Daniel Kehlmann, Tyll

Kehlmann Porträt © Beowulf Sheehan

Daniel Kehlmann je jedním z nejúspěšnějších autorů současné německé literatury. S románem Tyll se autor obrací k historickému tématu poprvé od románu Vyměřování světa. Těžištěm bestselleru je šprýmař Tyll Ulenspiegel a jeho putování Svatou říší římskou ze 17. století, která byla zničena náboženskými válkami.

Další naše knižní tipy
 

Literatura Daniel Kehlmann


Kehlmann, který se narodil v Mnichově, ale vyrostl ve Vídni, pochází z rodiny umělců a stal se neodmyslitelnou součástí současné německé literatury. Jeho román Ich und Kaminski (Já a Kaminski) mu nejprve přinesl pozornost, která je pro jeho autorskou práci tak důležitá. Román Vyměřování světa z něj udělal hvězdu. Dnes Kehlmann píše vedle románů i pro divadlo a vyučuje na různých univerzitách; v současné době v New Yorku. Přestože se jednotlivá Kehlmannova díla tematicky velmi liší, spojuje je autorova myšlenka, že „literatura je umění pozorného pohledu, umění překvapovat a nahlížet na věci novým způsobem.” Právě tato ambice činí Kehlmannovo dílo tak podmanivým.

Po světovém úspěchu románu Vyměřování světa se Daniel Kehlmann vrací s novým historickým románem, tentokrát z období třicetileté války. Je to příběh kejklíře Enšpígla, postavy ze světa na pomezí historie a magie, fikce a reality. Do češtiny ho převedl Michal Půček.

Po více než deseti letech, která uplynula od světového úspěchu románu Vyměřování světa, se Daniel Kehlmann ve svém nejnovějším díle Tyll vrací k historickému tématu. Nebyl by to však Kehlmann, za každou cenu originální, kdyby to bylo tak prosté. Zatímco Carl Gauss a Alexander von Humboldt, protagonisté Vyměřování světa, jsou nesporně historické osobnosti, není postava Enšpígla, ke které se Kehlmann odvolává již titulem nového románu, historicky doložená a patří spíš světové literatuře než konkrétní dějinné epoše. Jedná se o mytickou postavu kejklíře Tilla Enšpígla, který žil údajně v 13. století; aspoň tak to tvrdí sbírka jeho kejklí z období kolem roku 1510, u níž známe jen jméno vydavatele, ne však autora.

Tyll vor Hintergrund © Argo Černé lano přetínající modrou oblohu
Sbírka kejklí z počátku 16. století byla bestsellerem své doby, překládala se do jiných jazyků a šířila se i za hranicemi svaté říše římské národa německého. Postavu Tilla Enšpígla začali literáti používat jako hlas blázna vystupujícího proti moci, kterému je taková kritika dovolena, jako hlas, který mohl a nemusel zastupovat hlas lidu, anebo naopak jako hlas bystrého jedince, který se výsměchem vymaňuje z tupé a těžkopádné masy. Tillovy šprýmy byly vždy na hranici vtipu a krutosti. Jak příběhů připisovaných Tillovi přibývalo, stala se z něho postava, která měnila jméno podle toho, v jaké zemi řádila, a která dokonce vzdorovala i zákonům času. Získávala tedy postupně atributy, jež z ní konečně udělaly legendu se schopností překonávat čas a místo.

Tuto proměnlivost a mnohovrstevnatost postavy, jakož i hru s fakty a fikcí, si Kehlmann přisvojuje a obohacuje ji svým vypravěčským stylem a tématy, jež ho fascinují již od jeho rané románové prvotiny Beerholmova představa (Beerholms Vorstellung, 1997), jako např. překračování hranic času a prostoru, skutečna a fantazie atd. Titulem Tyll proplétá Kehlmann standardizované jméno kejklíře Till s dolnoněmeckým dialektem, kde je užíváno v podobě „Tyl“, a převádí postavu z pozdního středověku do dob třicetileté války. Historicky spornou figuru tak zasazuje do konkrétních událostí s reálnými historickými postavami; jednou z nejvýraznějších je například Fridrich Falcký, známý jako „zimní král“, ale v románu se dočteme třeba i o jeho manželce Alžbětě Stuartovně, německém učenci Athanasiu Kircherovi nebo spisovateli Adamu Oleariovi. To se přirozeně promítá i ve stavbě románu.

Historické události tak dostávají punc neskutečnosti, váha jejich faktičnosti je náhle odlehčena pochybováním, připuštěním možnosti, že se vše mohlo odehrávat i jinak a že všechny zdroje, které máme k dispozici, tvoří jenom špičku ledovce, pod kterým se skrývají síly a protisíly, o nichž se už nikdy nic nedovíme. I historické postavy se v tomto zrcadle mění, opět můžeme použít jako dobrý příklad postavu Fridricha Falckého, který se v průběhu vyprávění vytrácí z historických kronik a přechází do fiktivní polohy své přezdívky „zimní král“. Naopak fantazijní prvky získávají na uvěřitelnosti, jsou jako ztracené kamínky mozaiky, bez kterých má dílo sice svou historickou hodnotu pro pozdější generace, ale chybí mu kontext, v jakém fungovalo pro současníky.

Kehlmannův román tedy vyvažuje napětí mezi fakty a fikcí, stejně jako jeho protagonista již v úvodní scéně v první kapitole balancuje na napnutém laně. Ostatně i toto napnuté černé lano, přetínající modré nebe, má zástupnou funkci a v pozměněné podobě se objevuje i v každém Kehlmannově díle. Je to spojení nekonečna a vymezeného časoprostoru, věčnosti a smrtelnosti, fyziky a metafyziky, známého a neznámého. Takto symbolicky lze chápat i celý román, který se sice odehrává v jasně definované historické době, ale posouvá hranice historického románu k novým možnostem, jak skrze tento žánr promlouvat k současnosti.

Neviditelné Brno
Zvláštní bezčasí, které je přesto ukotveno v konkrétní historické době, nevychází jen z vypravěčské struktury románu, která přeskakuje v čase, ale i perspektiva vyprávění, skrze kterou nahlížíme na známé historické události. Nikde to není tak zřejmé jako v předposlední kapitole, jež se odehrává za švédského oblehání Brna.

Místo aby autor – v souladu s dobrou tradicí konvenčního historického románu – rozehrál výsledky svých pečlivých rešerší a znalostí a pokusil se čtenáři před očima oživit historickou událost, místo aby využil dynamiku obléhaných a obléhajících, pendloval mezi znepřátelenými tábory a od světa odříznutým obyvatelstvem, rozhodl se Kehlmann pro neobvyklou vypravěčskou perspektivu, která z probíhajícího konfliktu neodhalí zcela nic. Celá kapitola se totiž odehrává pod zemí, kde Tyll s ostatními vojáky pracuje jako horník, člen vojenské jednotky, která má za úkol ničit šachty nepřítele, usilujícího o podkopání hradeb. Na začátku kapitoly jednotku zasype výbuch a jim nezbývá nic jiného než buď čekat, nebo se prokopat na svobodu, i přes riziko, že je uslyší nepřítel – jinak je zasypou masy zeminy.

Stísněný prostor a všudypřítomná tma mají za následek rozklad času a způsobí, že se naše pozornost odvrací od historické události obléhání Brna a přesouvá se k existenciální výpovědi jedince zasaženého válkou. Jedná se pouze o jednu, i když nejsilnější epizodu z knihy, kde je protagonista konfrontován s historickou událostí, jak ji známe z učebnic, ale způsob, jak se k ní přibližuje, je zcela nový a předvádí nám událost v celé její nepřehlednosti – tak, jak se možná náhodnému účastníkovi, podobně jako Tyllovi při poslední velké bitvě třicetileté války u Zusmarshausenu, otevře před zraky bitevní pole. Díky tomu, že v kapitole o Brně válka není zobrazena skrze bitevní pole a početné oběti, ale skrze zasypanou šachtu a pár vojáků, které více než nepřítel ničí nedostatek kyslíku, halucinace a vzájemná nedůvěřivost, je zážitek ze čtení intenzivnější a bližší než přes umrtvující obvaz konvenčního historického románu.

Kehlmann má ostatně zálibu v extrémních situacích, do kterých svého protagonistu uvádí. Je-li v první polovině románu Tyll vyobrazen jako pán vzduchu, obratný jako provazolezec na laně i v tom, jak se vyhnout válce, v druhé polovině příběhu už je sám zasypán válečnými událostmi, a to doslovně.

Kletba legendy
Tyll je sice hlavní postavou Kehlmannova románu, ale hybatelem děje je válka samotná. Tvoří pozadí, před kterým Tyll předvádí své kejkle, a přitom občas nečekaně vyskočí vpřed a rozdá nové karty. Válka Tyllův osud neustále doprovází, mezi oběma existuje zvláštní pouto. Román začíná větou: „Válka se k nám dosud nedostala.“ Námi je myšleno společenství, které je ke konci kapitoly zničeno. Jako předvoj či snad herold války přichází před válkou a zničením právě Tyll, který společenství předvádí své kousky. Balancuje mezi vtipem a krutostí, nejde rozeznat, kde začíná jedno a končí druhé, za komplimentem je vždy cítit sžíravý výsměch a jemnou eleganci pohybů doprovází hrubost jazyka. Tyll je dítětem své doby, přitom si však neustále hýčká přání době uniknout.

Únikem pro něho na konci románu, když se na obzoru pomalu jeví mír, zůstává právě jeho legenda, tedy vyprávění, ve kterém zůstane věčně mlád, bude věčně unikat z nástrah a bude se věčně vysmívat mocným a hloupým. Tato legenda je však dvojsečná. Sbírka jeho kejklí je škleb na pozadí pustošivé války, stejně jako titulní obálka románu, kde vidíme karnevalový výjev od Goyi, jednoho z nejranějších kronikářů brutality války bez přikrášlení. Tyll bude navěky tropit šprýmy v nekonečné válce, jak se třicetiletá válka mohla jevit těm, kteří zažili jenom ji a žádný mír. Tyll se mezi nimi pohyboval, mezi mocnými své doby, ale i zapomenutými oběťmi, těmi stovkami a tisíci, jejichž příběh nikdo nenapíše.

Tyllovu legendu napsali a přepsali jiní. Legenda je však historie a historii, jak praví citát, píší vítězové. To je její kletba. Jediné vysvobození z této kletby je možnost nechat hlavní postavu pláchnout k těm stovkám a tisícům, jejichž příběh nikdo nenapíše, a nechat jenom prázdnou slupku, která tvoří materiál pro legendu. To by byl skutečně Tyllův poslední mistrovský šprým. Daniel Kehlmann tento paradox svým románem uvedl v život.

© Richard Guniš
Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.

Mahlerův čas. (Mahlers Zeit. Suhrkamp Verlag 1999) Přeložila Jana Zoubková. Nakladatelství Argo 2004.
Vyměřování světa. (Die Vermessung der Welt. Rowohlt Verlag 2005) Přeložil Tomáš Dimter. Nakladatelství Vakát 2007.
Sláva. (Ruhm. Ein Roman in neun Geschichten. Rowohlt Verlag 2009) Přeložil Tomáš Dimter. Nakladatelství Mladá fronta 2009.
Já a Kaminski. (Ich und Kaminski. Suhrkamp Verlag 2003) Přeložil Tomáš Dimter. Nakladatelství Mladá fronta 2012.
Tyll. (Tyll. Rowohlt Verlag 2017) Přeložil Michael Půček. Nakladatelství Argo 2019.

Mathias Enard, španělský spisovatel a překladatel hovoří s Danielem Kehlmannem o jeho románu Tyll.
Německy s českými titulky.

Překladatel Michael Půček získal za překlad Tylla jedno z tvůrčích ocenění v rámci letošního udílení Ceny Josefa Jungmanna a vyjádřil se k tomu se svém blogovém zápisku.

Jan Hofman čte ukázku z románu Tyll
 
Audio wird geladen

(1966), překladatel

Michael Půček vystudoval germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a absolvoval postgraduální studium komputační lingvistiky. Zabýval se rovněž srovnávacím výzkumem německého a českého slovosledu, působil jako lektor němčiny a češtiny. Je spoluautorem Velkého německo-českého a česko-německého slovníku. V posledních letech se věnuje literárnímu překladu.

Databáze Německá v českém překladu