Fake News
Fake news jako lakmusový papírek politicky aktivní veřejnosti

Jedni říkají: Fake news jsou pro demokracii jed! Druzí říkají: Fake news jsou symptom, ale ne vlastní problém. Tak moment, co jsou vlastně „fake news“? A proč budí tolik vášní?
 

Podat jednoznačnou definici takzvaných „fake news“ (neboli falešných zpráv) je obtížné. Je například neúmyslná chyba v článku už fake news? Nebo prognóza, která se později ukáže jako chybná? V zásadě ne. Podle Ethana Zuckermana z Massachusetts Institute of Technology (MIT) se dají rozlišit zhruba tři typy fake news – zprávy věnující určitému tématu přehnanou pozornost, propaganda a cílené dezinformace.

U prvního typu je vyvoláván falešný dojem, že nějaké téma je relevantnější, než by mělo být. Jak ukazuje například nezveřejněná studie Harvardovy univerzity, referovala média Spojených států amerických nadproporčně často o domnělém e-mailovém skandálu Hillary Clintonové. Zuckerman vysvětluje tuto nadměrnou pozornost jako „falešné vyvažování“, jako pokus amerických médií vyváženě informovat jak o skandálech D. Trumpa, tak o skandálech H. Clintonové, aby to nepůsobilo tak, že média někomu z nich straní. Podle Zuckermana je tedy „fake“ nikoli samotné téma, ale jeho zdánlivá relevantnost.

Propaganda je oproti tomu klasickou součástí politiky a volebních bojů. Využívá směšování pravdivých a nepravdivých informací k oslabení protistrany a k posílení vlastní strany. Poměrně nová je naopak dezinformační taktika. Nezaměřuje se na to, aby lidé uvěřili něčemu nepravdivému, ale na to, aby občané a občanky už nedokázali rozlišit mezi pravdou a nepravdou, mezi seriózními a neseriózními zdroji. Toto cílené zkreslování veřejné debaty, které lze pozorovat například v USA, vzbuzuje obavy i v souvislosti s letošními volbami do německého Spolkového sněmu.

V čem je problém?

U dezinformací typu „fake news“ se často jedná o záměrně smyšlené příběhy, které jsou vydávány za zprávy. Ty pak například tvrdí, že Angela Merkelová vědomě nechává v Evropě operovat ISIS. To se neděje vždy jen z důvodů politických, ale zčásti i z důvodů finančních. Prostřednictvím fake news lze totiž také vydělávat peníze. Tyto příspěvky bývají zpravidla uveřejňovány na internetových stránkách, které se často jmenují a vypadají jako seriózní masmédia. Tento způsob napodobování seriózních médií uživatelům nezřídka znesnadňuje rozpoznání stránek obsahujících fake news.

Problematickými se však takové články stávají teprve prostřednictvím internetových platforem, jako je Facebook, Twitter nebo Reddit, na kterých mohou být sdíleny a zpřístupněny široké veřejnosti. Sdílení takového obsahu má totiž dvojí účinek. Nejen samotná stránka s fake news se snaží čtenářům vsugerovat, že  jde o autentický obsah. Také uživatelky a uživatelé, kteří příspěvek sdílejí, poskytují jakousi záruku korektnosti příspěvků. Je například rozdíl, jestli jsou fake news na Twitteru sdíleny na nějakém neznámém účtu, nebo na účtu prezidenta USA.

Vliv fake news

Když mediální podnik BuzzFeed krátce po volbách amerického prezidenta v listopadu 2016 prezentoval studii, která uvedla, že prominentní příspěvky s fake news byly na Facebooku sdíleny častěji než špičkové příspěvky klasických masmédií, vyvolalo to velkou pozornost. Někteří komentátoři byli přesvědčeni o tom, že fake news přispěly ke zvolení Donalda Trumpa.

První vědecké studie naopak vykreslují jiný obraz. Společná studie Harvardovy univerzity a MIT, v rámci které bylo zkoumáno 1,2 milionu článků z více než 25.000 internetových stránek, například ukazuje, že stránky s fake news sehrály v online diskurzu o amerických prezidentských volbách pouze druhořadou roli. Další studie dokonce sugeruje, že články s fake news by byly musely být přesvědčivé jako 36 předvolebních spotů, aby bývaly mohly ovlivnit americké volby. Také výsledek konference právnické fakulty Harvard Law School na toto téma zní spíše chlácholivě: Jakkoli mohou být fake news v mnoha ohledech problematické, nejsou, viděno historicky, ani nové, ani nerozhodují o volbách.

Co tedy dělat?

To všechno neznamená, že fake news nemohou představovat problém pro naši demokracii a pro veřejný diskurz. Znamená to pouze to, že situace není tak zlá, jak se například domnívají leckteří politikové, když požadují zákaz fake news.

Možné řešení problému přichází ze strany technických firem. Facebook se například pokouší přimět uživatelky a uživatele, aby fake news sami nahlašovali, a nahlášené příspěvky pak nechává prověřit z hlediska korektnosti třetí stranou, obvykle z řad novinářů. U Twitteru se badatelkám a badatelům podařilo prokázat, že fámy se šíří jinak než opravdové zprávy. A Google zablokoval na vlastní reklamní síti AdSense větší počet stránek s fake news a tím zasáhl provozovatelky a provozovatele těchto stránek tam, kde jsou zranitelní – ohrozil jejich peněženku.

Problém „fake news“ se tím určitě nevyřeší. Propaganda a fámy koneckonců existují už dlouho. Ale v intaktní, politicky aktivní společnosti se silnými hromadnými sdělovacími prostředky a s konsenzuálně orientovaným politickým diskurzem by fake news měly mít jen malou šanci na přežití.