Designpanoptikum
DO BERLÍNA ZA IMAGINACÍ

Obvykle se zajímá spíše o bytový design: teď se ale ocitla uprostřed „DesignPanoptika“ – Muzea skurilních předmětů v Berlíně. Objevte spolu s účetní Miladou tuhle netypickou berlínskou instituci!
 

Jmenuji se Servítová. Milada Servítová. Vyrazila jsem do Německa poznávat taje a krásy našich západních sousedů. A stálo to za to, protože mým cílem nebylo nic jiného, než… je to tak – muzeum kuriozit. O cestě se tentokrát nebudu rozepisovat, protože vlak je prostě vlak, je to pohodlné a rychlé a odveze vás to do středu města. Navíc, v Berlíně mají téměř nové nádraží, víc jak deset let nemá a to ho ještě postavili o něco kratší, než chtěl architekt, což je docela škoda. Tunelem sem vede jeden svazek kolejí, pěkně pod Sprévou, estakádou pak kolmo druhý. Kousek od nádraží, jen co by dlažební kostkou dohodil, je DesignPanoptikum - Museum für skurrile Objekte. Místo, kde je možné úplně cokoliv.
Vražda představivostiMajitelem a současně i průvodcem je mladý, asi třicetiletý Rus, který se do Německa přistěhoval podle vlastních slov v roce 1991 a od té doby se cítí šťastně. Hovoří kromě němčiny i slušnou angličtinou a o každém exponátu ví první, prostřední i poslední. Na začátku mě upozornil, že právě jeho muzeum je ideální místo, kde se člověk může tvářit děsivě chytře. U exponátů totiž nejsou popisky a návštěvník může jen hádat, co je předmět užívaný v běžném životě, a co je pouze výtvor šíleného vynálezce. Když jsem se ptala, jaké je tedy řešení, kde se dozvím, co je co, bylo mi řečeno, že řešení zabíjí představivost. Nevím, mě to spíš rozčilovalo, když jsem nevěděla, co je co, ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát.
U vchodu jsem rovnou také dostala nabídku, které nešlo odolat. „Když mi na konci prohlídky řeknete, co je tohle za předmět,“ pravil majitel a ukazoval na cosi, „vrátím vám vstupné.“ Osm euro na chodníku nenajdeš, řekla jsem si, a umínila si, že na to přijdu. Předmět vypadal jako něco, co můj syn sleduje na svém monitoru a říká tomu Enterprise, jen to nemělo warpový pohon (to znám taky od Martina, způsobuje to zrychlení a ještě to nikdo nevynalezl). Mně to připomínalo ponejvíc gynekologické kleště. Takže to mohlo být cokoli, nebo taky něco úplně jiného. Majitel se smál a přidal nápovědu: doma to máte určitě taky. „Ne, nemám, to bych si všimla,“ mumlala jsem si a vyrazila do expozice, rozhodnutá přijít té záhadě na kloub.

WEHRMACHT A JEHO TECHNOLOGIE

Zaskočená jsem byla hned v prvním sále. „A jestlipak si tipnete, co je tohle?“ zeptal se milý průvodce (a majitel muzea v jedné osobě) a ukazoval na kovovou kouli o velikosti grapefruitu, která měla uprostřed pant a dala se otevírat. Tipovala jsem postupně popelníček, zlatonku z Harryho Pottera a pozůstatek robotické rolničky, ale ani jedno nebylo správně. Správně bylo něco, co bych nevymyslela ani do příštích Vánoc. Ano, byl to protiradiační chránič varlat, který skutečně používal Wehrmacht. Lidé dříve věřili neuvěřitelný věcem… To už ale průvodce ukazoval podobnou věc, jen s držátkem a v bílé barvě. „Tohle,“ povídal, „je prakticky to samé, ale používala to Rudá armáda, jenom jak to má ty rukojeti, dá se to použít i jako rumba koule a je to tedy víc muzikální.“
Postupně jsem v dalších sálech objevila ještě přístroj na přežití pro pacienty se špatnými tlaky v tělních dutinách (ráda bych vám řekla víc, ale tady mě zradila moje slovní zásoba, tak jsem – přesně podle návodu – dělala chytrý obličej a souhlasně přikyvovala. Každopádně, rekord v non-stop pobytu prý byl 63 let), který vypadal jako rakev s obrovskými šrouby a šnorchlem, neuvěřitelně složitou zubní vrtačku poháněnou napůl šlapadlem a napůl stlačeným vzduchem, sadu dřevěných rukavic (zřejmě pro práci s magnetickými materiály, pokud máte alergii na kožené výrobky), pomůcku pro lití petroleje do uší a mnoho a mnoho dalšího. Téměř u všech exponátů jsem si byla jistá, že se jedná o fikci, protože to přeci nikdo nemohl myslet vážně. Jen obrovská věc, co vypadala jako něco, co se vám zdá těsně před probuzením, takže to už už vidíte, ale popsat to nejde, byl pravý kryt motoru z ruského letounu AN-25, prý nejporuchovějšího letadla v historii lidstva.
Tajemný předmět se v expozici vyskytoval ještě asi dvacetkrát. Občas byl malý, tak dva centimetry na výšku, občas větší, tak metr až dva. Opravdu, dva metry na výšku, jen tam byl tak ledabyle opřený v rohu. A ne, nepřišla jsem na to. Při odchodu jsem se dala poddat a víte, co to bylo? Obyčejný dveřní pant, jen ty velké byly z hangárových vrat.

Z PTAČÍ PERSPEKTIVY

Co se zbývajícím časem jiného, než se jít podívat na Braniborskou bránu a Reichstag. Už z dálky jsem viděla pěknou prosklenou kopuli. Musela být někde poblíž a dalo se na ní - soudě dle malých lidiček - vylézt a porozhlédnout se po okolí. Bloumala jsem podél Sprévy a kochala se tím, jak se moderní architektura dá krásně skloubit s tou historickou, ale cestu ke kopuli ne a ne najít. Ono taky jakpak bych ji mohla najít, když se ukázalo, že je přímo součástí historické budovy Reichstagu. Vystála jsem si frontu, vystoupala po šnekovité plošině a užila si výhled na střechy domů, na Braniborskou bránu, na věž na Alexanderplatz. Překvapilo mě, jak je Berlín obrovský a jak se v něm potkává moderní s tradičním. Takhle shora je to krásně vidět na střechách – pálené tašky vedle moderních materiálů, sklo vedle tradičních vikýřů.
Uteklo to tak rychle, že už jsem musela mírně spěchat na vlak. Naštěstí se k nádraží jde opět kolem řeky a je na co se dívat.
U nás v Čechách, myslím, podobné muzeum nemáme, takže kdo se chcete hodně divit a budete mít cestu do Berlína, můžu vám jeho návštěvu jen doporučit. A to je všechno, na shledanou třeba u některé z mých dalších cest po Německu, vaše Milada.