Rýchly prístup:

Preskočiť priamo na obsah (Alt 1)Preskočiť priamo na sekundárnu navigáciu (Alt 3)Preskočiť priamo na hlavnú navigáciu (Alt 2)

Beuys100
Fluxus v Československu

Fluxus
© Eugen Korda

V létě roku 1952 zorganizoval v Black Mountain College v americkém státě North Carolina John Cage koncert, do něhož zapojil improvizovaný tanec Merce Cunninghama, hudbu pro klavír Davida Tudora, promítání filmů a diapozitivů, čtení poezie ze žebříku a výstavu čtyř bílých obrazů Roberta Rauschenberga. Toto dílo, které v sobě spojilo všechny možné výrazové prostředky, se pod názvem Theatre Piece No. 1 zapsalo do dějin jako jeden z prvních happeningů, dnes bychom ho nazvali intermediálním projektem. 

Právě intermedialita se stala spojujícím prvkem americké neoavantgardy 60. let. Tento pojem označující průnik a spolupráci různých uměleckých oborů a přístupů v polovině 60. let definoval Dick Higgins, příslušník hnutí Fluxus.

Fluxus, volné uskupení umělců a umělkyň s mezinárodním dosahem, se zformovalo na začátku 60. let v Americe kolem umělce litevského původu George Maciunase. Výše zmiňovaný hudební inovátor, John Cage, měl pro vznik hnutí nebývalý význam. Několik jeho členů dokonce patřilo mezi jeho studenty na New School for Social Research, např. Dick Higgins, La Monte Young nebo George Brecht, kde si uvědomili, že hudbou může být cokoliv. Tento koncept pak rozšířily další osobnosti s různorodým zázemím i do výtvarného umění a dalších oborů. Můžeme jmenovat umělce a umělkyně jako např.  Joseph Beuys, Robert Filliou, Allison Knowles, Wolf Vostell, Daniel Spoerri, Ben Vautier, Naim Juin Paik nebo Yoko Ono. Ideje Fluxu rezonovaly s dobovou touhou umělců experimentovat, provokovat a bořit představy o tom, co je to umění. Řemeslně opracovanou hmotu tradičních uměleckých děl postupně nahradila myšlenka, akce v časoprostoru, zážitek diváků, prožitek autorů.

Do Československa pronikaly zprávy o americkém neoavantgardním hnutí postupně, teprve kolem poloviny 60. let v souvislosti s postupným uvolňováním režimu a cenzury se začaly v dobovém tisku objevovat texty, které informovaly o happeningu, neodadaismu a dalších progresivních projevech soudobého západního umění. Ještě před tím se však uskutečnily akce Milana Knížáka a jeho skupiny Aktuální umění. Skupina v roce 1964 zorganizovala Aktuální procházku po Novém světě – Demonstraci pro všechny smysly, která se stala pravděpodobně prvním happeningem v Československu. Pro průvod účastníků byla připravena procházka plná neobvyklých překvapení: setkali se s plastikou ze sbalených šatů visící na plynové lampě, hrajícím kontrabasistou, který ležel na zádech na dláždění, na chvíli byli zavřeni do malé místnůstky, v níž byla rozlitá voňavka, atd. Skupina publikovala manifest, který záměrně bořil tradiční představy o umění. V návaznosti na něj začal Knížák formulovat dnes ikonický text Aktual – Žít jinak (1965−1966). Na prvního máje 1965 následoval manifest Čo je HAPPSOC? Alexe Mlynárčika, Zity Kostrovské a Stana Filka a realizace prvních happeningů na Slovensku Happsoc I. (1965) a Happsoc II. a III. (1965−1966). Julius Koller vyhlásil svůj Antihappening (1965). Přístup slovenských umělců se vyznačuje slovní demonstrací konceptu a důrazem na subjektivně-objektivní tvorbu reality, jinými slovy: akce se odehrávají spíše v mysli diváka než že by měli podobu přímé kolektivní akce. Jejich vpád do umělecké a sociální reality je však faktický.  K umělecké veřejnosti v Československu tak postupně pronikaly myšlenky, které se svou radikálností mohly srovnávat s nejprogresivnějšími uměleckými proudy ve světě.

Právě v polovině 60. let (konkrétně v roce 1965) jsou zdokumentovány první kontakty československých umělců s hnutím Fluxus. Zprostředkoval je Jindřich Chalupecký, který v dopise informoval George Maciunase o aktivitách Knížákovy skupiny. Maciunas se následně s Knížákem zkontaktoval a spolu s ním a Jindřichem Chalupeckým začal připravovat první festival Fluxu za železnou oponou, což se nakonec na podzim v roce 1966 v Praze podařilo. Je nutné podotknout, že festivaly Fluxu se od začátku 60. let konaly ve Wiesbadenu, v Kodani, ve Stockholmu, v Amsterdamu, v Londýně a samozřejmě v New Yorku. Jednalo se o události podporované progresivními galeriemi a univerzitami, vnímané jako výstřelky aktuálního umění budící značnou pozornost svým neskrývaným anti-uměleckým a anti-komerčním provokatérstvím. Zorganizovat podobnou událost v totalitní Praze bylo bezesporu velkou výzvou. Z dochované korespondence je zřejmé, že Maciunas a jeho spolupracovníci měli přesnou představu, které „piecy“ by se měly v Praze realizovat a přesně vyjmenovávali, jaké rekvizity budou potřeba, kolik hudebníků s jakými nástroji, kolik kýblů, štaflí, baterek, magnetofonů atd. V komunistickém Československu bylo ovšem obtížné zajistit už samotný prostor, kde by se takováto neobvyklá produkce mohla uskutečnit bez cenzurního zásahu. Přestože 60. léta vnímáme jako období svobody, v roce 1966 vládl v Československu pořád represivní režim. Sám Knížák se těsně před festivalem stal obětí ideologického zátahu proti vlasatcům, tzv. máničkám a byl policejně ostříhán. Fluxové umělce a umělkyně, kteří do Prahy dorazili z různých koutů světa, vítal holohlavý. Atmosféra pražského Fluxfestivalu tedy měla značně improvizační charakter, nicméně se nakonec konaly tři večery, na nichž participovali vedle Knížáka Dick Higgins, Alison Knowles, Ben Vautier, Serge Oldenbourg, Jeff Berner. Realizovali společné i individuální akce, ale též piecy kolegů, kteří nemohli přijet, např. Zen for Head (1962) Nama Juneho Paika, Disappearing Music for Face (1964) Mieko Shiomi nebo Three Lamp Events (1961) George Brechta. V souvislosti s festivalem se v kulturním tisku objevila řada článků, které se snažily české a slovenské diváky informovat o historii a současnosti tohoto uměleckého proudu. Ten měl v Československu silnou odezvu v akčním a konceptuálním umění 60. a 70. let, jeho vliv však můžeme sledovat i v následujících obdobích a skrze performance a další intermediální umělecké projevy se propisuje i do naší současné kultury.

Autor: Pavlína Morganová