Alpská architektura
Nové projekty v horách

Už od poloviny 19. století láká léčivý účinek horského podnebí turisty, milovníky přírody a zimních sportů do Alp. Na horských lukách a pastvinách vedle horských chat vznikly hotelové a lázeňské komplexy, silnice, mosty a lyžařské sjezdovky. Proti těmto často nehezkým velkým stavbám projektuje dnes stále více architektů stavby, které se vyznačují pečlivým výběrem materiálů a dialogem s danou lokalitou.

Architekt Bruno Taut navrhl v roce 1919 řadu staveb tvarovaných na způsob krystalů. Těmito stavbami chtěl proměnit Alpy v umělou, fantasticko-expresionistickou krajinu. „Alpine Architektur“ neboli „Alpská příp. horská architektura“, tak nazval svou složku návrhů s barevnými kresbami a prostorovými vizemi pro horskou krajinu a pro sebeosvobození člověka větším množstvím světla, barev a nových forem. Tautova poetická vize, kterou lze chápat jako protinávrh k politickým a sociálním poměrům ve městě a společnosti po první světové válce, zůstala utopií. Jeho nápad koncipovat architekturu na horách jako symbiózu přírody a umělecké tvorby získává však právě v posledních letech zase na významu.

Regionální identita bez horské romantiky

Ve Švýcarsku a Rakousku se architektům, jako je Peter Zumthor, Bearth & Deplazes, AO Architekten nebo specialisté na dřevěné stavby, Hermann Kaufmann a Bernardo Bader, podařilo úchvatnými stavbami, které se hodí do vysokohorského prostředí, ukázat, jak se dá soudobá a trvale udržitelná architektura skloubit s regionální identitou. Zejména Vorarlberská iniciativa pro stavební kulturu /Vorarlberger Initiative für Baukultur/ se od 90. let 20. století rozvinula v mezinárodně uznávanou laboratoř pro dřevěné stavby a specifickou regionální architekturu, spojující technologii s alternativními formami bydlení, práce a života.

Lokální zdroje a ekoturistika

Postupem času se tento architektonický směr rozšířil z Alp také do severnějších regionů. Místní obyvatelé i turisté požadují od soudobé architektury zachování existujících kulturních krajin, a proto se stále větší význam přisuzuje budování lokálních zdrojů, dlouhodobě udržitelnému zemědělství a prostému způsobu života.
  Moderní a uměřené alpské architektuře se věnují například oberstdorfští architekti Angelika Blüml a Klaus Noichl. Známé jsou jejich stanice lanové dráhy v oblasti Allgäu (Scheidtobelbahn na hoře Fellhorn, Koblatbahn na hoře Nebelhorn, stanice Möserbahn na hoře Fellhorn a Hörnerbahn v obci Bolsterlang). Také přestavba a přístavba na hoře Kanzelwand v údolí Kleinwalsertal ukazuje, že malými, ale funkčními zásahy nemusí existující horská architektura nutně ztratit svůj charakter a nevznikají přitom žádné nevýhody pro krajinu.

Vnesení krajiny do pokoje

Turistickou atrakcí je hotel Tannerhof, postavený v roce 2012 mnichovským architektem Florianem Naglerem v bavorském Předalpí v obci Bayrischzell. Tento přírodní hotel a zdravotní resort byl oceněn Cenou Svazu německých architektů Bavorska za rok 2013 a Německou cenou pro dřevostavby za rok 2013 v kategorii „Bauen im Bestand“. Společně se staviteli Burgim von Mengershausenem a Rogerem Brandesem vyprojektoval Florian Nagler přestavbu 400 let staré zemědělské usedlosti a pozdější budovy sanatoria a doplnil malé rustikální chaty v rozlehlém areálu o chaty ve tvaru věží s kubickou architekturou přímých linií. Pokoje v těchto věžích jsou koncipované jako kvádry postavené jeden na druhém. Díky velkým oknům a balkonům vstupuje okolní krajina do pokojů mnohem intenzivněji.

„Nestav malebně“

Nové povědomí se v alpské architektuře projevuje také využíváním regionálních zdrojů, a to dokonce i při stavbě jednoduchých funkčních staveb, jako je například kravín. Průmyslově nezpracované masivní dřevo, které Florian Nagler použil v roce 2007 na jednoduchou konstrukci, pocházelo přímo ze stavitelova lesa a bylo opracováno v blízké pile. Příznačné stanovisko k jednoduché architektuře, přizpůsobené místu a účelu, poskytl už v roce 1913 architekt Adolf Loos: „Nestav malebně. Přenech tento účinek zdem, horám a slunci. Člověk, který se malebně obléká, není malebný, je to kašpar. Sedlák se neobléká malebně. Ale je takový.“

Toto základní pojetí se dnes znovu šíří, jak ukazuje i obytný dům s vnitřním prázdninovým bytem, který vybudoval architekt Wolf Frey v roce 2010 v obci Bad Kohlgrub v Ammergauských Alpách. „Bleibe“ – to je motto, které jednak znamená výzvu („zůstaň“), jednak prostý příbytek („příbytek“, „bydlení“). Freyova puristická betonová stavba se spoustou skla a dřeva má sedlovou střechu, je kubická, jednoduchá a energeticky úsporná. Na všech obytných úrovních dopadá dovnitř hodně světla, stavba nabízí navzdory betonovým stěnám o tloušťce 50 centimetrů prostor pro výhled na horský vrchol, nabízí blízkost vysokohorské přírody, zpomalení, ticho, kontemplaci a pokojné bimbání kravských zvonců.