Humor
Velký smíšek

Je Kafka spisovatel ponurosti a nočních můr? – Možná ano. Ale tento pohled je povrchní. Vydejme se objevovat Kafkův humor.
 

Od: Hernán D. Caro

Existuje literární omyl, který tvrdošíjně odolává, zní: texty Franze Kafky nabízejí především melancholické nebo hrůzné vize - a samotný Kafka byl především sebetrýznivým zapisovatelem neštěstí. Jak píše nakladatel Klaus Wagenbach ve své knize Ein Käfig ging einen Vogel suchen - Komisches und Groteskes (2018), označují dnes slova "Kafka" a "kafkovský" věci, které se od spisovatelova díla „odtrhly“: všechno, co je temné a nepochopitelné, a interpretaci, která z Kafky dělá „proroka“ a „patrona“ všech, „kterým život připadá bezvýchodný“.

Často se přehlíží, a to zřejmě z různých důvodů, že Kafkovo dílo má i humornou stránku, která je stejně důležitá, ba stejně "kafkovská" jako jeho temné stránky, a to navzdory tomu, že toto poznání mnozí znalci Kafky v průběhu let opakovaně zdůrazňovali.

Například řada lidí toho zřejmě ví více o některých aspektech Kafkova života než o jeho díle: o Kafkově špatném vztahu s otcem, o jeho zkrachovalých milostných vztazích, o jeho nespokojenosti s prací pojišťovacího úředníka, o jeho předčasné smrti na tuberkulózu... V tomto ohledu je Kafka velmi důležitý. Nebo také existuje interpretace, podle níž Kafka předpověděl zločiny nacismu - výklad, který kritici jako James Hawes v knize Excavating Kafka (2008) považují za krajně problematický. Dokonce je také fakt, že když mnozí lidé pomyslí na Kafku, automaticky si představí jeho slavný portrét z roku 1923, na němž je zachycen v poslední fázi své nemoci: zachmuřený, se zapadlýma očima a propadlými tvářemi. Přitom existují i jiné snímky, na nichž je Kafka ve zcela jiném rozpoložení - v dobré náladě. (Jen tak mimochodem: Wagenbach uvádí, že zmíněný portrét vyretušovali „v padesátých letech v reklamním oddělení nakladatelství Fischer“, aby zdůraznili Kafkovo „mystično“.)

A konečně zde hlavní roli určitě hraje i jistá intelektuální nedůvěra k humoru a vtipu: představa, že spíše než různými aspekty filosofické a emocionální hloubky jsou jejím opakem.

Jak píší Astrid Dehe a Achim Engstler v knize Kafkas komische Seiten (2011), byl Kafka „neklidný, neustále a téměř nutkavě selhávající člověk“ - ale také vtipný. V jeho dopisech a denících se dočítáme o záchvatech smíchu při práci a absurdních situacích na cestách. Jeho přítel Max Brod popisuje, že se Kafka při předčítání Procesu smál tak, „že chvílemi nemohl číst dál“. A sám Kafka napsal své první snoubence Felici Bauerové: „Umím se i smát [...], dokonce jsem známý jako velký smíšek“.

Podle Astrid Dehe a Achima Engstlera je většina Kafkových textů „vykalkulovaná pro komický efekt“. A skutečně, každý, kdo čte jeho texty pozorně - anebo je vůbec čte -, najde mnoho humorných pasáží. Možná však nejsou vtipné ve „veselém“ slova smyslu. Naopak, Kafkův humor je břitký a zahrnuje ironii, grotesku, satiru, zlomyslnost a samozřejmě také absurditu.

„‚Jenom se zbytečně nezdržovat v posteli! ‘“

Jako pozvánku ke čtení zde přikládáme některé Kafkovy legrační stránky: Řehoř Samsa, hrdina - či spíše antihrdina - Proměny, se ráno probudí proměněný v brouka. Jak píší Dehe a Engstler, pro každého „normálního člověka“ by tato skutečnost byla nejspíš poněkud šokující. Obchodního cestujícího však rozčiluje fakt, že mu ujel vlak. "Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání" táhne mu hlavou.

Samsa zjistí, že má šest „malých nožiček“ a krunýř a že jeho hlas zní jako „bolestné pípání“. Ale hned na několika stranách přemýšlí hlavně o tom, že to, co ho trápí, jistě není „nic jiného“ než „předzvěst řádného nachlazení“. Později, když kvůli své proměně není schopen vstát, si říká:
„‚Jenom se zbytečně nezdržovat v posteli‘“!

Co jiného zbývá čtenářům (alespoň v první chvíli) jiného, než se smát, když vidí tu neochvějnost maloměšťáka, jeho servilní starosti a naprosto neadekvátní reakce?

Groteska

Zvláštní komičnost mnoha Kafkových scén, v nichž lidé padají, narážejí do sebe, pohybují se mechanicky nebo neohrabaně, bývá často označována za Kafkovu vlastní „metodu grotesky“. Tím se odkazuje na tuto formu filmové komedie, původně raných němých filmů, která je fyzická, bez slov a většinou brutální - a klaunským způsobem velmi vtipná.

Jednu takovou scénu najdeme v románu Proces: na jednom z všudypřítomných a zlověstných soudů brání starý advokát svým kolegům ve vstupu do kanceláře. Dělá to takto: „Po čtyřiadvacetihodinové, pravděpodobně nepříliš úspěšné práci, šel ke vchodu, ukryl se tam a shodil
se schodů každého advokáta, který chtěl vejít,“ píše Kafka. Advokáti se dohodnou, že starého pána unaví. „Znovu a znovu posílali advokáta, který vyběhl po schodech nahoru, tam se všemožně, ovšem trpně, bránil a nechal se pak shodit dolů, kde ho kolegové zachytili. To trvalo asi hodinu, pak se starý pán opravdu unavil, vždyť už také byl vyčerpán noční prací...“

Precizní popisy

Kafka má také obsedantní touhu velmi zevrubně popisovat tělesné, ba obecně fyzické procesy. Výsledkem jsou příšerné výjevy, jako například popisy mučení V kárném táboře.  Ale také bizarní scény.

Některé z nich najdete ve Zprávě pro jistou akademii, kde opičák vypráví o tom, jak se stal napodobitelem člověka. „Bylo tak snadné napodobovat lidi,“ říká opičák v jednom okamžiku zamyšleně. „Plivat jsem uměl hned první dny. Plivali jsme si pak jeden druhému do obličeje; rozdí1 byl jen v tom, že já jsem si poté obličej hned olízal; oni ne.“ Líčení toho, jak se hlavní hrdina stává člověkem, často bolí, ale zároveň je tak bizarní, že někdy nezbývá než kroutit hlavou - a užasle se smát.

Mnoho pasáží z Proměny má podobný účinek. Například když Kafka popisuje neobratné pokusy Samsy, který se stal broukem, vstát z postele a vyjít z pokoje: „Odhodit přikrývku bylo docela prosté; stačilo, aby se jen trochu nafoukl, a spadla sama. Ale dál už to šlo těžko, hlavně proto, že byl tak nesmírně široký. Byl by potřeboval paže a ruce, aby se zdvihl; místo nich měl však jen spoustu nožiček, které byly neustále v roztodivném pohybu a které navíc nebyl s to ovládat. Chtěl-li naráz některou z nich pokrčit, pak se určitě narovnala; a když se mu konečně povedlo provést s onou nohou to, co chtěl, pracovaly zatím všechny ostatní s krajním, bolestným vzrušení jako pominuté.“

Matoucí  poučení

Kafkovo dílo je bohaté na krátká podobenství, která jako by obsahovala hlubokou morální moudrost. Problém těchto podobenství spočívá v tom, že když se dočtete na jejich konec - kde v takových textech obvykle bývá pointa, a tedy i osvícení -, vůbec nechápete, jaké to ponaučení má být!

Tak je tomu povídkách Malá bajka, kde si myš vymění několik hlubokomyslných slov s kočkou - a pak je sežrána -, nebo Před zákonem; nebo ještě zřetelněji v povídce O podobenstvích, která začíná touto úvahou:

„Mnozi sí naříkají, že slova mudrců nejsou pořád nic než podobenství, jenže ta jsou k ničemu ve všedním životě – a my nemáme než ten. Řekne-li mudrc: ‚Jdi na druhou stranu,‘nemyslí, že by se mělo jít na skutečnou druhou stranu, což by člověk koneckonců ještě dokázal, nýbrž má na mysli jakousi mýtickou Druhou Stranu, cosi, co my neznáme, co ani on sám blíž neoznačí a co nám tedy zde nijak nepomůže..." A tak to pokračuje dál a závěr textu je jaksi – vtipně – matoucí.

Odvážní vykladači se pokoušeli tyto texty objasnit: Prý se jedná o alegorie Kafkova díla, jeho života, „duchovna“ a tak dále. Aha. Jeden má spíše pocit, že si Kafka především hrál - se slovy, s očekáváním čtenářů, se samotným žánrem podobenství. Možná měl pravdu literární vědec Beda Allemann, když o Kafkových nepochopitelných podobenstvích napsal, že jsou "ďábelskou ironií par excellence".