Film
„Ve věcech otevřenosti se událo mnohé"

Sebevědomě, s odvážnou angažovaností a se svým filmem „Perverzní není homosexuál, ale společnost, ve které žije“ otevřel Rosa von Praunheim v 70. letech dveře německému hnutí homosexuálů. Režisér, autor a bývalý vysokoškolský učitel otřásl svými „outingovými“ akcemi Německem a natočil četné filmy, povětšinou s queer tématikou.

Od: Sascha Rettig

Pane von Praunheim, celou Vaší kariérou se vine jistá chuť provokovat a prolamovat tabu. V 90. letech jste spustil velkou kontroverzi, když jste v jedné televizní talkshow veřejně prozradil sexuální orientaci prominentních osobností, jako je Hape Kerkeling nebo Alfred Biolek. Pustil byste se do takovýchto „outingových“ akcí i dnes?

Tyhle outingy byly tenkrát velká věc. Takové akce ovšem člověk nemůže dělat sám, nýbrž společně s dalšími lidmi, což je pro mě dost těžké, protože jsem vlastně solitér. Ale chuť bych k tomu měl. Ostatně natočil jsem film o Davidu Bergerovi, kterého coby homosexuálního učitele náboženství propustili ze školy. Ve filmu vypráví o tom, jak velký podíl homosexuálů je mezi kněžími. Dávalo by mi smysl ukazovat outingy lidí z církve, ale sám to už dělat nebudu. To musejí udělat jiní.

Jak ty tehdejší televizní outingy, tedy prozrazování něčí homosexuality bez souhlasu dotyčného, dnes hodnotíte?

Myslím, že velice pozitivně ovlivnily novinařinu. O homosexuálech se tehdy psalo jen v souvislosti s úmrtími na AIDS, se zločinností a já nevím s čím ještě. A najednou byli homosexuálové v tisku ukazováni úplně normálně, bez problémů. To byl velký pokrok.

Ve svém filmu „Perverzní není homosexuál, ale společnost, ve které žije“ z roku 1971 jste svou kritiku mířil i na homosexuální scénu, od které jste tehdy žádal angažovanost a bojeschopnost. Co se do dneška změnilo?

Jedním požadavkem bylo, aby se homosexuálové sami vyoutovali, otevřeně se přihlásili ke své homosexualitě a mluvili o ní se svými přáteli, rodiči, v zaměstnání. Ve věcech otevřenosti se toho událo hodně. Myslím, že mnozí lidé dnes vyrůstají s vědomím vlastní homosexuality samozřejměji, než tomu bylo dříve. Podporuje je v tom internet, různé homosexuální skupiny a podobně. Ovšemže to neplatí pro všechny. Nicméně díky tomu, že se změnilo společenské klima, může dnes větší procento z nich svobodněji a otevřeněji žít ve vztahu.

Queer témata a silné ženy

U příležitosti svých 70. narozenin jste přišel s mamutím projektem „Rosas Welt“ (Rosin svět), do nějž jste vměstnal 70 krátkometrážních filmů. Mnohé z nich se zaměřují na queer témata, ale věnujete se i silným ženám. Proč se v průběhu své kariéry opakovaně filmařsky zajímáte o osobnosti starších žen, jako jsou Lotti Huber nebo Evelyn Künecke?

To začalo s mou tetou Luzií, která si zahrála v mém filmu Die Bettwurst, čímž se proslavila. Svou nádhernou naivitou, přímostí a upřímností totiž ztělesnila úplně jiný typ ženy, než na který byli do té doby lidé ve filmu zvyklí. Starší ženy mě vždy velice zajímaly, protože je možné s nimi mít jistý erotický, ovšem ne sexuální vztah. Krom toho existuje mezi homosexuálními muži a staršími ženami často nádherná solidarita. A možná jde i o to, že si takoví lidé navzájem váží jeden druhého a že oba náleží k menšinám, které heterosexuální muži diskriminují.

Zatím se Vám nepodařilo vytvořit se svými  filmy velký, komerčně úspěšný hit. Co pro Vás znamená úspěch?

Úspěch je všechno. Úspěch je ale už i to, když se někdo mou prací vůbec zabývá. Nebo když mi někdo řekne, že se mu líbí některá z těch básní, které každý den píšu. Nebo když do kina, kde dávají moje filmy, přijde pár diváků. Je samozřejmě úžasné, když některý z mých filmů zhlédne 1.000 nebo 10.000 lidí nebo dokonce statisíce televizních diváků. Člověk se ale časem stane velmi skromným, protože si uvědomí, jak je těžké se v mediální smršti dneška prosadit. Je velké štěstí, když člověk smí vůbec něco dělat.

Rosa tehdy a teď

Komiksový kreslíř Ralf König, kterému jste věnoval dokumentární portrét „König des Comics“ (Král komiksů), je velice úspěšný i u heterosexuálního publika. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že obecně je to humor, který i heterosexuálům usnadňuje milovat homosexuální život. Kromě toho nejsou jeho filmy nebo komiksy moralizující, ukazují situace všedního dne, do kterých se mohou stejně dobře dostat i heterosexuálové.

V minulosti jste toho svými filmy a svou angažovaností hodně inicioval. Je něco, na co jste mimořádně pyšný?

Pýchy v sobě moc nemám. Jsem šťastný za to, že i v pokročilém věku se mi dostalo té milosti, že ještě smím pracovat. Ostatně vnímám spíš současnost a budoucnost; minulost a to, co jsem dělal kdysi, ke mně už nepatří.

Když se ohlédnete sám za sebou do minulosti a podíváte se na sebe dnes - jak dalece jste se změnil a do jaké míry jste zůstal Rosou, kterým jste byl tenkrát? 

To neumím říct. Vlastně se pořád cítím, jako by mi bylo sedm let. Pozoruji to i na svých kresbách. Jakoby se něco z mé osobnosti konstituovalo velmi záhy a už se to pak nerozvinuo. Tak nějak jsem se zasekl ve velice infantilním vývojovém stádiu. A je to překrásný pocit.