Německá knižní cena
Problém širší nominace

Literární ceny jsou dobré a důležité, ale oceňované knihy nebývají vždy zároveň nejúspěšnější u čtenářů. Ohlédnutí za posledními deseti lety udělování Německé knižní ceny.
 

Od: Matthias Bischoff

Na olympijských hrách není pochyb, že ten, kdo poběží nejrychleji, získá zlatou medaili. U ceny za „nejlepší román roku“ není takové hodnocení možné. Vybraná díla ověnčená Německou knižní cenou se pohybují v rozmezí mezi čtenářsky přístupnými a literárně odtažitými. A úspěšnost těchto knih u poroty se zčásti značně liší od jejich úspěšnosti na knižním trhu. Ohlédnutí za držiteli a držitelkami knižního ocenění v uplynulých deseti letech:
 

Eugen Ruge: In Zeiten des abnehmenden Lichts (2011)

Románem In Zeiten des abnehmenden Lichts (V dobách ubývajícího světla) se stal Eugen Ruge přes noc známým širšímu okruhu čtenářů. Kniha vypráví německou historii opět v oblíbeném hávu rodinného románu. Ruge rozvíjí na osudech mnoha osob panorama 20. století, vypráví o exilu, o hororu sovětských trestních táborů, o nadějném založení Německé demokratické republiky i o jejím žalostném konci. 

Román o Německu, rafinované a ambiciózní dílo, které se rychle stalo hojně čtenou klasikou.

Ursula Krechel: Landgericht (2012)

Také Landgericht (Zemský soud) spisovatelky Ursuly Krechel vypráví velkým panoramatickým obloukem typický osud německého člověka ve 20. století. Kniha sleduje příběh právníka Richarda Kornitzera, který ve 30. letech 20. století prchne do exilu na Kubu a po válce se chce znovu usadit ve zcela zničené Mohuči (Mainz). Těžiště příběhu, který je založen na skutečných událostech, spadá do poválečného období. Ursula Krechel suverénně promíchává dokumentární prvky s fikcí a navzdory svému zdánlivě chladnému, odměřenému stylu zprostředkovává čtenářům a čtenářkám dojemným způsobem tragičnost života vykolejeného nacismem.

Román Landgericht byl důstojný vítěz. Rok 2012 byl však zároveň literárně tak silný, že by bývalo možné ocenit titulem „nejlepší román“ hned půl tuctu dalších románů. To poukazuje na neřešitelnou problematiku udělování této ceny. Takové vynikající romány jako Sand (Písek) od Wolfganga Herrndorfa, Fliehkräfte (Odstředivé síly) Stephana Thomese, Indigo Clemense J. Setze, Nichts Weißes (Nic bílého) Ulfa Erdmanna Zieglera, Aller Tage Abend (Večer všech dnů) od Jenny Erpenbeck i kritikou vychvalovaná prvotina Olgy Grjasnowy Der Russe ist einer, der Birken liebt (Rus je ten, kdo miluje břízy) se totiž ocitly pouze na longlistu, tedy v širší nominaci.

Terézia Mora: Das Ungeheuer (2013)

Letargický IT inženýr Darius Kopp po sebevraždě své ženy Flory zjistí, že svou ženu téměř neznal. Při čtení jejích deníků se dozvídá o manželství, ve kterém oba partneři žili vedle sebe bez hlubšího propojení.

Román Das Ungeheuer (Příšera) nadchl porotu kontrastním pojetím obou hlasů a vyvažováním smutných scén scénami bizarně komickými. Ty jsou také často opravdu nutné, protože autorka si zjevně velice přesně nastudovala, co udělají s člověkem deprese. Pasáže o Floře jsou proto popsané s takřka klinickou přesností – to však po chvíli přece jen unaví a brzy už neodhaluje žádné nové poznatky.

Lutz Seiler: Kruso (2014)

U Německé knižní ceny lze zpětně vysledovat kontinuitu v tom, že v mnoha oceněných románech hraje velkou roli konfrontace s bývalou Německou demokratickou republikou, případně s jejím koncem v roce 1989. Lutz Seiler však na rozdíl od Eugena Rugeho nebo Ursuly Krechel nevypráví epos, ale použil maximálně účinný trik. Svého hrdinu Edgara nenechává prožít konec NDR v Berlíně nebo jiném městě, ale na odlehlém ostrově Hiddensee, kde Edgar pracuje jako umývač nádobí. Žije v okrajové části NDR i na okraji společnosti. Edgar se spřátelí s Alexandrem Krusowitschem, zvaným „Kruso“, a oba pak mimo státní dohled naleznou jakousi vnitřní svobodu.

Románem Kruso se Seilerovi podařilo něco, co je v současné německé literatuře vzácné. Hlavní postava je rozpoznatelný člověk, rozporuplný charakter, téměř jako z realistického románu 19. století, ale přitom nikdy staromódní. Kruso není příkladný typ, ale navzdory svým anarchistickým rysům si stojí za určitým principem, je to prostě člověk. Vytvořit takový typ si němečtí autoři a autorky – na rozdíl například od autorů a autorek v anglosaské jazykové oblasti – troufají jen velmi zřídka.

Frank Witzel: Die Erfindung der Roten Armee Fraktion durch einen manisch-depressiven Teenager im Sommer 1969 (2015)

V románu s dlouhým názvem Die Erfindung der Roten Armee Fraktion durch einen manisch-depressiven Teenager im Sommer 1969 (Vynalezení Frakce Rudé armády maniodepresivním teenagerem v létě 1969) nechává autor Frank Witzel ve světě dětského vypravěče znovu ožít kosmos staré Spolkové republiky. Tento nesnadno čitelný román čítající přes 800 stran obsahuje koláže, útržky fikce a reality, podivné výmysly, části vyprávěcí a části referující. To všechno tvoří mix v hlavě 13leté hlavní postavy.

Kritika byla románem nadšená, jeho prodej stoupal – ale není jisté, jestli kupující tento textový kolos skutečně také četli. S Witzelovým románem však můžeme dělat něco, co vlastně můžeme dělat s každým románem, ale zde je to přímo nutnost – celé kapitoly můžeme přeskočit nebo číst jen povrchně, abychom se pak do jiných kapitol mohli ponořit o to hlouběji (například do strhující svérázné interpretace mistrovského díla Beatles Sgt. Pepper!). Tato kniha je jako kornout plný překvapení.

Bodo Kirchhoff: Widerfahrnis (2016)

Dílo s trochu náročným originálním názvem Widerfahrnis vypráví o šedesátníkovi, kterého jednoho večera navštíví jen o něco málo mladší žena a spontánně ho přemluví ke společnému výletu. Společně cestují až na jih Itálie. S osudem stárnoucího malého nakladatele spojuje Bodo Kirchhoff příběh mladé uprchlice. Ve vyprávění, které je vykresleno trochu překonstruovaně a je zatíženo mnoha reflexemi, se působivým způsobem střetávají dvě různé reality.

Dodnes patří k nejproblematičtějším rozhodnutím poroty Německé knižní ceny, že se v roce 2012 nedostal ani do užší nominace objemný román Die Liebe in groben Zügen (Láska v hrubých rysech), který je dnes už považován za jedno z nejvýznamnějších Kirchhoffových děl. Možná si porota až příliš pozdě uvědomila, jaké mistrovské dílo odkázala na zadní místa. Trochu krkolomný pokus o nápravu této chyby byl učiněn o čtyři roky později, kdy byla Kirchhoffovi udělena cena za nejlepší knihu roku za novelu Widerfahrnis, která je však v Kirchhoffově tvorbě spíše vedlejším dílem.

Robert Menasse: Die Hauptstadt (2017)

Robert Menasse dosáhl svým románem Die Hauptstadt (Hlavní město) vzácného účinku, že po zábavné a příjemné četbě této knihy porozumí čtenář prezentovanému tématu víc než po přečtení deseti objemných odborných knih. „Brusel“ je přitom šifrou pro spletitý labyrint institucí EU a pro všechny lidi, kteří v těchto institucích pracují, intrikují, milují, trpí nebo si zoufají – je šifrou pro moloch, který jednotlivce pohltí.

I když to člověk chápe, dostaví se vždycky trochu hořká pachuť. Všechny postavy románu jsou funkcionáři a funkcionářky. Postavy sice nepůsobí příliš plasticky, ale plní svůj účel, kterým není zobrazení samotných postav, ale vylíčení poměrů v EU – a zde románu nakonec přece jen chybí epická síla.

Inger-Maria Mahlke: Archipel (2018) 

Román Archipel (Souostroví) patří k těm oceněným dílům, kterým po ocenění nebyl přisouzen dlouhý život. Spisovatelka Inger-Maria Mahlke vrací čtenáře zpátky do minulosti, provádí je stoletím plným zvratů a otřesů na ostrově Tenerife, což je v současné německé literatuře patrně novum. Podle vyjádření poroty autorka „šikovně osvětluje historické události mezi lety 1919 a 2015, zejména Francovu diktaturu“.

Jakkoli se tato potřeba může zdát staromódní, je nutné poznamenat, že pro čtenáře a čtenářky, kteří „chtějí vědět, jak to bude dál“, je Archipel zcela nevhodný. Ba co hůř: Díky achronologickému vyprávěcímu postupu jsme při čtení vždycky chytřejší než postavy; někdy je to skvělé, ale po čase to trochu otupí čtenářův zájem – hlubší důvod tohoto postupu není snadné pochopit.

Saša Stanišic: Herkunft (2019)

Držitel knižní ceny za rok 2019 určitě nenapsal literárně nejnáročnější román roku, ale porota v tomto případě zvolila – spíše výjimečně – velice čtivé a místy i úžasně humoristické dílo. To nic nemění na tom, že člověku při čtení opakovaně vlhnou oči, například když jde o prarodiče nebo o lásku chlapce k jeho klubu Rudá hvězda Bělehrad, zejména v momentu, kdy se při posledním velkém utkání mužstva o evropský pohár krátce před občanskou válkou ještě jednou na náměstí a na tribunách stadionu sejdou lidé ze všech částí Jugoslávie. A chlapec v té době samozřejmě věří v budoucnost své země – její obyvatelé se však už o několik týdnů později začnou vzájemně vraždit.

Z mnoha dojmů tak vzniká jak portrét zaniklé staré vlasti, tak i nikoli nekritický obraz, nikdy však hořký obraz Německa jako přistěhovalecké země. Stanišic proto zcela vědomě mluví o „vlastech“ v množném čísle, jeho kniha Herkunft (Původ) je zčásti román, zčásti autobiografie a zhusta také pouhá, skvostně podivná fantazie.

Anne Weber: Annette, ein Heldinnenepos (2020)

Annette, ein Heldinnenepos (Annette, hrdinčin epos) spisovatelky Anne Weber je naproti tomu vysoce artificiální, jazykově výjimečný veršovaný epos o bojovnici francouzského hnutí odporu, která jako zachránkyně dvou židovských mladých lidí dostane po válce čestný titul „spravedlivá mezi národy“. Nezdolná Bretonka, která pracovala jako neurofyzioložka, byla nepohodlná i pro svou vlastní zemi a angažovala se pro alžírské hnutí za nezávislost, za což byla v roce 1959 odsouzena k deseti letům vězení.
 
Anne Weber svými sice nerýmovanými, ale rytmizovanými verši vytváří odstup, ve kterém je chytře vyvážen obdiv vůči svérázné ženě a otázky týkající se limitů života v přetrvávajícím odporu proti panujícím poměrům. Spisovatelce Anne Weber, která už mnoho let žije v Paříži, nejde totiž stěžejně o biografii, ale o příkladný život, o individuum v neustálém konfliktu se společností.