Kyberšikana Když se sociální média stanou pranýřem

Ridiculed on the Net
Ridiculed on the Net | Fotografie (detail): © Colourbox

Mnoho dětí a mladistvých trpí v důsledku útoků na internetu, kterým je vystaveno. Rodiče jsou znepokojeni, učitelé a vědci hledají způsoby prevence.

Když děti v Německu volají na telefonní číslo 116 111, mají obvykle velké starosti. Na této lince zvané Nummer gegen Kummer (Linka proti starostem) dostanou anonymně radu a podporu. V průměru jednou až dvakrát za den jde přitom konkrétně o tzv. kyberšikanu. V roce 2013 zaznamenala tato centrální telefonní poradna pro Německo celkem 495 případů. Příběhy, které si pomocníci na této lince vyslechnou, se vzájemně podobají. Nezřídka začíná šikana mimo internet, takzvaně offline, ale pak přeskočí na internet a tam eskaluje. „Do telefonu se nám hlásí také pasivní účastníci šikany a samotní pachatelé,“ říká Nina Pirk, pracovnice poradenské linky Nummer gegen Kummer. „Mnoho z nich se chtělo jen rychle pomstít a ve vzteku nebo nedopatřením umístilo něco na internet. Teprve potom jim došlo, jaké to má důsledky.“

Kyberšikana, známá v Německu spíše pod pojmem Cybermobbing nebo také Cyberbullying, je spíše nový fenomén. Od té doby, co do dětských pokojů pronikly smartphony a laptopy, je pro děti komunikace s vrstevníky možná vždy a všude. To má však nejen výhody. Hádky, boje o mocenské postavení ve skupině a posměšky, jaké se odehrávají na každém školním dvoře, se nyní mohou kdykoli dostat na internet. Tam nabudou často dramatických rozměrů – také proto, že publikum je větší a technické možnosti jsou rozmanitější. Kyberšikana má mnoho variací – obtěžování, nadávky, šíření pomluv, napadení uživatelských profilů, vyhrožování násilím.

Ztrapňující fotografie zpřístupněné všem

Možnosti, jak se proti kyberšikaně bránit, jsou naproti tomu omezené. Mediálně pedagogický výzkumný svaz Jihozápad, zařízení rýnsko-falckých a bádensko-württemberských zemských úřadů pro dozor nad televizním a rozhlasovým vysíláním, vydal studii Jugend, Information, Multimedia 2013 (Mládež, informace, multimédia 2013 - JIM-Studie), která zkoumala používání médií u mládeže a mladých dospělých ve věku mezi 12 a 19 lety. Podle této studie 12 % všech dotázaných už zažilo, že o nich byly na internetu šířeny nepravdy. Kolem 20 % dotázaných uvedlo, že proti jejich vůli byly zveřejněny fotografie, které tyto mladé lidi ztrapnily. A téměř třetina potvrdila, že v okruhu jejich známých byl už někdy někdo prostřednictvím mobilu nebo internetu „zlikvidován“.

Média pravidelně referují o teenagerech, kteří byli na internetu kompromitováni nebo zesměšněni. Strach rodičů, že by to mohlo postihnout jejich vlastní dítě, je velmi rozšířený. Organizace s názvem Bündnis gegen Cybermobbing (Pakt proti kyberšikaně) provedla v roce 2013 na toto téma průzkum mezi rodiči. Podle tohoto průzkumu je jen málo rodičů cítí dostatečně informováno a podporováno. Především ze strany škol si přejí větší osvětu.

V uplynulých letech se toho přitom v oblasti prevence stalo poměrně hodně. Vznikly desítky pilotních projektů, na školách se konaly workshopy a projektové dny. V Severním Porýní-Vestfálsku založila zdravotní pojišťovna Bundesknappschaft společně s Německým svazem pro ochranu dětí projekt Firewall Live, který nabízí mediální kurzy pro děti a rodiče. V Berlíně vyvinuli badatelé z Freie Universität školicí program Medienhelden (Mediální hrdinové). Poptávka je však všude větší než nabídka. A mnoho projektů je financováno pouze krátkou dobu.

Mnoho metod, žádné centrální struktury

Centrální struktury pro prevenci ve federálně organizovaném Německu neexistují, ani závazné standardy pro zajišťování kvality, například prostřednictvím vědecké evaluace. Podle diplomované psycholožky Anji Schultze-Krumbholz, která se podílela na berlínském projektu Mediální hrdinové a už dlouho toto téma zkoumá, je to problematické. „Každý sociální pracovník na každé škole vyvíjí nějaký program proti kyberšikaně, ale nikdo přesně neví, jak účinné to je. V nejhorším případě se prý při tom školákům nechtěně předvádí, „jak se dá šikanovat ještě efektivněji.“ V současné době poskytuje Anja Schultze-Krumbholz společně s jinými vědci poradenské služby Spolkovému ministerstvu pro rodinu, seniory, ženy a mládež při budování celoněmecké centrály pro rizika spojená s internetem.

Vedle rad a informací, které jsou už k dispozici na internetu, existuje další stavební prvek preventivní práce. Mladí lidé jsou přitom sami vyškolováni na pomocníky. Oběti totiž často mívají velké zábrany, když se mají obrátit na dospělé. „Obávají se, že se pak bude všechno ještě víc rozmazávat, že dokonce možná budou muset předstoupit před třídu a zaujmout k tomu nějaké stanovisko,“ říká Nina Pirk. Nebo že rodiče obětí v panice okamžitě budou chtít kontaktovat rodiče pachatelů. Také to je obětem extrémně nepříjemné. „Vnímají to jako další ztrátu kontroly, pokud rodiče nebo učitelé jednají proti jejich vůli.“

Oběti šikany se proto mnohem raději svěří žákům z vyšších tříd. V Hesensku jeden tým složený z mediálních pedagogů a sociologů školí mladé lidi na „digitální hrdiny“, kteří pak ve svých školách působí jako mentoři. V jiných spolkových zemích financují zemské úřady pro dozor nad televizním a rozhlasovým vysíláním vzdělávací programy v oblasti médií. Starší žáci, kteří absolvovali další vzdělávání, mají v mladších žácích probouzet vnímavost vůči rizikům. Nejprve je nutné přemýšlet, teprve pak lze něco umístit na internet – to je jejich nejdůležitější poselství.