Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Kurzy němčiny v zahraničí
S Goethem do Vídně

Vídeň, Hofburg
Vídeň, Hofburg | Foto: Wolfgang Zwanzger, Colourbox

Novinářka a moderátorka Jana Kománková se vydala studovat němčinu na letní jazykové kurzy do Vídně. Jak jinak než do Goethe-Institutu! Přečtěte si, co všechno se jí ne/líbilo a co se ve městě nad Dunajem ne/naučila.
 

Od: Jana Kománková

„Cílem němčiny je shrnout veškeré lidské vědění do jediného složeného slova,“ pravil jistý uživatel serveru okoun.cz. Že na tomto názoru něco je, ví asi i každý obyvatel Česka, který občas zahlédne kamion, jehož délka sotva stačí na název firmy, nebo zaslechne německé zprávy a v nich rozkošná slova jako das Arbeiterunfallversicherungsgesetz. Mě tyhle výrazy fascinují a němčina se mi líbí, ale mé znalosti časem pobledly. Nějak mi tedy v hlavě vyklíčil nápad, že by se v létě dal strávit nějaký čas kurzem němčiny.

Proč Goethe-Institut

Před asi dvaceti lety mi tehdy ještě hudební novinář, dnes držitel německé literární ceny Chamisso-Preis/Hellerau Jaroslav Rudiš poradil, že je možné se přihlásit na jazykový kurz Goethe-Institutu v Berlíně určený novinářům a učitelům, který tehdy sám absolvoval. Bingo! Strávila jsem tam skvělý měsíc, kdy se dopoledne učilo a odpoledne probíhaly třeba vycházky s mladými architekty po berlínských dvorcích, na což vzpomínám dodnes. Učitel byl vlídný pán vyššího středního věku z Bavorska, jehož láska k jazyku byla inspirující. A doteď si pamatuji dobrý pocit z organizace programu.
 
V očekávání podobně přínosného pobytu jsem se proto rozhodla zase pro Goethe-Institut, který je mi sympatický i svou podporou kultury, a tento nápad se ukázal být snadno realizovatelným. Takže jsem se v září mohla rozjet vlakem do Vídně, kde institut nemá stálou pobočku, ale tzv. Sommerkursort – letní působiště v budově Instituto Cervantes, kde se jinak vyučuje španělština.

Jak, kdy a pro koho  

Zájemci o výuku němčiny nejsou zdaleka jen Evropané. V naší třídě byla dáma z Argentiny, v té vedlejší třeba Brazilec („Proč němčina? No a proč ne! Mě to baví!“). Spolužáků jsem měla ve třídě tucet, příjemný věkový mix: Paní z Francie, která vystudovala filosofii, měla rok do důchodu, ale byly tu i studentky, například čilá Angličanka uprostřed studia chemie na Oxfordu („Chci umět další jazyk a jiné se mi moc nelíbily“) nebo budoucí italská farmakoložka plánující studijní pobyt v Hamburku. Měli jsme tam i technicky zaměřeného chlápka z Polska a pilnou Rusku usazenou ve Švýcarsku. Výuka probíhala často ve skupinkách, což není můj preferovaný způsob práce. Nicméně vše bylo natolik pestré, že mi časté pokyny typu “vzájemně se ptejte na své rodinné poměry podle tohoto seznamu témat” ani nevadily.
 
Šlapalo to. Udržet pozornost studentů je něco, co považuji za mimořádně těžké, díky dobře namixovaným aktivitám se to však dařilo s obdivuhodnou dokonalostí: Během dvou týdnů intenzivního kurzu (8:30-13 hodin) jsem zájem neztrácela ani já, ani spolužáci, a to dokonce ani poté, co většina frekventantů kurzu absolvovala jakýsi veselý večírek u jednoho z účastníků. Učitelka se ovšem nadřela, protože musela do nesourodé, byť motivované smečky přihazovat pořád další učební materiály, aktuální články z tisku, tabulky, obrázky, přehledy, a dobře kombinovat procvičování gramatiky s hravějšími formami výuky či multimédii. Učebnici jsme nafasovali také, ale byla jen částí toho, co se používalo k učení. Fajn bylo dozvědět se něco o vídeňském dialektu, i když výuka samozřejmě probíhala ve spisovné němčině, tedy “Hochdeutsch”.
 
Naše pedagožka mimo léto učí na vídeňské univerzitě a má věci pevně v rukou. Věřím, že je pro ni uspokojující vidět, jak se z lidí připomínajících popletené spolužáky Hymana Kaplana díky ní stávají osoby s jazykovými kompetencemi umožňujícími běžnou konverzaci.
  • Vídeňský řízek Foto: Colourbox
    Vídeňský řízek
  • Město Vídeň Foto: Colourbox
    Město Vídeň
  • Zábava ve Vídni Foto: Getty Images
    Zábava ve Vídni

Kulturní plusy

Nedílnou součástí dvoutýdenního kurzu byl i kulturní program - maximálně nadupaný. Každý den se konaly obvykle dvě aktivity, odpolední komentovaná vycházka po Vídni s některou z místních zaměstnankyň Goethe-Institutu, případně prohlídka některého muzea, večer se dalo jít na koncert nebo do hospody, o víkendu byla prohlídka obrovských zahrad zámku Schönbrunn a výlet za vínem. Vše pro účastníky zdarma, tedy kromě útraty v té hospodě… Průvodkyně jako by hořely touhou nám říct všechno; pro Čecha bylo leccos známé, protože naše historie je samozřejmě s historií Vídně spojena, pro leckoho ze vzdálenějších zemí bylo vše nové.
 
Obcházení pomníků různých slavných osobností, prohlídky centra, jako třeba vycházka na téma středověk nebo pár hodin v prosluněných, úpravných parcích byly zajímavé a člověk se dozvěděl o věcech, na které by nepřipadl (přemýšleli jste někdy o ekologických aspektech opery?). Pravda ale je, že to v kombinaci s výukou bylo velmi náročné. Moje představa, že budu mít spooooustu času se flákat v kavárnách, a že si zajdu na pár hodin volně užít Museumsquartier, byla zcela lichá. A dokopat se po příchodu na základnu ještě k napsání domácího úkolu vyžadovalo úsilí. Většina úkolů nebyla časově náročná, ovšem některé daly člověku zabrat, zejména když se brodil v džungli koncovek (ale ten pocit, když to bylo hotové!). Nikdo z nás ale neabsolvoval vše, každý si namixoval aktivity podle svých preferencí, případně na organizovaný program rezignoval a šel po své ose třeba do galerie nebo na Schnitzel.
 
Já jsem po večerech a o pauzách ještě pracovala, což bylo sice fajn ve smyslu, že člověk nemusí řešit dvoutýdenní nepřítomnost a tiše si říká, jak je ta dnešní doba skvělá, že se tolik věcí dá řešit na dálku, ale občas jako bych slyšela vrzání přetížených mozkových závitů...

Vykopat celebrity

Zábavné pro mě byly momenty, kdy nám průvodkyně vykládala něco jaksi samozřejmým tónem, prostě šlo o součást historie, kterou dobře zná, ale z dnešního pohledu někoho, kdo o věci ví kulové, to byl naprostý bizar. Navždy mi v paměti zůstane návštěva Centrálního hřbitova, a to nikoli pouze kvůli tamějšímu muzeu pohřebnictví, které prodává skurilní těstoviny ve tvaru lebky a hřbitovní scenérie z Lega.
 
Koho by napadlo, že když se v 19. století postaví nový hřbitov vzdálený od centra a lidi se tam nechtějí nechat pohřbívat, tak se… pověří úředník, aby vytipoval atraktivní umrlce ležící na jiných hřbitovech, tito se vyjmou a přesadí na nové místo posledního (?!) odpočinku?!!! Mě teda ne. Dopadlo to však znamenitě; obyvatelé Vídně chtěli tlít po boku celebrit a v roce 2019 tak může být nápad označen jako “eine geniale Marketingidee”. Představte si to dnes... 
 
  • Vídeňský Ústřední hřbitov © Jana Kománková
    Vídeňský Ústřední hřbitov
  • LEGO - truchlící postavičky © Jana Kománková
    LEGO - truchlící postavičky
  • Suvenýr z vídeňského hřbitova - "smrťácké nudle" © Jana Kománková
    Suvenýr z vídeňského hřbitova - "smrťácké nudle"

Na závěr

Suma sumárum, kurzy Goethe-Institutu si podle mě udržují super úroveň. Za své peníze jsem dostala kromě výuky i spoustu kulturně-historického paliva pro mozek a materiály k samostudiu. Na další kurz se vydám dřív než za 20 let, tohle byly dobře investované peníze. Asi zkusím Hamburk a dám vám vědět.

Vídeň Vídeň | Foto: Colourbox