Nacionálněsocialistická propaganda "Zakázané filmy"

“Forbidden Films” by Felix Moeller
“Forbidden Films” by Felix Moeller | © Edition Salzgeber

V období národního socialismu vzniklo více než 1.000 hraných a dokumentárních filmů, mnoho z nich s propagandistickým obsahem. Přes 40 propagandistických filmů je dodnes zakázáno. Jeden současný dokumentární film se zabývá otázkou, zda jsou tyto zákazy stále ještě smysluplné.

Staré filmy mohou být velmi nebezpečné. Celuloidový filmový pás, který se při filmování používal až do 50. let minulého století, je vysoce hořlavý materiál. Krabice s filmovými pásy mohou při přehřátí pořádně vybuchnout, a proto musejí být obzvlášť pečlivě archivovány. Režisér Felix Moeller poskytuje na začátku svého dokumentu Verbotene Filme /Zakázané filmy/, který se na jaře roku 2014 dostal do německých kin, náhled do filmového archivu, který je obehnán speciální ochrannou zdí pro případ, že by skutečně došlo k výbuchu. Národněsocialistické filmy, o které zde speciálně jde, jsou však považovány za „třaskavinu“ nejen na základě chemického složení filmového pásu. Zdá se, že mnohem nebezpečnější je jejich propagandistický obsah, protože více než 40 filmů z éry národního socialismu se dodnes smí promítat pouze s vědeckým úvodem a následnou diskusí.

Antisemitské, militaristické, národně štvavé

Moeller ve svém dokumentárním filmu podrobně představuje „zakázané“ propagandistické filmy. K nejznámějším z nich patří Jud Süß /Žid Süß/ (1940) a Kolberg (1945) režiséra Veita Harlana nebo Hitlerjunge Quex (1933) režiséra Hanse Steinhoffa. Důvody, proč smějí být tyto filmy i nadále promítány pouze s výhradami, jsou různorodé. Zásadním důvodem je především rasistické nebo otevřeně antisemitské zaměření, jako například ve filmu Der ewige Jude /Věčný Žid/ (1940) režiséra Fritze Hipplera, kde je židovské obyvatelstvo vylíčeno jako „nebezpečná hrozba“ pro zbývající lidstvo. Film měl u publika cíleně probouzet protižidovské resentimenty. Jiné „zakázané filmy“ jsou zase militaristické nebo oslavují válku, jako například Stukas režiséra Karla Rittera – tento film byl natočen v roce 1941 a měl nadchnout mladé muže pro možné nasazení do letecké války proti Anglii.

Přiměřenost zákazů

Mnoho těchto filmů s národněsocialistickou propagandou má bezpochyby dodnes velkou působivost. Mnoho scén sice z dnešního pohledu působí spíš nechtěně komicky, ale propagandistický záměr není ve všech případech vždy jasně patrný. Někdy působí tento záměr spíše podprahově, jako například ve filmu Wolfganga Liebeneinera Ich klage an! /Žaluji!/ (1941), jenž vypráví příběh nevyléčitelně nemocné ženy, která je nakonec na vlastní přání zabita svým mužem. Ministr propagandy Joseph Goebbels chválil zaměření tohoto filmu, protože film měl publikum skrytě naladit na přijetí nacistického programu eutanázie. 
Mnoho těchto filmů s národněsocialistickou propagandou má bezpochyby dodnes velkou působivost. Mnoho scén sice z dnešního pohledu působí spíš nechtěně komicky, ale propagandistický záměr není ve všech případech vždy jasně patrný. Někdy působí tento záměr spíše podprahově, jako například ve filmu Wolfganga Liebeneinera Ich klage an! /Žaluji!/ (1941), jenž vypráví příběh nevyléčitelně nemocné ženy, která je nakonec na vlastní přání zabita svým mužem. Ministr propagandy Joseph Goebbels chválil zaměření tohoto filmu, protože film měl publikum skrytě naladit na přijetí nacistického programu eutanázie. 
Navzdory tomu, že národněsocialistická propaganda je ve zmíněných filmech často patrná až na druhý pohled, vtírá se otázka, zda „zákazy“ filmů jsou v dnešní době stále ještě nutné. Na jednu stranu je záhodno, aby právě pro mladší publikum bylo promítání těchto filmů doprovázeno komentáři expertů, protože mladým lidem často chybí potřebné zevrubnější vědomosti k tomu, aby si mohli obsah filmů správně zařadit. Na druhou stranu je však dnes mnoho zakázaných filmů beztak přístupných na internetu. Některé z nich si lze dokonce legálně objednat na DVD ze zahraničí, takže se „zákaz“ v zásadě jeví jako zbytečný.

Nutná debata

Také mnozí experti, kteří v Moellerově dokumentu dostávají slovo, vedou spory o to, jak by se s těmito filmy mělo dále nakládat. Jsou tyto filmy dnes – tedy téměř 70 let po skončení druhé světové války – stále ještě zdrojem takového ohrožení, že je nutné lidi před nimi chránit? Neměly by se spíše vědomě veřejně promítat, aby si každý sám mohl udělat obrázek o nacistické propagandě? Je nabíledni, že na tyto otázky nelze dát jednoduché odpovědi, zvlášť když někteří vědci už dávno volají po úplném uvolnění filmů – jako například historik Götz Aly v závěru dokumentu: „Považuji to za stejně pošetilé jako zákaz knihy Mein Kampf. Myslím si, že bychom to všechno měli zpřístupnit. A potom o tom musíme mluvit. Zcela určitě dojde k nějakému zneužití, ale to všechno je podle mě mnohem lepší, než když se to odehrává tajně, ,pod peřinou‛, a lidi si stahují Mein Kampf z internetu nebo když se na film Ich klage an dívají na Youtube nebo když si ho přivezou z USA. Všechny tyhle věci by opravdu definitivně měly skončit.“

Tak úplně jednoduše to určitě nepůjde, ale nová debata o dalším zacházení s nacistickými propagandistickými filmy bude pravděpodobně nezbytná. Filmový materiál je naléhavě nutné digitalizovat, protože neustále ubývá kin, která mohou promítat kopie ve formátu 35 mm. Zastaralý filmový materiál je navíc ohrožen zkázou. Pro dlouhodobé zachování filmů je nutné filmové pásy digitálně zrestaurovat. Možná, že se pak také naskytne příležitost vytvořit vědecky fundovanou a pedagogicky komentovanou edici DVD s národněsocialistickými propagandistickými filmy pro zainteresovanou veřejnost.