Juli Zeh: Ve jménu Metody

Autorka Juli Zeh. © Peter von Felbert

Dystopický román Ve jménu Metody autorce Juli Zeh vynesl přízvisko „Orwell v sukních 21. století“. Německé obyvatelstvo v něm žije pod dohledem zdravotnického režimu Metody, díky které se podařilo vymýtit nemoci a dosáhnout blahobytu. Zdánlivě dokonalá budoucnost v područí totalitního systému však dostává trhliny v okamžiku, kdy je mylně odsouzen nevinný a prvním občanům se znelíbí ztráta svobody.

  ► Další naše knižní tipy


Výsadní postavení mezi elitou současné německé literatury si Juli Zeh (nar. 1974) vysloužila už svou románovou prvotinou Orli a Andělé (2001, česky 2004), ve které si vzala na paškál krizi institucí a otevřela téma skutečného důvodu války na Balkáně. Na horních příčkách seznamů bestsellerů se dlouho držela i její další díla, stejně jako autorčin poslední společenský román O lidech (Über Menschen, 2021). Tato vystudovaná i praktikující právnička, jež působí jako soudkyně Ústavního soudu v Braniborsku, vydala již přes dvacet publikací s širokým žánrovým rozsahem od divadelních her, povídek, románů, esejů, publicistických cestopisů až po populárně-naučnou literaturu či knihy pro děti. O jejím literárním nadání svědčí kromě stálé přízně čtenářů a tří filmových adaptací i celá plejáda prestižních ocenění, mezi nimiž najdeme také Cenu Thomase Manna či Cenu Heinricha Bölla.

Zdraví jako nejvyšší princip
Jádro tvorby Juli Zeh zastupují sociální témata a palčivé otázky týkající se lidské podstaty, morálky a práva. Platí to i o dystopii Ve jménu Metody (2009, česky 2021), která byla pod názvem Corpus Delicti: Ein Prozess původně napsána jako divadelní hra a v roce 2007 uvedena na festivalu Ruhrtriennale v Essenu. Svou vizí budoucnosti zaútočila nejen na problematiku omezování svobody při shromažďování osobních dat, ale také o deset let předběhla úskalí přísných proticovidových restrikcí. Skupina PNN (Právo na nemoc) bouřící se v románu proti nekompromisní totalitě evokuje sílící hlasy dnešních antivaxerů. Není tedy divu, že se český překlad dostává na pulty knihkupectví právě během tohoto krušného období a ukazuje nám směr, kterým bychom se pod nadvládou politiky strachu z nemoci mohli ubírat.

Román Ve jménu Metody ukázkově splňuje prvky klasické antiutopie, jak ji známe z pera George Orwella nebo Margaret Atwoodové, přičemž nás děj přenese do světa zdravotnické diktatury v Německu poloviny 21. století, kdy se tělesné zdraví stává alfou i omegou veškerého fungování státu. Knihu otevírá krátká definice zdraví z fiktivního díla Heinricha Kramera následovaná odsouzením mladé přírodovědkyně Mii Hollové k „zmrazení“ za nepřátelské úklady proti Metodě. Ta je prezentována jako neomylné státní zřízení zaručující jak osobní, tak obecné blaho bez nemocí. Kniha vykazuje i prvky politicko-justičního thrilleru, když se Mia snaží očistit smrt svého bratra Moritze usvědčeného z vraždy na základě DNA. Hlavní hrdinka, jež je zpočátku stoupenkyní Metody, odhalením bratrovy neviny uštědří režimu tvrdou ránu. Nekompromisní zásady Metody vnímá doposud racionálně smýšlející Mia jako legitimní, neboť jediný biologický cíl všech organismů spočívá v dosažení zdraví. Duch ustupuje do pozadí a tělo jakožto aparát umožňující hladký chod státu povyšuje nad vše ostatní. Jelikož Mie, která odmítá dát státu k dispozici svou mysl, soud zakáže truchlit v soukromí a nutí ji k léčbě, začne systému postupně vzdorovat. Svými „infekčními myšlenkami“ se pro Metodu stane „nejnebezpečnějším virem“.

Corpus Delicti    Ve jménu Metody

Kramer versus Hollová
Duchovním otcem absolutního principu „zdraví jako státní legitimace“ je Moritzův a Miin antagonista Heinrich Kramer, který v médiích chrlí fráze o zdravém rozumu a cestě k blahobytu. Za účelem stability a rozkvětu společnosti se rozhodne světit jakékoliv prostředky. Případ Mia Hollová využije k testování a posílení Metody, přičemž neváhá manipulovat s fakty. Při hrdinčině pokusu o svržení Kramerova výtvoru ji pobízí zhmotnělá halucinace „imaginární milenky“, kterou jí bratr odkázal před smrtí. Milenka dokáže hýbat předměty, probírá s Miou její situaci a označí ji za čarodějnici. Ta se pohybuje na hranici normality, není ani obětí ani viníkem, a jakožto bojovnice za osobní svobodu v Kramerově diktatuře musí být pronásledována a mučena inkvizitorem, a to téměř ďábelským, neboť Kramer hrdinku do jisté míry přitahuje. Čtenáře asi nepřekvapí záměrná volba jmen obou protagonistů – jmenovec Heinricha Kramera se spolupodílel na rukověti Kladivo na čarodějnice (1486), zatímco Maria Hollová (Mia je původně domáckou variantou jména Maria) žijící o sto let později byla mučena jako čarodějnice během procesů ve švábském Nördlingenu. Tento odkaz staví návrat k vykonstruovaným procesům ve jménu extrémní racionality na úroveň fanatických středověkých soudů a ukazuje, že se lidstvo ve jménu „vyšších principů“ zas a znova dopouští fatálních omylů, jež mohou vést k vegetativnímu stavu života těla bez ducha. Miin vývoj v troufalou „teroristku“, jež chce rozdupat Kramerovu chorobnou vizi státu drastickým vyrváním čipu z paže monitorujícího veškeré aktivity, je to, na co v zápletce nedočkavě čekáme. Katarzi závěr četby ovšem záměrně nepřináší.

Na několika místech svým obrazem budoucnosti román připomíná akční film Demolition Man (1993), ve kterém se analogicky trestá „kryo-vězením“. V obou dystopiích jsou káva, cigarety i alkohol považovány za nelegální toxické látky, nehygienický fyzický kontakt se téměř neprovozuje a lidé jsou pod neustálým zdravotním dohledem státu. Stát však u Juli Zeh překvapí svou nekonzistentní shovívavostí, neboť se například Moritz pokaždé snadno dostane jak k cigaretám, tak do nepovolené zóny ve své lesní „katedrále“, podobně jako Miin obhájce k láhvi zakázaného šampaňského. Zdánlivou dobrovolnost života ve jménu Metody podrývá nutnost existence početných ozbrojených sil připravených tvrdě zakročit proti možným odpůrcům. Premisou kolektivního zdraví společnosti je společné úsilí všech občanů. Vševědoucího Velkého bratra tak v knize nepředstavuje pouze povinný čip pod kůží, ale i veškeré obyvatelstvo ochotně hlásící i sebemenší prohřešek příslušným úřadům.

Jho empirických dat
Láska se stává „produktem imunologických optimizačních postupů“, a jelikož vše řídí patologicky zdravý stát, zdravou rodinu lze založit pouze s kompatibilním typem. Shromažďování přesných biometrických dat a manipulace s nimi stejně jako omezování životního prostoru z důvodu rizika nákazy prorocky satirizují současnou dobu, kdy každý klik na internetu či návštěva lékaře zanechají snadno zneužitelnou, nesmazatelnou datovou stopu. Sběr dat bohužel málokdy slouží k ochraně jedince, i když se Kramer snaží poučit o opaku. Pozitivní paralelu s dnešním děním ve světě lze nalézt ve „zpomalení“ a „zklidnění lidstva“, které pomohlo přírodě opět se zhluboka nadechnout. Jenže čistší planeta negativa zdravotnické diktatury vyvážit nedokáže. Útok na osobní svobodu nenechává autorku v klidu ani v soukromém životě. V roce 2008 veřejně vystoupila proti povinným otiskům prstů v biometrických pasech, patří k iniciátorům Digitální charty na ochranu základních lidských práv v digitálním světě a od počátku pandemie covidu-19 vystupuje proti lockdownům a zavedení povinného očkování. Roku 2020 vydala fiktivní rozhovor Otázky k románu „Ve jménu Metody“ (Fragen zu „Corpus delicti“), ve kterém formuluje odpovědi týkající se úpadku hodnot a morálky v moderní demokratické společnosti.

Kniha Ve jménu Metody se vyznačuje pečlivou kompozicí, svižnými dialogy a minimalismem – v krátkých kapitolách s neotřelými názvy se rychle střídají jednoduché scény (Miin byt, soudní síň, cela či zakázaná zóna u řeky), což koresponduje s původním žánrem dramatu. Stručným a prostým jazykem nechává autorka obhájce Metody vyjádřit jejich frázovitou rétoriku, čímž podtrhuje chlad a odlidštěnost popisované budoucnosti. Precizními přirovnáními dokáže barvitě vylíčit těžko popsatelnou hloubku Miina žalu („‚Nikdo‘, praví Mia, ‚se nedokáže vžít do toho, co prožívám. Ani já ne. Kdybych byla pes – štěkala bych sama na sebe, abych nešla blíž.‘“). Juli Zeh pracuje i s nadsázkou – výrazem překvapení bývá věta „Ať mě virus sklátí!“ a obligátním pozdravem pak „Santé“, tedy „na zdraví“. Někteří recenzenti autorce vyčítají suché, strojené postavy a nepřirozené konflikty, ty však zdařile reflektují bezduchost zdánlivě ideálního státu. Román se brzy stal hojně interpretovaným dílem na německých středních školách a je záhodno si jej přečíst nejen pro jeho aktuálnost, ale také proto, že předkládá přesvědčivé argumenty obou stran a problém (anti)utopicky zdravé společnosti přezkoumává ze všech úhlů.

© Adéla Grimes

Autorka je redaktorka a lektorka na Univerzitě Palackého.

Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.

Co dělá člověka člověkem? Co je lidská důstojnost? Co pro nás znamená osobní svoboda? Co si představujeme pod pojmem dobrý život? To je pouze kratičký výčet otázek, na které Juli Zeh odpovídá v souvislosti se svým románem Ve jménu Metody. Detailně mapuje témata románu, která se dotýkají nejenom toho, jak žijeme, ale i demokratických hodnot dnešní společnosti.

Román Ve jménu Metody v otázkách Juli Zeh
Juli Zeh: Fragen zu Corpus Delicti. btb, München, 2020, 240 s.

V roce 2020 vyšla v Německu kniha současné spisovatelky Juli Zeh (nar. 1974) nazvaná Fragen zu Corpus Delicti (Otázky ke Corpus delicti; dále Otázky). Tentokrát se však nejedná o beletrii, text má formu interview a autorka v něm odpovídá na dotazy týkající se jejího kritikou velmi oceňovaného románu Corpus Delicti. Ein Prozess (2009). U nás ho minulý rok vydalo nakladatelství Argo pod názvem Ve jménu Metody.

Románový děj se odehrává v nedaleké budoucnosti v blíže nespecifikované postepidemické společnosti, která dobrovolně přešla z demokratického způsobu vlády k jakési formě zdravotní diktatury. Zdraví zde povýšilo na státní záležitost a nejvyšší hodnotu. V čele státu stojí Metoda, která každému občanovi garantuje co nejdelší život ve zdraví. Ale za cenu toho, že se musí vzdát celé řady osobních svobod. Všichni jsou povinni odevzdávat institucím Metody pravidelná hlášení o svých sportovních aktivitách a výživové a spánkové protokoly. Kdo tato nařízení nesplní, je bez milosti potrestán.

Tato románová dystopie vzbudila v Německu značný ohlas a autorce během let od čtenářů a později i od studentů (román se v několika spolkových zemích mezitím stal součástí učebních plánů německého jazyka) neustále přicházely mailové dotazy týkající se hlavních postav, děje knihy a její interpretace. Tyto konkrétní dotazy Juli Zeh přeformulovala a vytvořila z nich Otázky jako jakousi „knihu o knize“, kde na ně podrobně odpovídá. Zároveň v Otázkách představuje a rozebírá i další témata a myšlenky, které ji zásadně ovlivnily a inspirovaly k napsání románu. Nevynechala ani informace o svých politických názorech.

Fragen zu Corpus Delicti © btb Taschenbuch
Fakt, že Otázky vyšly až po jedenácti letech od vydání románu, nasvědčuje tomu, že text v autorčině tvorbě hrál a stále hraje specifickou a důležitou roli, což zde ostatně sama Juli Zeh explicitně potvrzuje. Podle jejího vyjádření tato důležitost souvisí jak se samotným vznikem románu – původně to byla divadelní hra a tento formát klade větší nároky na strukturaci textu –, tak s politickými pohnutkami, které ji k napsání motivovaly. Poznamenává k tomu: „U Corpus Delicti jsem totiž měla pocit: Tento text je mým posláním, a jestli ho nesplním, budu toho jednoho dne litovat.“[1] (s. 227n)

Tematická paleta románu je značně široká, čemuž odpovídá i obsahový rozsah Otázek. Sama autorka přitom připouští, že ani pro ni „vůbec není snadné určit jedno téma“ (s. 145) jako hlavní, a pozorný čtenář románu jí v tom nejspíš dá za pravdu. Některá témata se však jeví přece jen jako zásadnější.
 
Středověk a hon na čarodějnice

Otázky hned v úvodu odhalují jednu zajímavou informaci: že románovému textu předcházela divadelní hra. Juli Zeh ji napsala pro divadelní festival konaný v roce 2007, námět hry měl mít spojitost se středověkem. Autorka uvádí, že ji zaujalo téma „moderního honu na čarodějnice“, že se rozhodla vyprávět příběh „o mladé ženě, ze které se postupně stane psankyně, ba dokonce nepřítelkyně státu“. (s. 20) Postava středověké čarodějnice tedy splynula s rolí někoho, kdo pro společnost představuje určitý druh ohrožení. Děj však není zasazen do minulosti, nýbrž se, jak se v románu dočteme, odehrává někdy uprostřed 21. století. K tomuto časovému posunu od minulosti do budoucnosti se autorka vyjádřila slovy Mii Hollové následovně: „Středověk není epocha. Středověk je název pro lidskou přirozenost.“ To prý autorce umožnilo koncipovat text tak, že se v něm vlastně nezabývá „ani minulostí, ani budoucností“, nýbrž mohla „poukázat na změny v dnešní společnosti“. (s. 29) Dále k tomu dodává, že jí šlo „o dnešní mentalitu, o aktuální změny v politice a společnosti, o způsoby myšlení, pohledy na svět a představy o člověku, jak jsou teď obvyklé“. (s. 118) Tím „teď“ se myslí stav společnosti před 13 lety, ale rozhodně se nedá říct, že by něco z toho v mezidobí ztratilo na aktuálnosti. Spíš naopak! Na dotaz, proč se román odehrává někdy v polovině 21. století, odpověděla, že „přenesení příběhu do budoucnosti [...] jednoduše poskytlo víc svobody při utváření děje a umožnilo to některá radikální přiostření“. (s. 119)

11. září 2001

Ačkoli to může znít téměř neuvěřitelně, tragické datum 11. září 2001 se pro Juli Zeh údajně stalo jakýmsi mezníkem v jejím spisovatelském a civilním životě. Sama o něm hovoří jako o okamžiku, kdy se v aktivistickém smyslu zrodilo „její politické vědomí“, i když o politiku se samozřejmě zajímala již dřív. (srov. 160). Od té chvíle prý měla potřebu něco „dělat“, což v případě spisovatelky znamená psát. Velmi důležitým tématem se pro ni po tomto datu stal vztah svobody a bezpečí. Poukazovala na to, že „bezpečnostní politika“ nesmí jít ruku v ruce s „omezováním [občanských] práv“ a „šířením strachu“. Kriticky hodnotí, že v rámci společenské diskuze dochází k nepřímé úměře – čím víc bezpečí, tím méně (občanské) svobody. Tento vyhrocený vztah se pro ni také posléze stal jednou z inspirací k napsání románu. Doslova uvádí: „Bez 9/11 by tento text nikdy neexistoval. Ještě o den dřív by mi přišlo naprosto nesmyslné napsat román o zdravotní diktatuře.“ (s. 161)
 
Od posedlosti zdravím ke zdravotní diktatuře

Jak vyplývá z textu Otázek, při koncepci románu hrálo zdraví – jako „synonymum pro bezpečí“ – další zásadní roli. Toto téma však Juli Zeh vnímá v širších souvislostech. Mimo jiné se kriticky vyjadřuje k dnešnímu trendu „posedlosti zdravím“, kdy primárním životním zájmem mnoha lidí se stalo právě „zdraví, kondice, pěkný a mladistvý vzhled a zdravá výživa“, čemuž podřizují většinu svého konání. K tomu doslova říká: „Společnost, která prohlásí zdraví za princip úspěšnosti a na nemoc nazírá jako na formu selhání, se mi jeví na nejlepší cestě stát se nehumánní a nesolidární.“ (s. 92) A pak ještě upozorňuje na to, že „důležité je, kdo se stará o čí zdraví a proč“. Zásadní problém spatřuje v tom, když se otázka zdraví politizuje, tzn. když se například na člověka, který onemocněl, protože nedodržoval zdravou životosprávu, nahlíží jako na „společenskou přítěž“. Povinností občana nesmí být „zůstat zdravý“. (s. 147nn) Kromě toho podle ní existuje řada dobrých důvodů, proč by se stát neměl „nadmíru zabývat zdravím svých občanů“. (s. 149) V této souvislosti odkazuje na pojem „biopolitiky“, jak ho popisuje italský filozof Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer (č. 2011, OIKOYMENH). Ten zde rozebírá vztah „biopolitického modelu moci“ (Agamb.: s. 14) a totalitních systémů, zejména fašismu a nacismu (Agamb.: s. 128). Juli Zeh v Otázkách vyzdvihuje zejména jeho myšlenku, že každá úzká spojitost státu s lidským tělem vede k totalitarismu. (srov. 98) V románu Ve jménu Metody se všechny tyto motivy promítly do obrazu tzv. „zdravotní diktatury“. Zdraví zde získalo „nejenom individuální hodnotu, ale také společenskou a politickou“. (s. 31) Považuje se tu za „nejvyšší statek“ člověka. Důsledná prevence má zajistit to, aby se definitivně vymýtily nemoci a aby byl každý občan naprosto zdravý. Ale podle názoru Juli Zeh se něco takového nemůže nikdy podařit bez toho, aby byl „člověk zbaven své lidské stránky z člověka odstranila jeho lidská stránka“. (s. 106)

Stát jako dozorce

Se zdravotní diktaturou úzce souvisí motiv „sledovacího státu“, popř. „sledovacího systému“, což je případ románové diktatury. Juli Zeh považuje různé formy šmírování občanů za jedno z nejdůležitějších témat současnosti. Což platí i o lhostejnosti, se kterou občané přistupují k nebezpečím, která v sobě tyto systémy skrývají. Pozastavuje se nad častým názorem lidí, kteří nevidí důvod, proč by měli proti sledování protestovat, když nemají co skrývat. „Je přece dobře, když se stát stará o bezpečnost a zdraví svých občanů!“ Všechno to přece „slouží dobrým účelům“.
Juli Zeh také upozorňuje na způsob, jak nakládáme se svým soukromím na sociálních sítích. V této souvislosti mluví dokonce o „děsivé míře sebeobnažování“. (s. 46)
Z těchto úvah pak vzešla její koncepce státu, kde vládnoucí Metoda o svých občanech sbírá velké množství biologických dat, například i pomocí senzorů v toaletách či na okrajích cest. Absolutnímu dohledu nad občany slouží čip, který mají všichni povinně implantovaný v paži a který obsahuje veškeré jejich osobní údaje. Zdá se, že tito lidé přesto žijí se státním zřízením v nejlepší shodě. Ovšem až na určité výjimky, jako je např. Moritz Holl.

Demokracie a právní stát

Juli Zeh v Otázkách vyjadřuje své znepokojení nad tím, že ve společnosti postupně získávaly navrch myšlenky, které se zásadním způsobem dostávaly do rozporu s tradičním pojetím demokracie a právního státu. V souvislosti s mezinárodním terorismem se prý najednou začaly ozývat hlasy volající po tom, aby se zavedlo tzv. trestní právo pro nepřátele (Feindstrafrecht), které by umožňovalo postavit podezřelé osoby mimo běžný právní řád. (s. 38) Každé omezování demokratického uspořádání ale podle ní otvírá prostor pro totalitu. A právě na tyto totalitní sklony chtěla odkázat románovou postavou Kramera, který coby hlavní ideolog Metody zastupuje roli jakéhosi moderního inkvizitora. (s. 39) Zároveň ve svém románu Ve jménu Metody vylíčila státní zřízení, které opustilo státoprávní principy a proměnilo se v diktaturu. Takový systém podle ní lze udržovat pouze za cenu represe. (s. 90) Důkazem toho je případ Mii Hollové, kterou zavřou do vězení na základě vykonstruovaného obvinění, zbaví ji všech občanských práv a degradují na „pouhý život“. Zde Juli Zeh opět navazuje na Agambenovy teorie a na jeho pojem „homo sacer“. (Agamb: s. 75nn) V okamžiku, kdy si Mia vyřízne z paže čip, se podle autorky definitivně ocitne mimo systém a stane se oním „posvátným člověkem“, který může být beztrestně zabit. (s. 100)

Román Ve jménu Metody je komplexností zpracovaných témat opravdu ojedinělým dílem. A pro zážitek z četby určitě není nutné mít ho rozklíčovaný do všech podrobností. Jeden autorčin záměr by tu však měl ještě zaznít. Svým románem chtěla čtenáře mimo jiné přimět k tomu, „aby si položili otázku, co je pro ně opravdu důležité, co z nich dělá lidi, co určuje jejich identitu a jak by pro ně mohl vypadat ‚dobrý život‘“. (s. 103)

© Michael Půček


[1] Cit. zde i níže dle: Juli, Zeh: Fragen zu Corpus Delicti. btb Verlag, München, 2020.

Výběr z díla
 
  • Orli a andělé (Adler und Engel, Schöffling 2001). Přeložila Jana Zoubková, Odeon 2004.
  • Hráčský instinkt (Spieltrieb, Schöffling 2004). Přeložila Jana Zoubková, Odeon 2006.
  • Temná energie (Schilf, Schöffling 2007). Přeložila Jana Zoubková, Odeon 2009. 
  • Pod vodou (Nullzeit, Schöffling 2012). Přeložila Jana Zoubková, Host 2015.
  • Ve jménu Metody (Corpus Delicti: Ein Prozess, Schöffling 2009). Přeložil Michael Půček, Argo 2021.

(1966), překladatel

Michael Půček vystudoval germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a absolvoval postgraduální studium komputační lingvistiky. Zabýval se rovněž srovnávacím výzkumem německého a českého slovosledu, působil jako lektor němčiny a češtiny. Je spoluautorem Velkého německo-českého a česko-německého slovníku. V posledních letech se věnuje literárnímu překladu.

Databáze Německá v českém překladu


Herečka Karolína Půčková čte ukázku z českého překladu románu Ve jménu Metody.