1989: Týdny v zahradě západoněmeckého velvyslanectví
Akce je již plně obsazena.
Rozhovor mezi studenty a lidmi, kteří byli v roce 1989 uprchlíky z NDR - pobývali na zahradě velvyslanectví SRN a doufali v povolení opustit zemi.
Pro koho je akce určena?
Pro žáky ve věku od 14 do 18 let.
Kdy se akce uskuteční?
Dne 21. 11. 2023 od 10 do 12 hodin. Vstup od 9 hodin.
Co se bude na akci dít?
Žáci se budou zabývat situací východoněmeckých uprchlíků na zahradě západoněmeckého velvyslanectví v Praze v roce 1989. Autentické filmové scény z tehdejších událostí budou podkladem pro moderovanou diskusi současných pamětníků s mladými lidmi.
Jaké jsou historické souvislosti?
Mnoho občanů, kteří chtěli uprchnout z komunistické NDR, se rozhodlo pro cestu přes velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze, aby jim umožnilo opustit NDR. Do 30. září 1989 většina rodin pobývala různě dlouhou dobu ve stanech na zahradě velvyslanectví. Ke dni schválení odjezdu se jejich počet nakonec zvýšil na 4000 uprchlíků.
Akce se uskuteční v kopulovém sále německého velvyslanectví přímo vedle historického „Genscherova balkonu“.
Znalost němčiny není nutná. Akce bude tlumočena.
Počet účastníků je omezen.
Přihláška:
Přihlaste se prosím e-mailem a uveďte následující údaje:
Jmenuji se Katharina Dötterl, rozená Kuhn, a narodila jsem se 23. března 1981 v Eisenachu.
Kvůli žádostem mých rodičů opustit zemi jsme byli v roce 1987 násilně přemístěni z pohraniční oblasti (2 km od vnitroněmeckých hranic) do Sömmerdy.
Moji rodiče, moji sourozenci a já jsme byli odposloucháváni v našem novém bytě a pozorováni na cestě do školy a školky.
Protože rodiče zjistili, že můj otec bude odveden do zálohy, naplánovali si cestu na německé velvyslanectví v Praze.
Můj otec nemohl jednoduše opustit zemi jako voják v záloze.
Začalo to poslední školní den, 30. června 1989, a 1. července jsme vstoupili na německé velvyslanectví v Praze, kde jsme zůstali do 30. září.
Po odchodu do Spolkové republiky Německo jsme zůstali v Bavorsku, kde jsem vystudovala střední školu a v roce 2003 nastoupila na bakalářské studium a v roce 2006 na magisterské studium historie na univerzitě v Erfurtu. Studovala jsem historii, protože mě fascinuje, jak se určité události v historii staly, mohly stát a co z toho vzniklo.
Od roku 2009 jsem pracovala v Bayreuthu jako výzkumná asistentka v Nadaci Wilhelma Leuschnera a organizovala jsem projektové dny o politické výchově.
Od roku 2018 jsem ředitelka muzea Werra Valley v Gerstungenu.
Jmenuji se Lothar Kosz, narodil jsem se 30. září 1953 ve Stralsundu v NDR.
Po škole jsem se vyučil tesařem a šel jsem na 3 roky k NVA/Navy. Poté jsem začal studovat pedagogiku v Rostocku, následně jsem studium přerušil a vrátil se do původního zaměstnání.
V polovině 80. let jsem se stal členem fotografického klubu v Rostocku.
Kvůli mým fotografiím jsem se stal pro stát nepohodlným. Byl jsem sice svépravný občan, ale cítil jsem se stále více manipulovaný a šikanovaný.
Všudypřítomný pocit nesvobody ve mně způsobil, že jsem požádal o odchod do Spolkové republiky Německo. Nakonec jsem se rozhodl utéct přes ambasádu Spolkové republiky Německo v Praze. Bylo to nejdůležitější rozhodnutí mého života.
Markus Rindt, narozený v roce 1967, prožil dětství v Magdeburgu.
Přes rodiče – matka byla zpěvačka, otec houslista – se již v raném věku dostal do kontaktu s klasickou hudbou. Na klavír začal hrát v šesti letech.
V roce 1979 se rodina přestěhovala do Drážďan. Tam studoval hru na lesní roh u prof. Petera Damma a v roce 1988 získal své první angažmá jako sólový hornista v orchestru Landesbühnen Sachsen.
Rodiče jeho tehdejší přítelkyně uprchli v roce 1988 na Západ, což znamenalo, že jeho přítelkyně nesměla studovat. Mladý pár se poté rozhodl zemi opustit.
Měli v plánu vydávat se za domnělé turisty, překročit německo-českou hranici v Bad Schandau, dostat se na Slovensko a za tmy přeplavat hraniční řeku Tisu. Maďarsko již otevřelo své hranice na západ o několik týdnů dříve.
Na naléhání otce Markuse Rindta, který oběma pomohl uniknout se svou škodovkou, byl plán změněn. Vzhledem k tomu, že otec měl z dobrodružného útěku velké obavy, požádal o možnost zkusit velvyslanectví Spolkové republiky v Praze.
Jen o pár dní později seděl Markus Rindt a jeho přítelkyně v jednom z vlaků, které přivážely uprchlíky z ambasády z Prahy na Západ. Zvládli to a byli volní.
Jejich novým domovem se stalo město Kolín. Markus Rindt měl velké štěstí, že jen dva týdny po svém útěku získal místo pro postgraduální studium na kolínské hudební univerzitě. Po dokončení studií žil v Kolíně nad Rýnem jako hráč na lesní roh na volné noze, hrál na klavír v různých kapelách a skládal vlastní písně a instrumentální hudbu.
Muzikál Toma Waitse „Černý jezdec“ ho v roce 1996 zavedl jako hornistu zpět do Drážďan, kde spolu s hudebníkem Svenem Helbigem založil Drážďanský symfonický orchestr.
Jako Spiritus Rector je Markus Rindt již více než 20 let zdrojem nápadů pro velkolepé projekty, se kterými Drážďanský symfonický orchestr opakovaně přitahuje celosvětovou pozornost. Patří mezi ně High-rise Symphony, První vzdálený dirigent na světě, Koncert konce času, aghet - ağıt ke 100. výročí arménské genocidy, ZRUŠTE TUTO ZEĎ! na hranici Mexika a USA nebo obloha nad Prohlisem na vysokých střechách drážďanského okresu.
Markus Rindt získal Cenu hlavního města Drážďan za podporu umění v roce 2000, „Kulturní manažer roku“ v roce 2008 a „Drážďany desetiletí“ v roce 2010. V roce 2018 obdržel cenu Ericha Kästnera za „rozmanité odhodlání bojovat proti nacionalismu, fanatismu a izolaci a také za jeho oddanost lepšímu porozumění mezi národy“.
Touha překonávat hranice – fyzické i intelektuální – má svůj původ v jeho osobní historii.
