Slow Publishing
Pomalou knižní produkcí k odolnějšímu světu

Barbora Baronová
Barbora Baronová | © Barbora Baronová

Vydávat knihy znamená designovat naši budoucnost. Jak je to možné? My, nakladatelky a nakladatelé, totiž máme (stejně jako média, politici, faráři, učitelky nebo celebrity) to privilegium a moc vstupovat – v našem případě vydávanými publikacemi a tématy, které tyto knihy nastolují – do veřejného prostoru, a tím ovlivňovat, proměňovat fungování naší společnosti.
 

Od: Barbora Baronová

Tuto moc je důležité si uvědomovat, zvědomovat, a podle toho se také jako nakladatelství chovat. Chceme žít v konzervativní společnosti, která se bude bát jinakosti? Budeme pokračovat v narážení do skleněných stropů, protože nebudeme vhodného genderu, věku, rasy? Začneme se vyhýbat cestování, protože nebudeme rozumět jiným kulturám? Budeme se obávat stárnutí, protože s každým dalším rokem se budeme stávat čím dál víc neviditelnějšími? Vzdáme se svých snů, protože neuvidíme žádné role-models v profesi, po které toužíme? Nebo uvěříme tomu, že je lepší smířit se s průměrem než mířit výš, případně pasivně přijmout nenadálý hendikep, protože nepoznáme alternativu?

Knihy nám pomáhají zkoušet si různé životní role a situace. Prožívat jiné životy v jiných kulturách i dobách. Nabízejí nám poznání rozmanitých perspektiv a myšlenek. Je proto nesmírně důležité nabízet už dětem kvalitní a pestrou literaturu různých autorů, témat – i těch těžkých –, cizokrajných kultur, smýšlení, přístupů k životu. Obohatí je to. A rovněž pochopí, že svět je díky své jinakosti zajímavější a bohatší, třeba že se astronautem může stát kdokoliv, že je v pořádku, když má někdo dva tatínky nebo někomu trvá najít sám sebe déle, že je správné pomáhat a podporovat se, že je zdravé přibírat mezi přátele i lidi s hendikepem, s divočejším i pomalejším temperamentem, nebo že smrt patří do života, protože v takovém světě žijeme a žádná nařízení shora to nezmění.

Bohužel někteří současní diktátoři i v civilizovaném světě 21. století si ještě stále myslí, že život se dá naplánovat, zorganizovat a odžít v předem nastavené transparentní a kontrolované škatuli – stačí se podívat na to, jak se nyní cenzuruje kultura v Maďarsku nebo v Rusku, případně k čemu kulturně inklinovaly nebo inklinují další východoevropské země, kde se moci chopili populisti nebo různé konzervativní síly.

Dělat knížky, které jen nereplikují stereotypy – třeba ty o rodině, jakožto o jediném možném a správném sociálním uspořádání ve společnosti, o holčičkách v růžových sukýnkách nebo o bohatých úspěšných tatíncích – je mnohem náročnější než neustále opakovat mnohokrát prověřený středoproudý literární model. Vyžaduje to mimo jiné i odvahu postavit se „tomu, co je přece normální“. Jenže „to, co je přece normální“ je mnohdy především jen konstrukt, který je systémově nejprůhlednější a nejsnáze plošně ovladatelný shora. Mimo jiné však může způsobovat i trauma, a to těm, kdo do předem nadesignovaných krabic nespadají.

Skutečnost je totiž často oproti papírově ideálnímu světu jiná: například v Česku je podle Českého statistického úřadu rozvodovost 44 % a podle výzkumu PAQ Research a Českého rozhlasu z roku 2022 žije 336 tisíc českých dětí jen s jedním rodičem, přičemž 40 % samoživitelů se zároveň nachází pod hranicí chudoby. Proto je nesmírně důležité knihami mimo jiné i reflektovat realitu a ne jen lakovat svět narůžovo – ať jsme připraveni na život, ať načerpáme dobré strategie přežití, ať vnímáme rozmanitost jako pozitivní hodnotu, jako obohacení. Zohledňovat knihami rychlou proměnlivost současného světa – sociolog Zygmunt Bauman používal příhodný termín „tekutá modernita“ – znamená nesetrvávat na místě navzdory všemu a všem, ale být připravený na budoucnost a její fluiditu.

Věřím tomu, že když skrze knihy poznáváme jiné perspektivy, respektive zkušenosti odlišné od těch našich, můžeme se stávat lepšími, chápavějšími lidmi, kteří vytvoří společnost silnější, vlídnější, demokratičtější, spravedlivější a odolnější vůči hrozbám. Taková společnost totiž posiluje šance nás jako lidstva na přežití.

„Jiné“ knihy – tedy ty nemainstreamové, náročnější, jdoucí více do hloubky, přinášející nečekané, unikátní zkušenosti, ale třeba nabízející i rozmanité, kritické pohledy – většinou žádají mnohem více energie, času a péče, aby mohly vzniknout. Nejsou prvoplánovými bestsellery – mnoho lidí totiž chce číst stále především jen pro radost a pobavení klidné a veselé knihy. Samozřejmě můžou, i já to dělám, jenže vím, že vedle chvilkového zapomnění na realitu života, potažmo posílení zjednodušeného chápání světa mi nic moc dalšího většinou už nepřinesou. Oproti tomu knihy, které pokrývají „slepé skvrny“ – jak okrajovým oblastem společnosti říká český sociolog Daniel Prokop – a další nemainstreamová témata, přispívají k bibliodiverzitě, neboli knižní rozmanitosti.

Termín „bibliodiverzita“ nejvíce prosadila nezávislá australská nakladatelka a spisovatelka Susan Hawthorne, která ve své knize Bibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelky pojednává o důležitosti vydávání co možná nejširšího spektra knih, ať už na rovině obsahu a témat, typů autorů a autorek, žánrů, přístupů ke světu či zpracování. Vysvětluje, jak je pro každou jednotlivou kulturu důležité, aby knihy chápala jako svůj základ.

Pro mě osobně bylo setkání se Susan a konceptem bibliodiverzity nesmírně důležité; do té doby jsem si totiž neuvědomovala, jak politicky silným amplionem – jako nakladatelka vydávající povětšinou angažované knihy – jsem. Knihy k vydání ve svém nakladatelství jsem dlouho psala, editovala, vybírala, kurátorovala a produkovala zcela intuitivně, s dalšími autorkami a autory jsme přirozeně pokrývali zejména menšinová témata, aniž bychom měli primární ambice něco ve společnosti měnit. Věnovali jsme se ženám 60+, neprovdaným ženám, lidem bez domova, hendikepovaným, neviditelným jedincům nebo politickým vězňům. Až později, z ohlasů, jsme rozpoznávali sílu naší práce. Když jsem se seznámila s konceptem bibliodiverzity, všechno se propojilo a já pochopila, že s touhle zbraní se musí zacházet zodpovědně a uvědoměle. Soustředěně. A pomalu.

O pomalém přístupu k vydávání knih mluví i Susan. Knižní produkci přirovnává k ekozemědělství, k pěstování rajčat. Pokud si chceme pochutnávat na šťavnatých a tak akorát sladkokyselých plodech, je třeba dát jim adekvátní čas a prostor. Pokud budeme tlačit na kvantitu, na rychlost, na maximální vytěžování, pak to bez umělých hnojiv a drancování půdy nepůjde – jenže s takovým přístupem se dobrých, chutných rajčat nedočkáme, a navíc za sebou zanecháme spoušť.

Stejně ohleduplně, citlivě, pečlivě, trpělivě jako k bioplodinám je podle Susan třeba přistupovat k vydávání knih. Na autorky a autory netlačit, nenutit je, aby se každý rok zmáčkli a sepsali další spotřební fastseller, ale naopak jim dopřát dostatek času především na to, aby si každou svou knihu promysleli. Jako nakladatelé pečlivě vybírat semínka, která jsou kvalitní a přinesou společnosti prospěch. Poctivě kurátorovat náměty, vybírat, co stojí za to vydat, i kdyby to mělo znamenat odmítnutí zavedených autorů. Téma se spisovateli a spisovatelkami nahlížet, prodiskutovávat, hledat další cesty k němu. Potom nabídnout čas editorkám a redaktorům, aby knihu opakovaně přečetli a kriticky se k ní vyjádřili. Nechat ji přečíst aspoň dvakrát třikrát korektorku – a knihu znovu projít ještě i v sazbě. Potom si vybrat kvalitní výtvarníky a grafické designérky, kteří knížku důstojně vypraví do světa, ne s prvoplánovým obalem…

Nakladatelská práce je náročná, vyžaduje trpělivost. Kvalitní knižní produkce se nedá uspíšit. Vydávat knihy pomalu však rozhodně není ostuda. Profitovat z toho nakonec bude celá společnost. S empatičtějším a chápavějším přístupem k životu se totiž vždy bude lépe žít nám všem.