Jazyk a emoce
Srdce a mozek místo nenávisti a štvaní

#ichbinhier
Foto (výřez): © #ichbinhier

Zdá se, že nejpozději ve chvíli, kdy začne jít o politiku, se nálada na Facebooku změní. Výměnu názorů otravují nebo zcela znemožňují urážky a lži. Jak lze jednoduchými prostředky zlepšit diskuzní klima, předvádějí členové skupiny #ichbinhier. A je jich stále víc.
 

Od: Lara Schech | jádu

Kdo nahlédne do komentářů na Facebooku, musí se často zděsit. Šíří se tam nenávist a štvaní. Hranice toho, co můžeme říkat a nač se smíme ptát, se dnes očividně masivně posunuly. A v centru pozornosti se znovu a znovu ocitají uprchlíci. A sice všichni. Téměř se nerozlišuje, zda jde o peníze nebo o násilí, okamžitě dochází k popichování a k urážkám, zpochybňují se statistiky a vytahují se konspirační teorie.

Nahlásit příspěvek – a pak?

Politika byla dlouho bezmocná. Opakovaně se objevovaly výzvy, že je třeba se situací něco udělat, uložit Facebooku určité povinnosti. 1. ledna 2018 pak vstoupil v platnost takzvaný Netzwerkdurchsetzungsgesetz, krátce NetzDG, tedy zákon vynucující odpovědnost provozovatelů sociálních sítí za to, aby obsahy na nich zveřejňované neporušovaly německé právo. Provozovatelé sociálních sítí musejí od té doby „očividně protiprávní obsahy“ do 24 hodin po nahlášení odstranit nebo znepřístupnit, jinak riskují pokutu ve výši až pět milionů eur. V první polovině roku 2018 bylo prostřednictvím speciálního formuláře podáno 886 stížností s 1704 takovými obsahy. Je to přehledné číslo, zejména známe-li současně globální rozměry: Jen v prvním čtvrtletí 2018 smazal Facebook po celém světě více než 2,5 milionů postů kvůli takzvané hate speech. Pouze 38 procent z nich nalezl automatický vyhledávací software, na zbytek museli – jako u NetzDG – poukázat sami uživatelé. Skutečné číslo je tedy pravděpodobně o to vyšší.

Skupina #ichbinhier proto používá ještě jiné možnosti než tlačítko „Nahlásit“, aby působila proto komentářům, které se vymkly. #ichbinhier je uskupení tvořené uživateli Facebooku, kteří společně postupují proti nenávistným komentářům. Jejich heslo zní „Za lepší diskusní kulturu“.

Protest je důležitý

Členkou skupiny je i Katja. Už řadu měsíců píše protikomentáře. „Některé věci prostě nechci nechat bez reakce,“ vysvětluje, a není v tom sama. Do skupiny už vstoupilo téměř 45000 lidi. Místo aby i oni uráželi, pokoušejí se vnést do debaty v komentářích klid a věcnost.
 
#ichbinhier pracuje organizovaně. Členové se vzájemně upozorňují na aktuální ohniska konfliktů, kam potom kolektivně míří. Velmi důležitá je přitom jedna věc: „Od protistrany nás odlišuje, že operujeme transparentně,“ říká Uli. „Všichni vědí, že tam jsme. Poznávacím znamením je náš hashtag.“
 
Když se komentátoři z #ichbinhier vyjadřují k nějakému už existujícímu komentáři, může to mít i nevýhody. Algoritmus tak totiž zajistí původnímu komentáři ještě větší pozornost– což není zrovna účelem, když chcete vyvrátit nepravdu nebo vzdorovat nenávistným projevům. Anne proto zpravidla píše vlastní komentáře. Nevěcné reakce ignoruje, a když se někdo snaží šířit pod jejím komentářem nepravdu, kontruje ozdrojovanými fakty. S protikomentáři musí počítat téměř pokaždé. Je proto dobré si uvědomit, kolik můžete vynaložit času, dodává Knut: „Je v podstatě k ničemu zanechat na místě komentář, když pak nemáte čas zúčastnit se následné diskuse.“
 
I Uli se řídí v první řadě zásadou psát dobré vlastní komentáře. „Kromě toho samozřejmě existují i techniky counter speech, jicjihž pomocí lze nenávistné komentáře rozebrat,“ vysvětluje. Pak se prostřednictvím otázek jako „Co přesně myslíte tvrzením, že …?“ nebo „Zvláštní – na jednu stranu tvrdíte tamto, na druhou říkáte tohle – jak to jde dohromady?“ pokoušíte odhalovat nesprávné předpoklady a nesrovnalosti. „Zároveň je cílem deeskalace, což se upřímně řečeno nedaří příliš často. Přesto je důležité se o to znovu a znovu pokoušet,“ domnívá se Uli.

Apel na tiché spolučtenáře

Členové #ichbinhier někdy diskutují v komentářích i mezi sebou a ukazují tak, že je veskrze možné zastávat zcela odlišné názory a přesto spolu diskutovat se vzájemným respektem. Patří to k pozitivním věcem, které si lze z této práce odnést. „Jedna z nejhezčích zkušeností z členství v #ichbinhier je pocit sounáležitosti a jistota, že se jeden na druhého můžeme spolehnout,“ shledává Knut. „Jsou mi třeba blízcí i lidé, kteří politicky stojí úplně jinde než já.“
 
To dodává sílu. A síly je také zapotřebí. Práce mají totiž členové #ichbinhier až až. Takzvané fake news jsou šířené neustále a cíleně. Nestane se z odporu vůči nim brzy boj s větrnými mlýny? Tato otázka se čas od času objevuje i u #ichbinhier. „Dokud bude speciálně Facebook z právního hlediska takřka neregulovaným prostředím, nejspíš to zůstane bojem proti nepoučitelným, organizovaným větrným mlýnům,“ domnívá se Knut. „Ale větrnými mlýny nejsou jenom ti ‚druzí‘ – jsme to i my.“ „Rezignace nepřichází v úvahu,“ konstatuje Theresa, neboť „pokud přimějete třeba jen jediného čtenáře k přemýšlení nebo rešerším mimo vlastní bublinu, pak se to vyplatilo.“ Anne dodává: „Nenávist jako takovou nepůjde zastavit, ta ovšem není charakteristická pro většinu uživatelů internetu. Oponování přinejmenším naruší zkreslený obraz, který má vzniknout.“ A i Knut si přeje, aby jeho komentáře nepůsobily „ani tak na ty, kteří argumentují proti mně, jako spíš na tiché, neprojevující se spolučtenáře”.

„Už nejsem sám“

A propos spolučtenáři – hashtag #ichbinhier dělá v neposlední řadě i reklamu vlastní věci. Mnozí členové na něj stejně jako Theresa narazili v komentářích, a tak se o skupině dozvěděli.
 
Naproti tomu Uli byl v komentářích aktivní už předtím, než se přidal ke skupině. Po referendu o Brexitu a zvolení Donalda Trumpa podporoval občanskou iniciativu Pulse of Europe a byl šokován množstvím trollů na její facebookové stránce: „Celý rok jsem den co den postoval minimálně tři komentáře a postupně jsem se naučil, jak se argumentuje a jak přestát shitstorm.“ Všiml si především, že je důležité podporovat prostřednictvím lajků a komentářů stejně smýšlející diskutující. Každodenní konflikty s „nanejvýš agresivními protivníky“ byly podle jeho slov „extrémním náporem“ na psychiku. „Nakonec jsem se blížil k tomu, že se proměním přesně v to, proto čemu jsem chtěl vlastně bojovat: v trolla. Po vstupu do #ichbinhier se to změnilo. Už nejsem sám, dostává se mi teď masivní podpory od ostatních členů. Ve skupině máme neustálou reflexi toho, co děláme. Připadá mi, že jsem se stal součástí něčeho významného.“

Světlo na konci tunelu

Obzvláštním úspěchem je, když se zpočátku emocionálně nabitá bitka argumentů krok za krokem promění ve slušnou diskusi. „Někdy na konci takové diskuse dokonce dojde k malému konsensu, někdy k poznání na obou stranách, že sice nejsou stejného názoru a přesto oba vnímají debatu jako inspiraci,“ vypráví Theresa. Lajky, vděčné komentáře a postupné zlepšení klimatu na Facebooku – to vše členům dodává odvahu pokračovat.
 
Tuto odvahu lze dokonce předávat dál, jak Theresa zažila ve svém okolí. Mnozí její přátelé Facebook jako diskusní platformu po čase vzdali – díky přítomnosti #ichbinhier se však vrátili: „Jednoho dne jsem pak v jedné debatě v komentářích narazila na kamarádku. Zároveň mi napsala, že by se toho neodvážila, kdyby nevěděla, že tam jsme i my. I na straně tiché většiny tedy existuje potřeba účastnit se digitální diskuse, avšak strach z přílišné nenávisti, trolení a absence věcnosti připravila mnohé lidi o odvahu.“ #ichbinhier je chce inspirovat svou přítomností. Jejich hashtag je i programem, říká Theresa: „Jsem tady, nejsi sám, jsme společně s tebou pro věcnou diskusi.“
 
Je to světlo na konci tunelu, jak pro tiché spolučtenáře, tak i pro lidi z #ichbinhier. A vlastně i pro celé Německo, přinejmenším tak byla skupina oceněna. V roce 2017 obdržela skupina cenu Grimme Online Award. Hannes Ley, její zakladatel, převzal v květnu 2018 z rukou spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera řád za zásluhy Spolkové republiky Německo. V odůvodnění se praví, že se #ichbinhier zasazuje „výjimečným způsobem o svobodu a demokracii a bojuje proti pravicovému extremismu a násilí“.
 
Bylo tak oceněno něco, oč každý den usilují členové jako Anne, dalších 45000 členů a ještě mnoho dalších lid: „Tenkrát v hodině dějepisu jsem si přísahala: Pokud bychom se v Německu měli znovu ocitnout v bodě, kdy budou zpochybňovány skupiny lidí a bude se útočit na jejich lidská práva a důstojnost, nepřichází mlčení v úvahu. Bránění naší demokracie se týká každého z nás.“