Německá průmyslová krajina
S foťákem do výhně

Viktor Mácha, přední český industriální fotograf, navštívil a zdokumentoval na 300 hutí, koksoven, dolů či sléváren po celém světě. Vydejte se s ním na cestu z Prahy do severoněmeckého Husumu a poznejte německou krajinu trochu jinak: přes komíny, těžební věže a tavicí pece.

Od: Viktor Mácha

Kdysi, na konci 90. let, jsme s rodiči projížděli Třincem a naše stará škodovka se snad řízením osudu dostala do ulice Závodní, podél které se jako had líně vlnila řeka Olše. Za ní se do výšky tyčila hrůzostrašná konstrukce vysoké pece, která se lišila od všeho, co jsem doposud viděl a znal. To monstrum bylo tak obrovské, že se ani nebe dohlédnout nedalo: syčelo, hučelo a dýmalo. Fascinovaně jsem pozoroval tohle ztělesněné ocelové božstvo, které ke mně promlouvalo jazykem, který jsem neznal, ale kterému jsem z nějakého zvláštního důvodu moc dobře rozuměl. 

Tenhle zážitek se mi vypálil hluboko do podvědomí a já si světa dolů a hutí kolem sebe začínal čím dál víc všímat. A začal jsem ho milovat. Jenže s koncem tisíciletí se tenhle svět začal měnit. Horizont, na kterém jsem se orientoval pomocí komínů, těžních věží a vysokých pecí, se zplošťoval. Těžký průmysl mizel a jeho velkolepé technické stavby též. Jenomže s tím nebylo možné se smířit. Nemohl jsem přece nechat ten krásný svět uhlí a oceli jen tak vyvanout! Koupil jsem si tedy první fotoaparát a bez jakékoliv průpravy vyrazil do nejbližšího dolu. Psal se rok 2006 a já byl přesvědčen o tom, že je nejvyšší čas, aby někdo mizející svět těžké techniky začal dokumentovat. A proč bych to neměl být právě já?

Cesta na sever

O patnáct let později sužovalo Evropu, stále ještě otřesenou z pandemie koronaviru, horké léto. Já se ale řítil po dálnicích z Prahy až do chladného severoněmeckého města Husum, kde jsem měl otevřít svoji vůbec první zahraniční výstavu. Nesla lakonický název „Industriekultur“ a představovala to nejlepší z více než 300 dolů, hutí, sléváren, koksoven, kováren a válcoven v celé Evropě i v USA, které jsem dosud nafotil.

Cestou do Husumu jsem vzpomínal na své první interakce s Německem, s jeho (nejen průmyslovou) kulturou a jazykem. Tak třeba už v polovině devadesátých let jsem sehrál úlohu učitele Grünewalda ve školním muzikálu „Tucki, das Auto.“ Ten muzikál byl jedním z prvních projektů Goethe-Institutu v Praze a jeho hlavním poselstvím byla ekologie: téma, které se v té době jevilo v Česku jako něco poměrně exotického. Zcela jasně si vzpomínám na refrén svého nervózního výstupu – „Was passiert mit dem Müll?“ – „Co udělat s tím odpadem?“ Celý ten muzikál se točil okolo zapomenutého vraku kouzelného auta v jakémsi lese zaneřáděném odpadky.

Na dálnicích do Husumu nebylo ovšem zaneřáděno vůbec nic. Naopak: Každá informační cedule, každá směrovka z dokonale uhlazené německé silnice probouzela gejzír vzpomínek na to, jak jsem do Německa kdysi přijel poprvé. Vydal jsem se tam tenkrát za focením oceláren v bývalé NDR a učarovala mi nepopsatelná nádhera parního bucharu ve Freitalu. Pamatuji si ohlušující dunění osmdesátitunové obloukové pece v Riese, u které mi neustále vypadával špunt z levého ucha, obří kovací lis ve Zhořelci, nebo dechberoucí vysoké pece v Eisenhüttenstadtu, které si mne tak podmanily, že jsem odmítnul návštěvu konvertorové ocelárny a válcovny pásů a raději veškerý čas strávil u odpichu. 

To si ovšem dodnes vyčítám. Ptáte se proč? Jeden by řekl, že by snad nebyl problém se do hutě podívat znovu a dokončit započatou dokumentární práci. Bohužel, opak byl pravdou. Získat povolení k focení v průmyslovém areálu je zpravidla velmi těžké. Přesvědčit majitele hutí, že nechci poškodit dobré jméno jejich firmy, že jsem nepřišel ukrást jejich drahocenné technologie, že nejsem ekologický fanatik, který se chce k jejich pecím připoutat a podobně, to vše zabere měsíce, někdy i roky. A i když už se do nějakého závodu konečně dostanete, všechny fotografie, které tam uděláte, procházejí před zveřejněním přísnou autorizací.

Ne, nemám jednoduchý koníček. Stojí mě stovky, možná tisíce mailů a telefonátů ročně, z nichž na úrodnou půdu padne jen zlomek žádostí. A léta přitom běží a ikony těžkého průmyslu ve formě vysokých pecí a těžních věží mizí. Jak neuvěřitelně lehké muselo být industriálním fotografem v dobách manželů Becherových[1], jak směšně snadné muselo být hledat ty správné motivy za éry malířů Ericha Merckera (1891-1973), Waltera Hemminga (1894-1979), nebo Fritze Gärtnera (1882-1958)... Komíny hutí na ně mávaly doslova na každém rohu a červeno-oranžové dýmy byly vidět už z veliké dálky.

Průmyslový ráj to na pohled

Mé auto polyká další a další kilometry z dálnice na sever a mě z myšlenek na minulost vytrhuje bílý oblak na horizontu, který se rychle vznáší k nebi. Dálniční ukazatel říká „Braunschweig 15 km“ a já si uvědomuji, že tam někde na tom horizontu musí být slavná železárna Salzgitter. I tu jsem kdysi navštívil a ve spleti průmyslových staveb našel a vyfotil tři vysoké pece. Jenomže dříve tam těch vysokých pecí stálo hned šestnáct. Šestnáct! Hotový ráj pro milovníka industriální krajiny. Nutno ovšem dodat, že celou polovinu tohoto počtu svého času tvořily dřevěné makety, které měly za úkol zmást spojenecké letectvo a zajistit tak nepřetržitý chod závodu – největší rozvoj totiž zdejší železárny zaznamenaly za války. Z té doby se dodnes zachovala pouze jedna, vysoká pec "C", dvě další byly postaveny až v druhé polovině dvacátého století.

Pamatuji, že když jsem stoupal na zdejší věž odprášení, málem jsem pod tíhou svého fotografického vybavení vypustil duši. Ale ten výhled z devátého patra nezapomenu dodnes: bylo pozdní podzimní odpoledne, slunce se zahalovalo do oranžového hávu a já měl celou spokojeně dýmající a odfukující huť jako na dlani. Říká se, že těsně před smrtí se vám před očima promítnou hlavní životní momenty jako na zrychleném filmovém pásu. Tenhle pohled bude jedním z nich.

Všechny krásy Porůří

Tak hluboko jsem se do vzpomínek zavrtal, že jsem málem minul odbočku na Hamburg a pokračoval dál do Brém a Duisburgu. Nebo jsem tam chtěl podvědomě? Brémy jsou zakleté, do tamní huti jsem nikdy nebyl vpuštěn. A přece nežádám tolik: jen pár hodin času a možnosti vidět a nafotit dvě nádherné pece, konvertorovou ocelárnu a válcovnu pásů. Ale ne, oddělení komunikace brémské železárny je už roky neúprosné. Ale nevzdávám se: jen počkejte, však já se k vám jednou dostanu. Trpělivost je mé druhé jméno.

A tam dál za Brémami začíná Porúří a průmyslová města Essen, Hattingen, Dortmund… a v nich všechny pomalu vyhasínající výhně Německa. Co jsem se tam v minulých letech najezdil! Třeba taková železárna DK Recycling v části Duisburg-Hochfeld, prastará huť z druhé poloviny 19. století. Má nejstarší funkční vysoké pece v Evropě, které se nyní krčí ve stínu supermoderní haly Siemens. Ale její rozpálené srdce pořád doutná. Když jsem tam kolem roku 2015 přišel na noční směnu, vstoupil jsem do úplně jiného světa. Zpocení chlapi s cigárem v koutku úst protahovali struskový žlab dlouhými tyčemi, zatímco z pece tryskalo surové železo do připravených pánví. Z potrubí se valila pára, která se srážela na nýtovaných konstrukcích nade mnou a v pravidelných intervalech mi kapala na přilbu. Z vrcholku vysoké pece jsem viděl celý širý Duisburg. Na horizontu nebylo možné přehlédnout zejména dvě dominanty – hutě Schwelgern a Brückhausen, ikony impéria jménem ThyssenKrupp.

I tam jsem zavítal, protože bylo naprosto nezbytné zvěčnit nejnovější vysokou pec číslo 8 podle návrhu slavného designéra Friedricha-Ernsta von Garniera (*1935). Jeho nápad barevně rozdělit jednotlivé části konstrukce podle teploty byl sice neotřelý, ale oku přivyklému temným odstínům obvyklé rzi příliš nelahodí. Ne nadarmo se o duisburské „Osmičce“ mluví jako o nejošklivější peci na světě. Ale funguje – a to se počítá.

Má to smysl

Vzpomínky na Porúří, které považuji za překrásnou část Německa, mě ale nesmí zdržovat: Vernisáž v Husumu začíná za necelé dvě hodiny a já jsem teprve někde před Hamburkem. À propos Hamburk: V tomhle přepychovém přístavním městě lemovaném nákladními jeřáby poněkud ční jedna atypická konstrukce. Je to tavící pec typu MIDREX, dominanta železáren Hamburger Stahlwerke, které dnes patří do skupiny ArcelorMittal. Postavena byla v roce 1968 jako vůbec první svého druhu v Evropě. Nakonec se ale tento typ přímé redukce na našem kontinentu neujal a tak zůstala sama. I tak je krásná. Popojíždím v zácpě na dálničním obchvatu a mám tak možnost prohlédnout si všechny její ladné křivky.

Huť mizí v dáli a průmyslová krajina začíná rychle ustupovat. Teď už to mám do Husumu coby kamenem dohodil. Zastavuji u krajnice a poprvé od Prahy vystupuji z auta. Slunce začíná zlátnout a já z plných plic nasávám vůni slané vody a ovčích stád pasoucích se na podmáčených loukách všude kolem. Rychle se převlékám do něčeho slavnostnějšího a uháním dál. Je 17:58 a zastavuji před galerií Haus der Fotografie, která vznikla z původní administrativní budovy obilných sýpek jen pár metrů od pláže. Vcházím dovnitř na vteřinu přesně, jak to mají Němci rádi. Vše je přichystáno, na stolu šumí šampaňské a na stěnách všechny mé zhmotněné vzpomínky ze všech těch německých, českých, evropských i amerických oceláren, kováren, sléváren, koksoven a hutí. Mělo to smysl.  


[1] Bernd Becher (1931-2007) a Hilla Becherová (1934–2015) byli mezinárodně uznávaní němečtí fotografové. Soustředili se především na černobílé snímky průmyslových krajin.