Podle údajů Statistického úřadu Evropské unie Eurostat přesto jen 5 % Němců v roce 2019 ještě nikdy nepoužilo internet a 90 % Němců je alespoň jednou týdně online. V některých státech Evropské unie je však v tomto ohledu situace podstatně horší. V Bulharsku, které je na tom v EU patrně nejhůř, nemá téměř každý čtvrtý občan/občanka přístup k internetu. A dokonce i ve vysoce rozvinuté Itálii uvedlo 17 % dotázaných, že nikdy nepoužívají internet. Naopak ve Skandinávii jsou společnosti prakticky kompletně digitálně propojené.

Starší a méně vzdělaní lidé NA OKRAJI SPOLEČNOSTI

Navzdory tomu, že se Německo v porovnání s ostatními zeměmi EU nachází podle výše uvedených údajů v horní třetině, dělá politikům digitální rozštěpení země značné starosti. Spolkový ministr hospodářství Peter Altmaier varuje, že pozitivní účinek digitalizace se může rozvíjet pouze tehdy, když změnu přijmou všechny společenské skupiny. Tak tomu však navzdory rostoucímu přijetí digitalizace není. Z ankety, prostřednictvím které zjišťovala Iniciativa D21 index digitalizace za rok 2019 ve zhruba 22.000 domácnostech, vyplynulo, že téměř každá pátá domácnost patří k „digitálně vyloučeným“. Průměrný věk této skupiny se pohybuje kolem 70 let, většina z těchto lidí nich vlastní pouze jednoduchý mobilní telefon nebo používá internet velmi selektivně, například zadává dotazy do vyhledávače nebo využívá služby Messenger. Jako důvod udávají především nezájem, komplexnost internetu a malý užitek. Podíl těchto lidí se sice v poslední době trochu zmenšil, ale skepse v této skupině obyvatelstva podle odhadu Iniciativy D21 přetrvává.
 
Občané a občanky přitom tuší, jak důležité je napojení na digitální svět pro jejich osobní rozvoj. 43 % dotázaných uvedlo, že nové technologie už změnily jejich pracovní procesy. Čtyři z pěti dotázaných vnímají celoživotní učení jako ústřední faktor pro úspěšnost ve své profesi. 40 % méně vzdělaných zaměstnaných lidí to však zároveň vnímá jako zátěž. Tato skupina obyvatelstva, která také často disponuje pouze nízkými příjmy, představuje vedle starších lidí nejdůležitější skupinu „digitálně vyloučených“. Zatímco mezi vzdělanějšími vrstvami obyvatel používá pravidelně internet celých 97 % lidí, u občanů s nižším formálním vzděláním jsou to pouhé dvě třetiny. Lidé s nižším formálním vzděláním navíc pokulhávají v mnoha kompetencích, a to často poměrně výrazně – ať už jde o instalování aplikací a provádění aktualizací, obsluhu nastavení na ochranu osobních údajů, rozpoznávání reklamních textů nebo schopnost rozlišit seriózní zprávy od neseriózních.

NUTNOST Lepšího digitálního vzdělávání

Následky pro digitálně zaostávající lidi mohou být závažné – kdo není online, má menší možnost podílet se na společenském životě. Například stále více veřejných služeb je nabízeno už pouze prostřednictvím internetu. Během karantény kvůli šířícímu se koronaviru byly obecní úřady zavřené a často dostupné pouze digitálně, dokonce i vstupenky na plavecký stadion se daly v létě 2020 rezervovat většinou jen online. Také hledání práce probíhá stále častěji přes internet a práce z domova, založená na využití internetu, pronikla v souvislosti s koronavirovou krizí snad už definitivně do běžného pracovního dne.
 
To zdůrazňuje i jedna nereprezentativní studie, kterou prováděla Claudia Crummenerl z poradenské společnosti Capgemini a která zkoumala situaci ve čtyřech evropských zemích, v USA a Indii. „V rámci studie jsme zjistili, že být offline může vést k izolaci, osamělosti nebo pocitu nedostatečnosti,“ referuje Claudia Crummenerl. Přibližně polovina dotázaných bez přístupu k internetu například uvedla, že by cítili lepší spojení s přáteli a rodinou, kdyby měli přístup k internetu. Mnozí z nich navíc věří, že by pak mohli najít lépe placenou práci a lépe se dále vzdělávat. „V důsledku zavření škol a přechodu na výuku online byly navíc děti z domácností bez přístupu k internetu nebo k laptopu ještě více znevýhodněné. Právě pro děti je však rozhodující účastnit se digitálního vzdělávání.“ Výsledky se kryjí s německou studií o digitalizaci. Vyplynulo z ní především nedostatečné digitální vzdělávání na školách. Pouze každý třetí Němec resp. každá třetí Němka si myslí, že kompetence zprostředkovávané ve škole jsou dostatečné.