Brutalistní architektura
Zpátky k betonu

Šedá, hrubá a nevlídná vůči lidem – takzvaná brutalistní architektura nemá dobrou pověst. To se však právě mění. Betonová monstra z 50. až 70. let 20. století lze vnímat a charakterizovat i jinak – jako nezaměnitelné monumentální skulptury – úchvatné, přímé a odvážné.

„Nic na těchto budovách není falešné. Přiznávají svůj materiál, ať už beton, cihly nebo ocel, jsou čisté a otevřené. Nesnaží se jen udělat dojem jako všechny ty dnešní zateplené fasády. Nic nezastírají, nic není zjemnělé nebo obroušené. Tato architektura je životaschopná,“ říká Oliver Elser, fanoušek brutalismu a kurátor Německého muzea architektury ve Frankfurtu nad Mohanem.

Brutalistní stavby vznikaly od 50. let nejprve ve Velké Británii jako reakce na stále stejná skleněná průčelí a hladké rastrové fasády poválečné architektury. Brutalismus je podle Olivera Elsera spíš postoj než styl. Postoj, který ze surového stavebního materiálu („béton brut“) udělal designový prvek. Hrany, textura a suky dřevěného bednění, do kterého byl beton vylit, zůstávají neomítnuté, tedy viditelné.

EXTRAVAGANTNÍ CHRÁMY

Ve stylu brutalismu je postaveno nápadně mnoho církevních staveb. Chrám Panny Marie architekta Gottfrieda Böhma ve městě Neviges v Severním Porýní-Vestfálsku je například extravagantní členěná betonová konstrukce, která připomíná do sebe zasunuté stany a skýtá místo pro 6.000 lidí. Nebo kostel St. Agnes architekta Wernera Düttmanna v Berlíně, působící jako uzavřené bloky a využívaný v současné době jako galerie. K brutalistním stavbám patří také betonová kupole kostela Don Bosco v Augsburgu podle architekta Thomase Wechse nebo bývalý proboštský kostel sv. Trojice (Propsteikirche St. Trinitatis) v Lipsku, který postavila Stavební akademie Německé demokratické republiky (Bauakademie der DDR).

Vedle chrámů se ve velkém formátu a s odvážným brutalistním gestem stavěly především veřejné budovy jako radnice, kulturní centra nebo školy. Stála za tím politická estetika – budovy pro obyčejné občanky a občany měly být přinejmenším stejně monumentální jako bývaly kdysi hrady mocných.

MonumentÁLNÍ UČEBNÍ TOVÁRNA

Rúrská univerzita v Bochumi (Ruhr-Universität Bochum) vznikala v letech 1963 až 1970 jako maják demokratické vzdělávací ofenzívy. Architekt Helmut Hentrich navrhl univerzitu jako „přístav v moři vědění“ – 13 výškových budov z železobetonu, každá o devíti poschodích a přibližně 100 metrů dlouhá, symbolizuje oceánské parníky, které v tomto přístavu zakotvily. Mezi nimi se rozprostírá kilometrový systém podzemních garáží. Schodiště a zastřešené chodby zpřístupňují rozvětvená mezipatra. Ne všech zhruba 41.000 studentů se však na své univerzitě cítí příjemně a deník Die Welt označil tento komplex dokonce za „mimořádně šerednou učební továrnu“.

Ani nájemci bytů v brutalistních stavbách nejsou bezvýhradně nadšeni betonovou architekturou – například tou, kterou postavil Gottfried Böhm v letech 1969 až 1974 v Kolíně nad Rýnem, v městské části Chorweiler. Není příliš flexibilní a nebere příliš ohled na přání obyvatel, tvrdí kritika.

VLNA ZNOVUOBJEVOVÁNÍ

Šedé kolosy jsou bezpochyby impozantními motivy pro fotografy. Ale jak se v brutalistních stavbách skutečně bydlí, učí a pracuje? „Velmi dobře,“ tvrdí expert na brutalismus, Oliver Elser, a uvádí jako příklady londýnské Barbican Center nebo dnes už velmi ceněnou Olympijskou vesnici v Mnichově. „Kvalita brutalistní architektury, její drastičnost a přímost je právě znovu objevována.“ A to nejen v sociálních médiích, ve fotografických publikacích nebo na architektonických kongresech. Také stále více vlastníků a uživatelů brutalistních staveb údajně dokáže ocenit hodnotu drsnosti a vzdorovitosti. Toto nové hodnocení je součástí „vlny znovuobjevování“, která je pro historii stavění a architektury typická. Oliver Elser k tomu dodává: „Haněné domy z gründerského období mezi lety 1920 a 1970 jsou dnes například velmi žádané.“

S návratem brutalismu je úzce spjat nový pohled na jeho nejdůležitější stavební materiál. Zatímco v 60. letech symbolizoval beton ještě utopii a průlom, v dnešní době je většinou spojován se sociálními problémy na předměstských sídlištích. „Nepříznivá image betonu se mění,“ je přesvědčen Oliver Elser. Koneckonců tento stavební materiál nemůže za urbanistické ani politické chyby. Pro mnoho brutalistních staveb přichází však tento náhled příliš pozdě, byly totiž už zbourány.

Na záchranu ohrožených budov a ke zdokumentování robustní svéráznosti této architektury založilo Německé muzeum architektury, nadace Wüstenrot a Uncube-Magazin iniciativu  #SOSBrutalism. Těžištěm je stále rostoucí online archiv s momentálně zhruba 1.000 budov na celém světě, které jsou mimo jiné klasifikovány podle stupňů ohrožení.

I na brutalistních budovách zanechává čas své stopy. Je nutné je odborně opravovat a sanovat. Na památkově chráněném chrámu Panny Marie v Neviges se například testují povrchové úpravy z mostního a vodního stavitelství. A postupná sanace Rúrské univerzity v Bochumi jde ruku v ruce s funkčním vylepšením. Kurátor Oliver Elser s tím ne vždy souhlasí. Zcela rozhodně však prohlašuje: „Brutalistní architektura nepatří pod skleněný poklop. Je nutné ji dál stavět.“