Když je v Německu řeč o „venkovské oblasti“, spojí si to určitě mnoho lidí s Lužicí, nejvýchodnější částí země. Proč stojí za to tento řídce osídlený a společensky rozštěpený region navštívit? A co s ním má společného slovanská menšina?
Od: Max Melzer
Připouštím, že psát příspěvek o Lužici ve formátu, který se jmenuje Městské kontury, je srovnatelné s nošením plavek v nejtužší zimě – dá se to, ale je to vlastně protimluv. Tak jako Lužice sama o sobě, což z ní však z mého pohledu dělá zajímavý region – oscilující mezi nostalgií po bývalé NDR a inovací, mezi každodenním rasismem a angažovanými projekty občanské společnosti, mezi horami a stepní krajinou. Malebně krásná historická centra Zhořelce (Görlitz) a Budyšína (Bautzen) upoutají turisty na první pohled stejně jako negativní titulky v médiích z nedávné doby. Co se však v Lužici opravdu děje a co ji odlišuje od ostatních regionů?
Lužické Srbky a Lužičtí Srbové provozují mnoho vlastních veřejných institucí, existují tu lužickosrbské školy a školky a také pro kulturní scénu představuje lužickosrbská menšina významné obohacení. Například vedle vydavatelství Domowina, které vydává lužickosrbská tištěná média, existuje také lužickosrbsko-německá filmová síť Łužycafilm. A Německo-lužickosrbské lidové divadlo v Budyšíně (Deutsch-Sorbisches Volkstheater Bautzen) je navíc jediným profesionálním divadlem dvou kultur v Německu.
Vzhledem k tomu, že celá Lužice prodělává strukturální změny spočívající v odklonu od desítky let dominujícího hnědouhelného průmyslu a prochází také výraznou demografickou proměnou, má se stát modelovým regionem pro výzkum a aplikaci mnoha tematických polí, jako jsou obnovitelné zdroje energie, nové technologie a mobilita. Na výzkumu se mají samozřejmě intenzivně podílet také vysoké školy. A kdo ví, možná, že vznik nových výzkumných ústavů v regionu přivede do Lužice ještě více studentů a studentek a výzkumných pracovníků a pracovnic.
Určitě musím ještě vysvětlit název článku. Proč vlastně „země vlků“? Na jednu stranu proto, že v tomto regionu se tu a tam ještě vyskytuje smečka vlků, kteří na mnoha místech Horní Lužice mohou ještě v poklidu žít, nerušeni lidskou civilizací. Na druhou stranu je „Země vlků“ (německy Wolfsland) také název televizního seriálu, natáčeného od roku 2016, ve kterém hlavní roli ztvárnila herečka a zpěvačka Yvonne Catterfeld. Seriál se odehrává ve Zhořelci a je jedním z mnoha filmových děl s lužickosrbskou účastí. Bohatá architektura historického centra města Zhořelce (Görlitz) a především elegantní obchodní dům v secesním slohu byly například využity jako filmové kulisy takovými velikány filmu, jako jsou Wes Anderson (Grandhotel Budapešť) nebo Quentin Tarantino (Hanebný pancharti).
O přezdívce „Görliwood“, kterou město dostalo v souvislosti se svou stoupající proslulostí ve světě filmu, si lze myslet ledacos, ale je to něco, na co se regionální kulturní scéna rozhodně může odvolávat. Pokud někomu Lužice jako čistá kulisa nestačí, měl by se podívat na životopisný hudební film Gundermann o východoněmeckém písničkáři Gerhardu Gundermannovi z města Hoyerswerda (lužickosrbsky Wojerecy, česky Hojeřice), který vedle skládání písní dřel v hnědouhelných dolech a prožíval konflikt mezi hudebním volnomyšlenkářstvím a socialistickým smýšlením.
