Po vyučení elektrikářem vystudoval Norbert Scheuer fyzikální inženýrství v Iserlohnu a filozofii v Düsseldorfu. Než se stal spisovatelem na volné noze, pracoval jako systémový programátor. V roce 1994 debutoval sbírkou povídek Der Hahnenkönig. Následovaly dva svazky poezie a v roce 1991 vyšel jeho první román Der Steinesammler. Norbert Scheuer je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné ocenění 3sat v rámci soutěže Cena Ingeborg Bachmannové a literární ceny Wilhelma Raabeho. Jeho romány Überm Rauschen (2009) a Winterbienen (2019) (Zimní včely, 2021) se dostaly do užšího výběru Německé knižní ceny. Norbert Scheuer žije v Eifelu.
Ve včelím úlu má všechno pevný řád a smysl – život i smrt, obětování jednotlivců pro blaho celku. To se však nedá říct o světě, ve kterém žije Egidius Arimond, vypravěč románu Zimnívčely. Zatímco se tento bývalý gymnaziální učitel v německém městečku nedaleko belgických hranic oddaně stará o svá včelstva, kolem něj zuří poslední měsíce druhé světové války. Egidius nebyl odvelen na frontu, ale čelí závažnému problému: trpí epilepsií, kterou musí skrývat, a na léky si vydělává převážením uprchlíků k belgickým hranicím.
Román Zimní včely odkazuje k reálnému životu muže, který pocházel z oblasti západoněmecké Eifelské vrchoviny a jehož příběh z druhé světové války je v tomto místě dodnes známý. Románového zpracování se ujal jeho krajan, německý spisovatel Norbert Scheuer (nar. 1951). Svoji literární kariéru začal v devadesátých letech sbírkami povídek a básní, posléze se na domácí scéně proslavil románovou tvorbou, za kterou byl několikrát nominován na Německou knižní cenu. Román Zimní včely je jeho první knihou přeloženou do češtiny, vydalo ji nakladatelství Prostor v překladu Jitky Nešporové.
Román se skládá z deníkových zápisků včelaře Egidia Arimonda a pokrývá období od začátku roku 1944 do konce války. S životním údělem dědičné nemoci se Egidius snaží vypořádat, jak se dá. Pro společnost je podle nacistické ideologie přítěží, a i když nad ním drží ochrannou ruku bratr Alfons, válečný letec, stále mu hrozí eutanázie. Na léky, pokud mu je vůbec lékárník načerno prodá, si musí sám vydělat, a tak ve včelích úlech potají přepravuje židovské uprchlíky k belgickým hranicím. Díky vynikající znalosti krajiny má propracovaný systém skrýší a cest. Možnost převážet úly pouze v noci, kdy včely nejsou aktivní, mu zase dává dobrou záminku, jak se vyhnout podezření při případných kontrolách.
Egidius zároveň využívá situace, kdy ve městečku nejsou skoro žádní muži, a na svoje útrapy zapomíná v náruči mnoha žen. Egidiův život jako by kopíroval osudy jeho předka, benediktinského mnicha Ambrosia, po jehož osudech Egidius pátrá v místní knihovně a překládá latinské fragmenty, které mnich zapsal už v 15. století. Ambrosius v kraji začal včelařit, kvůli vášni pro ženy však musel odejít z řádu a pravděpodobně už s ním do jeho rodové linie vstoupila epilepsie.
Uspořádaný život včel a nesmyslný svět války
Egidius ve svých zápiscích také velmi podrobně zachycuje životní cyklus včel, jejich chování a uspořádání jejich společenstva. V knize se působivě snoubí paralely mezi organizovaným životem včel, v němž každý jednotlivec plní jasnou úlohu, a nepochopitelnou bouří války, která zabíjí beze smyslu.
Právě smysl je to, co Egidius ve včelaření hledá. Organizovanost včelího společenstva mu přináší klid a Egidius neskrývá svůj obdiv: „Včely spolupracují ve velmi komplexních systémech. Nemohou celé včelstvo nově uspořádat, nemohou jednoduše zabít královnu a provolat republiku. Potřebovaly miliony let, než se zorganizovaly do současného režimu.“ (s. 21) Vně úlů zkrátka žádný smysl není, lidé umírají nebo jsou vražděni zbůhdarma, kdežto včely, které po oplodnění zabijí trubce, to dělají pro dobro celého včelstva.
Ačkoli se Egidius snaží co nejvíce uzavírat do světa včel, válka na něj doléhá čím dál více. Tuto nemožnost uniknout z vnějšího světa v knize dobře zobrazují i ilustrace, které vytvořil autorův syn Erasmus – vůbec totiž nezachycují včely, ale pouze válečné letouny, které se postupně objevují nad krajinou. S jejich hlukem vzrůstá i hrůza v životě Egidia. Ačkoli si díky přepravě uprchlíků dokáže vydělat na léky, není už nikdo, kdo by mu je prodal. Ke konci války nemá žádné medikamenty a autor velice působivě popisuje rozklad osobnosti a krajní zoufalství, ve kterém se Egidius vydá za lékárníkem dokonce se zbraní. Jeho jediným utišujícím prostředkem je v tuto chvíli zvuk včel.
Nesklouzává ke klišé
Román celou dobu plyne pomalým, v kontextu války až děsivě klidným tempem, a téměř celou dobu velmi plasticky zachycuje Egidiův život. Tato struktura se však začíná rozpadat v poslední fázi románu, kdy Egidius vlivem epileptických záchvatů přestává vnímat sám sebe i okolní dění. Deníkové zápisky se v tu chvíli stávají pro autora nedostačující formou, protože Egidius si téměř nic nepamatuje. Pak je těžko uvěřitelné, že by byl schopen zachytit zpětně nebo i průběžně svůj den, když v jednu chvíli píše o tom, že udeřil svou družku, a vzápětí si není jistý, zda to skutečně učinil.
I přes tyto drobné nedostatky je však román velmi zajímavým čtením. Příběh zachycený v Zimních včelách by mohl snadno posloužit jako látka pro napínavý válečný román. Autor však nesklouzl ke klišé a tematika války a pomoci uprchlíkům je v knize zmíněna jen jako nutná součást osobního příběhu. Román je nenápadný, životní útrapy protagonisty líčí téměř mimochodem jako paralelu k fascinujícímu životu včel a historickým zápiskům mnicha Ambrosia. Zimní včely jsou zkrátka vyprávěním o naději, o hledání smyslu i v tom nejpodivnějším světě utrpení.
Recenze vznikla ve spolupráci s literáním magazínem iLiteratura.
Jitka Nešporová o překladu Zimních včel Norberta Scheuera
Málokterý současný román doprovází na dvě desítky stran nejrůznějších metatextů, jejichž původcem je sám autor. Autoři fikčních světů často přiznávají inspiraci reálnými událostmi, ti poctivější doloží citace a pak už svébytné umělecké dílo ožívá v mysli čtenářů a v úvahách interpretů či literárních publicistů, kteří dohledávají a domýšlejí souvislosti, spekulují a vykládají nejrůznější skryté aluze. Je to nepochybně volba autora, zda pošle do světa „Text an sich“, anebo mu přibalí na cestu poznámky, vysvětlivky a komentáře. Koneckonců – čtenář je pak může v knize přeskočit. Kdo si to v žádném případě dovolit nesmí, je „ideální čtenář“, tedy překladatel či překladatelka, kteří se vzápětí ujmou role nového tvůrce textu jako hledači ekvivalentu v cílovém jazyce.
Román s aparátem
Německý spisovatel Norbert Scheuer opatřil svůj román Zimní včely (2019, č. 2021) celým poznámkovým aparátem. Vévodí mu vysvětlující text, v němž autor shrnuje pohnutky a motivy, jež ho k napsání románu vedly – místními byl vyzván, aby převyprávěl osud krajana, který za druhé světové války zachraňoval Židy převozem ve včelích úlech k belgickým hranicím. Muž si vedl deník, který měl Norbert Scheuer v rukou a rovněž ho zmiňuje v knize, a to v rámci Seznamu literatury, filmů a dalších informačních zdrojů, jež během rešerší k románu prostudoval. Samostatnou položkou je soupis doložených latinských citátů – a nadto autor podotýká, že do románu zřejmě podvědomě vtělil i řadu nepřiznaných odkazů na jiná literární díla, a předem děkuje svým čtenářům, že se ujmou této detektivní práce a rozkryjí konkrétní případy.
Dvanáct latinských citací zazní v románu v originále, ale autor je vůči svým čtenářům vstřícný – v poznámce pod čarou ihned připisuje německý překlad a v závěru knihy obojí zopakuje a doplní zdroj citace. Podobně laskavý je ke čtenářům i při výkladu některých odborných termínů či reálií, které hrají v románu klíčovou roli. V závěru knihy totiž čtenáři najdou glosář, namátkou s těmito hesly: confiteor, česno, Dílo zimní pomoci, hauzírník, Jupp, oddělek, urbář, würzburský radar.
Včely, horníci, letci a klerikové
Sečtělý autor se sklony k akribii tak prostřednictvím vzdělaného vypravěče románu na stránkách Zimních včel obeznámí čtenáře s fungováním včelího superorganismu (a protože se to děje formou deníkových zápisků včelaře, je samozřejmé, že včelař vše umí náležitě odborně pojmenovat a rozumí všem souvislostem), morfologií krajiny v bývalé hornické oblasti (kterou jako místní rodák důkladně zná a systém šachet, podzemních chodeb, jeskyní a slují využívá při organizování převozu uprchlíků), válečnou technikou (neboť vypravěčův bratr je úspěšný pilot Luftwaffe a o vesmírné plavby a letouny se oba bratři zajímali již od dětství), ale také s regionálními a dobovými obraty užívanými v oblasti Eifelské vrchoviny během druhé světové války (zmíněný Jupp či zlatý bažant) či projevy epilepsie (jíž protagonista trpí, a referuje tedy o osobní zkušenosti). Tyto souřadnice vytyčují vypravěčovu přítomnost, tedy polovinu čtyřicátých let minulého století, kdy kulminuje druhá světová válka.
Vypravěčem příběhu je gymnaziální učitel latiny a ten v době, kdy mu působení na gymnáziu zakázali, využívá svých jazykových znalostí k překladu latinských fragmentů, jež v 15. století zaznamenal jeho předek, mnich Ambrosius. Po jeho historii učitel pátrá v místní knihovně a odhaluje přitom i napínavý příběh o záchraně srdce kardinála Mikuláše Kusánského, který zahynul na cestě do italské Ancony. Norbert Scheuer pak překlady latinských fragmentů prokládá základní dějovou linku románu – a nechává čtenáře, aby se pokochali archaizovaným jazykem středověkých listin.
Na každém slovu záleží
Při četbě vše plyne lehce a každá věta, každé vybrané slovo zní samozřejmě, čtenář málokdy škobrtne o výraz, jehož alespoň přibližný význam nelze vyrozumět z kontextu. Kromě naznačených témat se tu jako v každém dobrém románu pochopitelně našlo nejen mezi řádky dost místa i na lásku a „ticho“. Tím myslím jistou autorskou ukázněnost: román je navzdory velké motivické šíři poměrně málomluvný, záznamy v deníku jsou stručné, a přestože se románový děj vyvíjí na pozadí popisu každodennosti, opakovanost nepůsobí rušivě, protože je jen naznačena. Jakkoli to na první pohled nevypadá, bezmála tři sta tiskových stran zaplňuje jen asi 150 normostran textu.
Na každém slovu tedy záleží, tady se toho v překladu moc neztratí. Zásadní volba adekvátního ekvivalentu se odehrává typicky na úrovni slov (jako v případě válečného lexika, hornické či včelařské terminologie), ale zasahuje i do tvarosloví, slovosledu a celkového tónu textu za účelem archaizace jazyka původně latinských fragmentů. Slovníky jsou v takovém případě nedostačující, jedinou a nedocenitelnou pomoc pak mohou poskytnout odborníci, kteří se v dané problematice vyznají.
Chvála expertní znalosti
Za odborné konzultace děkuji tedy ještě jednou doc. Robertu Adamovi, který se jako dlouholetý vysokoškolský pedagog na FF UK zabývá mj. morfologií současné i starší češtiny a opakovaně četl a komentoval překladové pasáže se zápisky mnicha Ambrosia. S prosbou o radu při „Qual der Wahl“ mj. při volbě jména středověkého myslitele a kardinála Mikuláše Kusánského, který bývá označován rovněž jako Mikuláš z Kusy/Cues či Kusánus/Cusanus, jsem se obrátila na dr. Martina Pokorného a Ladislava Kylara, dohledávat latinské citáty v českých vydáních klasiků mi pomáhali Kristina Hellerová, Jan Lukavec a Milena Přecechtělová. Adekvátně pojmenovat těžní věže a důlní díla specifická pro oblast Porůří mi na základě četných telefonátů a e-mailů s dalšími báňskými odborníky pomohl Ing. Michael Rund, ředitel Muzea Sokolov. Správně nazvat osazenstvo letounu jakožto osádku (a nikoli posádku), mít možnost ověřit motorové a výzbrojní varianty letounů, jejichž podrobný technický popis doprovází třináct ilustrací autorova syna Erasma Scheuera, či uplatnit v románu obraty jako branecký věk, narovnání fronty, světelné dráhy stopovek – za to vděčím odborné kompetenci ředitele historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu dr. Jiřímu Rajlichovi. Veliký dík si zaslouží rodina Pardusova, jmenovitě včelař Ivo, který se mnou prošel všechny kapitoly a odstavce věnované ústřednímu tématu knihy: včelám a včelaření. A na co se často zapomíná: velký kus práce na každé knize odvádí redaktor; za pečlivé čtení a neúprosné výzvy k nalezení přiléhavějšího překladatelského řešení děkuji Martě Eich.
Román Zimní včely vyšel jako první svazek edice Současná světová próza nakladatelství Prostor v roce 2021. Ať se i Vám líbí!
Jitka Nešporová vystudovala bohemistiku a překladatelství/tlumočnictví pro jazykovou kombinaci čeština/němčina na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2014 obhájila disertační práci věnovanou překladatelské tvorbě Ludvíka Kundery. Je redaktorkou internetového literárního časopisu iLiteratura.cz. Působí jako literární kritička, moderátorka a překladatelka. Překládá současnou německy psanou prózu, mj. texty německy píšících stipendistů Pražského literárního domu, a knihy Gunthera Geltingera, Catalina Doriana Florescu, Vey Kaiser, Angeliky Overath a Lea Tuora. S rodinou žije v Praze.
