V noci na zledovatělé dálnici, osmdesát kilometrů před Berlínem se převrátí cisternový vůz a zablokuje průjezd. Na odstavném pruhu se na zlomek vteřiny mihne vlk. Tak začíná románový debut nejhranějšího německého dramatika.
Roland Schimmelpfennig (nar. 1967 v Göttingen) je jedním z nejhranějších současných dramatiků v Německu. Delší dobu působil v Istanbulu jako novinář, po návratu vystudoval divadelní režii na škole Otto Falckenberga v Mnichově. Od roku 1996 je nezávislým autorem a od roku 2000 píše pro velká divadla jako je Deutsches Schauspielhaus Zürich, Deutsches Theater Berlin, Schauspielhaus Bochum, Schauspielhaus Hamburg a Vídeňský Burgtheater. Jeho románový debut s názvem Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. století z roku 2016 byl nominován na Cenu Lipského knižního veletrhu.
Ten vlk je Berlíňan
Roland Schimmelpfennig: Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. století. Přel. Tomáš Dimter, Plus, Praha, 2019, 224 s.
Kdo se nezalekne dlouhého názvu Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. století a přečte si na obálce knihy, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Plus, i jméno autora Roland Schimmelpfennig, možná si vybaví také tituly jako Arabská noc,Zlatý drak nebo Černá voda. To jsou ovšem názvy divadelních her, těch pravděpodobně nejúspěšnějších, jež z autorovy bohaté dramatické produkce, čítající na čtyři desítky titulů, byly inscenovány i na českých jevištích. Respektovaný a v současnosti nejhranější německý dramatik Roland Schimmelpfennig, jehož divadelní hry jsou uváděny po celém světě (včetně třeba Číny a Chile), se v roce 2016, na prahu bilanční padesátky, představil také jako prozaický debutant. Jeho poměrně útlá románová prvotina s výpravným názvem, jejž tvoří citát úvodní věty románu, se ze strany německých literárních kritiků dočkala, pravda, poněkud rozporuplného přijetí (ale zároveň například i nominace na Cenu Lipského knižního veletrhu), bylo by však škoda ji přehlédnout a ochudit se o pozoruhodný čtenářský zážitek.
Česká nakladatelská anotace knihu představuje jako moderní pohádku ze současného Berlína od slavného německého dramatika. A přistoupíme-li k četbě s očekáváním (post)moderní pohádky, nebudeme zklamáni: hned titulní věta je evidentní výpůjčka z tohoto žánru, hned na první stránce se objeví vlk a závěr přinese happy end v podobě zprávy o hledaném člověku, který byl považován za mrtvého. Pohádka v podání slavného německého dramatika, označovaného za představitele tzv. aftercool dramatiky, také nebude skoupá na jiskřivé obrazy připomínající magický realismus a některé scény požene do extrému. Atmosféru textu, kterou sugeruje už titul, tedy chlad a strach, podtrhuje lakonický vypravěčský styl a sevřená kompozice, která poskládá jednotlivé příběhové miniatury, dávkované po malých kouscích, jako kamínky do mozaiky. Četba je to napínavá a díky přirozeně plynoucímu překladu přitažlivá.
Do Berlína míří vlk, přešel zamrzlou hraniční řeku mezi Polskem a Německem a během asi dvou či tří týdnů byl v braniborské krajině krátce spatřen několika různými lidmi nebo byly nalezeny jeho stopy. Zpráva o vlkovi v jednom probouzí strach, v druhém profesní ambice, v jiném animální pudy. Do Německa za prací a za svou přítelkyní míří také mladý Polák Tomasz, který vlka zahlédne na namrzlé dálnici před Berlínem jako první. Do Berlína směřují i kroky dívky a chlapce, kteří jednoho rána nenastoupili do autobusu a neodjeli do školy – utekli z domova. Mrazivé lednové počasí a betonová šeď velkoměsta odrážejí citový chlad a beznaděj románových protagonistů. Nejsou všichni citově vyprahlí a prázdní, ale jsou zamrzlí a „odstřižení“, vyvázaní z obvyklých rodinných vazeb, protože právě ti nejbližší si často ubližují nejvíc.
Mladý polský pár odešel do Berlína za prací, ona uklízí, on pracuje na stavbě, žijí stereotypně a dívka chlapce při první nahodilé příležitosti podvede. Jiná dvojice německých teenagerů z vesnice kus od Berlína utíká z nefunkční rodiny, chlapcův otec je nenapravitelný alkoholik, dívčina matka neúspěšná výtvarnice, která dceru od dětství bije. Do Berlína donesou nalezenou pušku myslivce, který v mrazivé noci zemřel v lese na posedu, a ta se promítne i do příběhů dalších postav, mimo jiné Jacky a Charlyho, kteří v románu vystupují jako outsideři provozující ve čtvrti Prenzlauer Berg večerku a bojují o přežití nejen svého prodejního stánku, ale i svého vztahu.
Vlk do příběhu nijak aktivně nevstupuje, je vždy jen někým spatřen a mizí, je to však jakési mystérium, které v románu propojuje jednotlivé příběhy, osudy, jež jinak nemají vůbec nic společného. Nejpozději ve chvíli, kdy zazní věta „Ten vlk je Berlíňan“, je na místě zapojit do interpretace románu také vlka jako metaforu: skutečným vlkem je člověk a divočinou velkoměsto se všemi svými nástrahami, jako je alkohol, násilný sex, zbraně a osamělost navzdory všudypřítomnosti druhých lidí.
Stejně jako v Schimmelpfennigových divadelních hrách je i zde leitmotivem nikdy nekončící existenční zápas člověka konfrontovaného se společenskou situací, která se pro něj nevyvíjí nijak příznivě. Člověk je v prostředí sociálního chladu dezorientovaný, hledá, někdy aniž ví co, hledá, aby to nevzdal. Přestože Schimmelpfennig zůstává v tomto svém debutovém románu apolitický, diagnostikuje velmi přesně stav naší postmoderní společnosti.
Zlatý drak (Der Goldene Drache. Premiéra Wiener Akademietheater 2009). Přeložil Petr Štědroň, 2018
Idomeneus (Idomeneus. Premiéra Bayerisches Staatsschauspiel München 2008). Přeložil Tomáš Dimter, 2020
Román Jednoho mrazivého jasného dne v lednu na počátku 21.století (An einem klaren eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21.Jahrhunderts, S.Fischer Verlage 2016). Přeložil Tomáš Dimter. Plus, 2019
Tomáš Dimter studoval filozofii v Praze a Berlíně, germanistiku v Salcburku a Hamburku. Věnuje se především literárnímu překladu z německého jazyka, akademické činnosti a publikuje texty o literatuře. Z němčiny přeložil přibližně 60 titulů, zejména současnou německy psanou beletrii, populárně naučné knihy a texty o přírodě. Tomáš Dimter je členem několika odborných komisí a překladatelských cen. Za své překlady byl dvakrát nominován na Magnesii literu a získal prémii Obce překladatelů.
Snad už svítá na lepší časy
telegraficky s Rolandem Schimmelpfennigem o psaní divadelních her a románů
TD: Kde se ve vás bere potřeba psát prózu?
RSCH: Prózu jsem chtěl psát dávno před tím, než jsem začal pracovat na svém prvním románu. Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem se do toho pustil. Že jsem tento krok nakonec přece jen učinil, je důsledek touhy vyprávět o lidech a situacích jinou formou, než jak se mi zdálo být možné na scéně.
TD: Musíte se při psaní románu vědomě nutit k „nedivadelnímu“ psaní?
RSCH: Ne, vůbec ne. Právě naopak. Když píšu prózu, je divadlo „zapomenuto“.
TD: Kolik verzí musí vzniknout, než jste s textem opravdu spokojený?
RSCH: Krátce řečeno: není jich málo. Ale každá z verzí staví na té předchozí.
TD: Existují nějaké vědomé tematické spojitosti mezi vašimi romány a divadelními hrami?
RSCH: Každá látka si hledá svou vlastní formu. Mnohé způsoby vyprávění patří podle mě na divadlo, jiné, jako například způsob vyprávění mého druhého románu „Jazyk deště“, si umím představit jenom jako prozaický text. Já vnímám divadlo a prózu jako způsoby vyprávění, které existují vedle sebe. Vědomě mezi nimi nehledám nějaká spojení, ani se nesnažím uplatňovat postupy jednoho žánru v druhém. Ale pokud tam přesto nějaké spojitosti jsou, to já těžko posoudím.
TD: Myslíte při psaní románu na jeho dramatizaci?
RSCH: Pro divadlo: ne. Což ovšem neznamená, že by to nebylo možné. Pro film: snad.
TD: Čtete rád romány?
RSCH: Ne každý den. A ne pokaždé rád. Ale romány mají velkou výhodu oproti divadlu: můžete otevřít okno do jiného světa představ, ať jste, kde jste. Na to nepotřebujete ani scénu, ani reflektory, ani vstupenky.
TD: Jste vášnivý návštěvník divadla?
RSCH: Kéž by to bylo možné! Miluju vysedávání v divadle. V důsledku této koronakrize jsem si nic neuvědomil bolestněji.
Jan Hofman načetl ukázku z románu Rolanda Schimmelpfenniga
