Tipy z praxe
Škola jako místo pro rozvíjení potenciálu učitelů – trvalé posilování motivace

Každodenní život učitelů je plný výzev. Studie dokládají, že v této profesní oblasti je psychická zátěž obzvlášť vysoká. To ukazují vysoké počty případů onemocnění syndromem vyhoření. Jak tomu můžeme čelit a udržet si po celé roky motivaci a radost z práce?

Odpověď na tuto otázku můžeme najít v konfrontaci s přístupem „New Work“, který se zaměřuje na potřeby pracovníků. Práce by měla být smysluplnou a naplňující činností tím, že umožní více svobody, odpovědnosti a účasti. Toto pojetí sahá až k Frithjofu Bergmannovi, který se konceptem práce podrobně zabýval už v 70. letech 20. století. „New Work“ se intenzivně zabývá postojem k práci. Nejde tolik o nástroje, protože rozhodující je vždycky důvod, proč něco děláme. Jde o to opustit snahu „výše, rychleji, dále“ a místo toho budovat vztahy a uznání.

Co to však konkrétně znamená pro učitelské povolání a pro každodenní činnost vedoucích pracovníků ve školství? Jak koncipovat práci, chceme-li, aby učitelé byli zdraví a pociťovali naplnění ze své práce ?

Frédéric Laloux přináší ve své knize Reinventing Organizations (Budoucnost organizací) konkrétní podněty tím, že vysvětluje tři různé principy.

#1 sebeorganizace a sebeřízení – umožnit vlastní koncept

Čím jsou systémy složitější, tím méně zdařilé je řízení na základě hierarchie. Zcela nahoře ve vedoucích pozicích už nemáme takový přehled o příslušných procesech a o věcech, na kterých tyto procesy závisejí. Laloux proto navrhuje, aby se rozhodování decentralizovalo – aby rozhodovaly osoby, kterých se daný „problém“ přímo týká, protože dokáží tento problém odpovídajícím způsobem posoudit.

Pro práci s učiteli to konkrétně znamená, že by měli dostat větší prostor pro vlastní koncepci a větší svobodu v rozhodování a že by měli mít možnost zkoušet si vlastní nápady a dále je rozvíjet. To je velice důležité pro pracovní motivaci lidí, kteří rádi řeší výzvy a chtějí něco dokázat nebo pro které je důležitá seberealizace. Dostane se jim tak důvěry a uznání a mají možnost se angažovat.

To se může dít na nejrůznějších pracovních úrovních, například ve vlastní organizaci práce, v koncipování vlastních projektů nebo prostřednictvím vhodných procesů spolurozhodování a participace.

Na tomto místě se ředitelé a ředitelky škol mohou ptát:
 

• Jak velké právo spolurozhodovat mají moji učitelé a učitelky?
• Jak jsou procesy participace regulovány a především komunikovány?
• Jak lze zavést a především realizovat vlastní nápady?
• Jak velkou odpovědnost má který učitel? 

#2 celistvost – ukázat se jako „celý“ člověk

Dalším principem je celistvost. Laloux chápe od tímto pojmem to, že se můžete ukázat jako „celý člověk“ – se všemi svými silnými, ale i slabými stránkami. Už se nemusíte schovávat za masku, ale smíte prostě „být“.
 
Je to aspekt, který je především v každodenním učitelském životě velice důležitý – zejména v době koronavirové pandemie. Bohužel ve školách ještě často zažíváme, že učitelé nosí „profesionální masku“. Za ní se zčásti skrývá jejich vlastní přesvědčení, že musejí vždycky všechno dělat a vědět správně. To vytváří velký tlak. Ten je navíc zesilován okolností, že učitelé jsou především při výuce stále ještě osamělými bojovníky. V důsledku toho mívají často pocit, že byli se svými problémy ponecháni sami. V tomto bodě jim můžete vy jako vedení školy poskytnout podporu tím, že budete prosazovat kulturu aktivní práce s chybami a kulturu podpory.

To se může dít například zřízením místností pro reflexi, ve kterých mohou učitelé své výzvy otevřeně sdílet a navzájem se podporovat. V tomto ohledu by se dalo uvažovat o supervizních skupinách nebo také o kolegiálních hospitacích – především v duchu hesla „spolu jsme silní“.

#3 evoluční smysl – méně kontrolovat, více vycítit

Posledním aspektem, který Laloux řeší, je evoluční smysl. V tomto ohledu jde především o rozvoj organizace. Ten by neměl být kontrolován a předpovídán, ale organizace by se měla rozvíjet z toho, co je „teď“, aby odpovídala aktuálním vývojovým tendencím. Koronavirová pandemie nám především ukázala, že dlouhodobé strategie nejsou vůbec možné.

Měli bychom se spíše spojit s přítomností a stále sledovat, co je v danou chvíli zapotřebí. Nesmírně důležitá je také atmosféra – jak vlastně spolupracujeme? Které hodnoty v životě vyznáváme? Jak se to projevuje v našem každodenním konání? Který smysl nás vede?

Otázka smyslu je rozhodující především pro identifikaci s vlastní prací. To také opakovaně dokládají různé studie. Jako vedení školy můžete tento bod uchopit tak, že společně s učitelským sborem konkrétně definujete poslání a vizi a z toho odvodíte odpovídající hodnoty. Dalším krokem by pak mělo být jejich konkrétní převedení do každodenního života. Například: Jak můžeme žít tyto hodnoty na našich setkáních? Jak se tyto hodnoty projevují v naší komunikaci?

Tři principy a…

Všechny tyto principy vycházejí ze stejného základu – vlastního postoje. Na základě jakého postoje vedu své učitele?

Všechny praktiky jsou neúčinné, pokud nejsou vybudovány na vzájemném pochopení a se zaměřením na potenciál. To vyžaduje porozumění, směřující od „ne – ty“ k „já s tebou“ – tedy k práci a setkáním na úrovni rovnocenných partnerů. Do jaké míry se to už praktikuje ve vaší škole, můžete sami zjistit od svých kolegů v učitelském sboru (viz příloha). Využijte hodnocení jako příležitost k rozhovoru, abyste mohli především „společně“ iniciovat změny a dále je otevřeně promýšlet do budoucna.