Roky 2003–2008
Vy to dokážete

České hlavní město Praha
České hlavní město Praha | Foto: Colourbox

Stephan Nobbe vedl náš institut v letech 2003-2008. Přečtěte si jeho osobní dopis - napsal jej pro své Pražany, aby jim ukázal, jak moc se s nimi cítí být spojený.

Od: Stephan Nobbe

Milí pražští přátelé,
 
rád přijímám vyzvání k tomu, abych sepsal pár vzpomínek na roky, které jsem s vámi strávil. Musím vás ovšem poprosit o shovívavost a trpělivost; pokusím se vnést trochu řádu do myšlenek a vzpomínek, které se neuspořádaně a emocionálně derou z mé poetické paměti.
 
Chci odolat pokušení po tom, abych teď, s velkým časovým odstupem, formuloval nějaké retrospektivní nebo kulturně-politické úvahy. Naši tehdejší každodennost si ostatně všichni dobře pamatujete, stejně jako konkrétní projekty, na kterých jsme pracovali. Však jsme je vždy vymýšleli, probírali a vytvářeli společně. Jen díky vašim znalostem, vaší píli a vašim životním zkušenostem nezůstala naše společná práce beze smyslu a bez odezvy.
 
Během let, kdy jsem v Praze pracoval, jsme si vy i já uvědomovali, že se pohybujeme v rámci tradice, která byla utvářena staletími společných dějin, kulturního života, postupujícího vědeckého poznání a fascinující estetické pestrosti.
 
Samozřejmě, vztahy mezi našimi národy ohrožovaly také náboženské, politické a etnické konflikty. Bolestné zkušenosti, které určovaly a sužovaly naše vzájemné vnímání, jsme ale překonávali s přesvědčením, že spojit nás mohou právě vzájemná setkávání a zaobírání se spíše tím, co nás spojuje, nežli tím, co nás rozděluje.
 
Vzpomenout chci jen na jeden konkrétní projekt, na němž jsme se všichni podíleli: na třídenní sympozium, které se v roce 2005 věnovalo recepci Schillerova díla a jeho filozofii svobody v Německu a v Čechách. Své plody přinesla zejména Schillerova myšlenka o osvícené společnosti, jíž je dosahováno prostřednictvím estetické a filozofické výchovy člověka. „Dannost“ nové doby žádala tehdy angažované občany, kteří usilují o své svobody, z čehož následně vzešly občanské, republikánské ústavy evropských států.

  • Günter Grass navštívil Goethe-Institut 14. prosince 2007. © ČTK / Michal Kamaryt

    Günter Grass navštívil Goethe-Institut 14. prosince 2007.

  • Günter Grass (uprostřed) vzhlíží ke katedrále, v níž jsou pohřbeni císaři. Foto: Stephan Nobbe

    Günter Grass (uprostřed) vzhlíží ke katedrále, v níž jsou pohřbeni císaři.

  • Hosté před Goethe-Institutem, mimo jiné spisovatelé Arnošt Lustig a Jaroslav Rudiš. Foto: Stephan Nobbe

    Hosté před Goethe-Institutem, mimo jiné spisovatelé Arnošt Lustig a Jaroslav Rudiš.

  • Stephan Nobbe (vpravo) se svým nástupcem Heinrichem Blömekem a kolegyněmi z regionálního týmu. Rok 2008. © Goethe-Institut

    Stephan Nobbe (vpravo) se svým nástupcem Heinrichem Blömekem a kolegyněmi z regionálního týmu. Rok 2008.

Co se z toho dá získat a rozvinout? Naši předci si své životy často ztěžovali a vzájemně si způsobovali mnohá utrpení. Při všem svém soupeření však byli neobyčejně kreativní a dovedli ocenit to, co jejich sousedé dokázali; ostatně znali se navzájem dobře.
 
Nenechte se svést z cesty a vystavte na této kreativitě, na jejím bohatství, na tryskajícím pramenu našich kultur společnou budoucnost – a způsoby, jak spolu ještě lépe žít. Dokážete to!
 
A co mi zbývá? Vděčnost a díky za roky, které jsem s vámi v Praze prožil, za všechny ty dobré vzpomínky na místa a lidi, za vrchovatou poetickou paměť.

Až překonáme koronavirus, znovu se sejdeme: V Luxoru nebo v kavárně Slavia, abychom se podívali, jestli Piják absintu stále ještě visí tak trochu nakřivo, u studentů v Café Montmartre nebo u některého ze stolků na vltavském nábřeží. Pak budeme při západu slunce pozorovat labutě letící do svých nocležišť, zahalíme se do myšlenek a vzpomínek – a pokud se nábřeží trošku utiší, uslyšíme i zvuky, které vydávají kameny na dně Vltavy.
 
Do té doby vás srdečně zdravím, přeji vám zdraví a vše dobré. Chybíte mi!
 
Stephan Nobbe
 

Na vltavském dně se kameny valí,
je v Praze pohřben císař nejeden.
Nic netrvá věčně, ať velký, či malý.
Dvanáct hodin má noc a pak přijde den.

Bertolt Brecht: Píseň o Vltavě. Překlad L. Kundera