Intimita a ochrana údajů
Sexualita jako šedá zóna

Zdá se, že homosexualita je v německé společnosti téměř bezkonfliktním tématem. O sexuální orientaci, která je v občanském smyslu respektovaná jako určitý způsob života, se už v podstatě nemluví. Samotná sexualita přesto zůstává tabu. Dostane-li se toto téma na veřejnost, vyvolá to skandál.

Bylo to téměř přesně před deseti lety. Berlínský choreograf Felix Ruckert zorganizoval v roce 2004 několikadenní akci s názvem xplore, ve které šlo o sexuální praktiky všeho druhu. Skupinové prožívání, libido a veřejná prezentace byly spojeny způsobem, který přesahoval běžný rámec scénického umění. Pikantní na tom byla nejen samotná témata (kdo zná Felixe Ruckerta, ví o tom, že se zabývá bondáží a sadomasochismem), ale také sponzoři. Městské zastupitelstvo požadovalo vysvětlení a autor těchto řádků, tehdy člen poroty pro přidělování dotací, musel sepsat obhajovací spis. Ruckert nakonec nemusel subvence vracet, ale byl vyzván, aby do budoucna takových akcí zanechal. Ujišťoval ovšem, že akce xplore je jeho zatím nejlepší umělecká práce.

Od pojmu „gay“ k pojmu „queer“

Realita se od tohoto případu bezpochyby vyvinula Ruckertovým směrem. Postupující pornografizace společnosti nastala spolu s mediální prezentací všech možných sexuálních praktik. Zdá se, že otázka, zda je někdo homosexuál, heterosexuál, transsexuál nebo metrosexuál, není už v roce 2014 podstatná. Mladá generace se podle takových označení už beztak neorientuje. To, kdo je s kým zapleten do jakých vztahů, už neurčuje identitu člověka. Tato nekonformní varianta sociální pohlavnosti se nazývá „queer“.

Při všem liberalismu však jeden zákaz zůstává zcela nedotčený – mluvení o sexuálních preferencích. Sexuální orientace se stala předmětem i nezávazných hovorů u stolu, ale samotná sexualita zůstává podřízena příkazu mlčení. Tento paradox vyšel najevo v říjnu 2014 v německém hlavním městě Berlíně, které je známé svou frivolní atmosférou. Divadelním projektem Wanna Play? Liebe in Zeiten von Grindr /Chceš si hrát? Láska v dobách Grindru/ chtěl nizozemský umělec Dries Verhoeven na pozvání divadla HAU Hebbel am Ufer tematizovat právě tento posun od veřejného respektování k neviditelnému praktikování stejnopohlavní sexuality. (Pozn.: Grindr je lokační seznamovací aplikace pro gaye, bisexuály a „zvědavé muže“.) Prostřednictvím chatového portálu navazoval Dries Verhoeven kontakty s muži a vedl s nimi rozhovory o intimitě a blízkosti. Vyvrcholením projektu Wanna Play bylo, že Verhoeven tyto rozhovory zveřejnil. On sám seděl za stolem ve skleněném kontejneru, umístěném na veřejném prostranství, a dění na monitorech chatu se promítalo na velkoplošná plátna. Kolemjdoucí a nezúčastnění se tak mohli najednou stát svědky rozhovorů, které byly zčásti opravdu velmi intimní.

Takové zveřejnění však bylo neúnosné především pro samotné účastníky chatu. Když jeden z partnerů na chatu získal pocit, že byl identifikován, a cítil se kompromitován, začaly se množit protesty. Projekt Wanna Play musel být nakonec přerušen a ve spěšně svolaných pódiových diskusích byl důkladně zkoumán jeho smysl. Souhra skutečné anonymity a akceptace vystavené v městském prostoru dospěla do svého konce.

Scény intimity

Internetová služba použitá pro tento projekt poskytuje svým členům mimochodem speciální servis – stanoviště uživatele případně jeho počítače, zjištěné pomocí GPS, je sděleno partnerům na chatu. V tomto kontextu se bez dalšího ptaní akceptuje to, co v jiných souvislostech vede k občanskému protestu: permanentní monitorování a – laciná slovní hříčka budiž zde dovolena – nestydaté vyhodnocování údajů o stanovišti. Ochrana osobních údajů se zdá být paradoxně nezajímavou, když jde o intimní potřeby. Ledaže by se intimita stala veřejnou.

Singapurský performer Daniel Kok podnikl už před několika lety v Berlíně podobný projekt, avšak bez jakéhokoli tajnůstkaření. Prostřednictvím podobně zaměřeného kontaktního portálu požádal o schůzku čtyřicet mužů, informoval se na jejich sexuální přání a pak jim věnoval tanec. Jevištní projekt potom spočíval v jedné obří schůzce všech internetových partnerů, jejichž taneční dary umělec nashromáždil a představil formou koláže. Práce s názvem The Gay Romeo je doposud prezentována na různých místech a stále slaví úspěch.

Veřejně činné osoby už dnes nemusejí odstupovat z funkcí, pokud se oddávají homosexuálním praktikám. Opak platí, pokud jsou ovšem takzvaně „kinky“, jak se říká ve Velké Británii, tedy když se o jejich sexuálních preferencích ví. Sexualita tedy už není bezprostředním faktorem pro brutalizaci, ale konfliktní spojení tajnosti, studu a transgrese zůstává – i v divadle – aktuální.