Před časem se mi ozvala jedna dobrá známá, vzdělaná starší dáma z Weidenu a česky mi s potěšením oznamovala (česky se učí v jednom neobvyklém kursu), že začátkem dubna viděla v televizi dvoudílné televizní zpracování Lenzova románu. (Doufám ostatně, že bude příležitost shlédnout film i u nás.) Konstatovala, že ve scénáři jsou oproti románu některé významnější změny, především je zvýrazněna linka milostného příběhu hlavního hrdiny Prosky a polské partyzánky Wandy. A dále vznesla řečnickou otázku, proč po tolika letech pořád ještě to téma války.
Režisér snímku Florian Gallenberger se v
Süddeutsche Zeitung 3.4.2020 vyjádřil k dějové lince milostné historie v románu takto: „Myslím, že když začínalo být zřejmé, že kniha nebude publikována, Lenz práci na ní zastavil. Byl s románem sice téměř hotov, ale ne úplně. Je to vidět třeba na postavě partyzánky Wandy, která v jeden moment mizí. Najednou je jednoduše pryč. Tady jsme museli zasáhnout, prostě proto, abychom dotvořili oblouk filmového vyprávění.“
Jistěže i takto lze na tento motiv a na román pohlížet, zejména z pohledu tvůrce televizního filmu, který nutně potřebuje dokončit „oblouk filmového vyprávění“. Ani čeští kritici nemají k takovému názoru daleko. Je to zřejmé a trochu se to samo nabízí. (Je však pozoruhodné, že pozornosti unikají skutečné – drobné – nesrovnalosti, například náhlé málo pravděpodobné objevení Zwitschosbirskiho, někdejšího Proskova spolubojovníka a kamaráda, před závěrem románu, i když scéna je to sama o sobě sdělná a působivá.)
„Zwitschos“ se náhle vynořuje, Wanda náhle mizí. Je ovšem stejně tak oprávněné vnímat její „zmizení“ v jiném kontextu: Wanda je hned na počátku prezentována jako bytost takřka nehmotná, pro vojáka jakési zjevení, víla pocházející z tamějšího bažinného kraje. („Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stáhnutý širokým pásem“.) A rovněž líčené prostředí všudypřítomných bažin v první části dodává celému vyprávění až mytický, archetypální charakter. Román je cosi jako obraz vnějšími souvislostmi usouvztažněný z jednotlivých samostatných obrazů v celek. Jsou reálné, realistické, přesto zejména v první části povzneseny do takřka fantazijní, místy mystreriózní, jindy mytické polohy. Válka sama je tu spíš pozadím, které se v prvním vyprávěcím plánu zhmotňuje a zahušťuje v absurdní situaci jednotky „zajišťující ostrahu“ v bažinaté džungli plné mnohonásobné převahy partyzánů.
Totéž platí – především – pro motiv partyzánky Wandy: setkání Prosky a Wandy je velmi realisticky vylíčeno ve zhruba pěti klíčových scénách s několika mezihrami (kdy ji Proska s dalším vojákem vidí pohybovat se uprostřed bažin či ji tam tuší). Autor tu z neuvěřitelnosti střetnutí představitelů dvou diametrálně protichůdných realit v kontextu všudypřítomné smrti vykřesává přes realističnost líčení obraz takřka imaginárních dimenzí. Wanda mizí stejně nečekaně, jak nečekaně se objevuje. Jejich příběh je daleko spíš obrazem nenaplněného očekávání, hlubokého zklamání; jeho protagonista veden svědomím dospívá do situace zmaru a bezvýchodnosti. Pokud na tuto linku, v níž to několikrát zajiskří mnohovrstevnatostí významů, hledíme takto, není na „zmizení“ Wandy nic, co by se vymykalo vnitřní logice tohoto příběhu.
A pak je tu ona druhá otázka, „pořád ta válka“. Je tu s námi skutečně pořád. To téma (a téma holokaustu) se vrací v určitých vlnách, v periodách závislých na společenské atmosféře, na generační obměně, na potřebě oživovat uvadající či znevažovanou vzpomínku. Předmětem „sporu historiků“ v osmdesátých letech byla mimo jiné otázka, zda už nebylo dost toho věčného připomínání německé viny. Známým reprezentantem těchto pochybností byl např. také spisovatel Martin Walser. Nastal pravý opak. K neuvěřitelnosti vin svých prarodičů a praprarodičů se potomci naopak vracejí. Existuje dnes už celá řada knih vyrovnávajících se s vinami předků a dokonce s částečně těžkými psychickými problémy pramenícími z provinění v nezpracované a nereflektované rodinné historii (za všechny Mlčí-li pachatelé, hovoří vnuci,
Schweigen die Täter, reden die Enkel, nebo intenzivní zpověď Bettiny Meyerové, vnučky válečného zločince Konrada Meyera
SS-Nr. 74695 – Konrad Meyer, která vyšla i česky). Známé je také například působení historičky Katrin Himmlerové, Himlerovy praneteře, která se profesionálně vyrovnává s neblahým rodinným dědictvím, např.
Bratři Himmlerové aj.
Pro Siegfrieda Lenze v roce 1951 válka ještě figurovala v jiné roli. Byl to čerstvý zážitek a také motiv dezerce mu byl dobře znám, i když autobiografických prvků je v knize nemnoho. Tak jak se píše v dobové recenzi ukázky v
Die Zeit, „ambicí této knihy není protokolovat skutečnost, zato nepochybně vytvořit dílo slovesného umění (Dichtung). A autor je válce jako takové opět blíž než ostatní.“ Tedy nejenom Wandin příběh, ale i válka a role člověka v ní sama je specificky reflektována a transformována v impuls pro hledání identity: Proska je prototypem člověka tázajícího se, hledajícího, nenalézajícího „šťastné“ východisko, člověka hledajícího a těžce nalézajícího sám sebe, svou identitu. A to za cenu nesmírného utrpení, pocitu bezvýchodnosti a výčitek svědomí – nikoli tedy ovšem vůči systému, který opustil, ani nikoli vůči těm, k nimž přeběhl a posléze jim ukázal záda, nýbrž kvůli těžko předvídatelným existenciálním propadům, které provázely jeho cestu. Režisér Gallenberger: „Nechce se jen podřizovat požadavkům skupiny nebo systému […]. Tato postava nám připomíná, jak důležité je přistupovat k realitě odpovědně, dospěle a skutečnost kriticky zkoumat“.
Zde ostatně za zmínku stojí sám motiv přeběhlictví, motiv válečné dezerce. V našem kulturním prostředí, které stálo v době válečného konfliktu na straně odpůrců agresora a jeho armády, je každá forma odboje a odporu, tedy i „dezerce“ z protivníkových řad vnímána bez výhrad pozitivně. Přece jen odlišný pohled mohou mít ti, kdo tuto armádu, tedy „řady protivníka“ tvořili. Tito lidé mezi sebou mohli mít vztahy napjaté, ale i veskrze kladné, byli to kolegové, kamarádi, lhostejno, kde se zrovna nacházeli. Ti pak dezerci vnímají mnohem diferencovaněji či rovnou negativně, bez ohledu na její důvody, jak to je velmi působově vyjádřeno na postavě Zwitschosbirskiho.
Takové vnímání může pak v určitém prostředí hluboce zakořenit – režisér hovoří o „předsudku“. („Vidíme tohoto mladého muže, a zcela chápeme jeho činy, které by lidé jinak předsudečně odmítli.“) V českých očích může tedy motiv přeběhlictví sám o sobě postrádat onu prvotní konfliktnost, kterou zejména v době vzniku románu vyvolávalo v německém prostředí. To se však pochopitelně týká jen látky románu, výchozí situace. Krušné hledání autentického postoje v krajně nesnadné situaci není nic, co by bylo omezeno jen na dobu války, umělecky působivý příběh zasahuje i nás.
O autorovi:
Petr Dvořáček je český překladatel z němčiny. Kromě českého překladu knihy Siegfrieda Lenze
Přeběhlík přeložil mj. knihu
Kafka: Roky poznání od Reinera Stacha (2018),
Pojď s námi budovat pohraničí Andrease Wiedemanna (2016),
Holuby v trávě Wolfganga Koeppena či řadu románů Roberta Menasseho. Do němčiny přeložil významné dílo českého egyptologa Miroslava Vernera
Ztracené pyramidy, zapomenutí faraóni (1994).
Odkazy k tématu:
Přeběhlík Siegfrieda Lenze v knihovně Goethe-Institutu
