Život v metropolích Nové urbánní vábení

Stále více měst investuje do budování nových obytných čtvrtí – podobně jako Frankfurt nad Mohanem v Evropské čtvrti.
Stále více měst investuje do budování nových obytných čtvrtí – podobně jako Frankfurt nad Mohanem v Evropské čtvrti. | © Epizentrum

Image města byla zřídkakdy tak dobrá jako dnes. Stále více mladých rodin, ale také seniorů si chce užívat výhod městského bydlení. Mnoho metropolí reaguje ambiciózními programy bytové výstavby.

První německá zpráva o kultuře stavění, kterou předložila nadace Baukultur na konci roku 2014 německé spolkové vládě, obsahuje mapu vnitřní německé migrace. Zmenšující se města jsou na této mapě vyznačena červenou skvrnou, rostoucí města skvrnou černou. Takto sestavená mapa Německa ukazuje velký, červeně postříkaný trojúhelník zmenšujících se obcí, který se rozprostírá od Porúří na západě vzhůru směrem k Rujáně u Baltského moře a odtamtud zase dolů do Saska a přes severní Hesensko zpět do Porúří. S výjimkou několika černých ostrůvků, jako je Berlín, Lipsko a Drážďany, je východní a střední část Německa na této mapě průběžně posetá červenými skvrnami. Sever a jih je naopak výrazně začerněný. Metropolitní oblasti jako Hamburk, Mnichov, Stuttgart nebo Frankfurt nad Mohanem jsou pro lidi atraktivní. Tendence je zcela jednoznačná – zatímco celkový počet obyvatel Německa od roku 2003 klesá, počet obyvatel zhruba dvanácti metropolí díky migraci obyvatel z venkova do měst naopak roste.

Jak se to přihodilo? Proč se mladé rodiny v současné době stěhují do měst? Ještě zhruba před dvaceti lety bylo pro tuto společenskou skupinu největším lákadlem bydlení v zeleni, na venkově, ve vlastním domě. Proč si však dnes stále častěji i starší lidé chtějí užívat výhod velkoměsta? A jak to, že právě někdejší ráje pro zaměstnance – ať už města na východě, nebo průmyslové okresy na západě – se dnes vylidňují?

Odchod kvalifikovaných pracovníků z venkova

Za úbytek obyvatel v mnoha městech je jistě zodpovědná především skomírající industriální kultura a zmeškaná proměna struktury. Nová studie Berlínského institutu pro obyvatelstvo a rozvoj však pojmenovává možná ještě důležitější dynamiku – neustále stoupající počet lidí s maturitou vede ve středně velkých a malých obcích k tomu, že mladí lidé spojují svou budoucnost stále méně s venkovem, ale hledají lepší pracovní příležitosti spíše ve velkých městech. Štěstí těchto mladých a nadaných však znamená smůlu pro starší obyvatele venkova. Pro lidi, kteří zůstávají na venkově, roztáčí odchod kvalifikovaných pracovních sil spirálu přílišného stárnutí venkova a mizejících nabídek služeb. Čím méně lidí a příjmů zůstává ve světě izolovaně stojících rodinných domů na venkově, v malých městech a na předměstích, tím rychleji se tam zhoršují veřejné služby. Méně lékařů, autobusových spojů, pekařů, škol a školek znamená pro obyvatelstvo stále větší nutnost dojíždění autem do vzdálených míst.

Investice do atraktivních obytných čtvrtí

Přesně to pro rodiny snižuje atraktivitu života v satelitních oblastech kolem prosperujících měst. Když už ani 20 hodin, které „pendleři“ stráví týdně v autě na cestě mezi domovem a pracovištěm, nestačí ke zvládnutí práce, domácnosti a rodičovské výchovy, mění se život v zeleni v život na asfaltu. A velká města, která od dob úsporné stavební politiky Konrada Adenauera trpěla tím, že stavitelé rodinných domů žili raději na venkově a tam také platili své daně, se ze zkušenosti poučila. Investice do sociálně smíšených obytných čtvrtí v bývalých přístavních, drážních a kasárenských areálech, do kulturních staveb a městské zeleně, do nákupních center a sportovních areálů se určitě vyplatí pro ta města, která od 90. let minulého století sázejí na urbánní zhušťování a kvalitativní zlepšování životního prostředí. Image města byla zřídkakdy tak dobrá a výhody města zřídkakdy tak přesvědčivé jako dnes.

Nové urbánní vábení však zůstane atraktivní pouze tak dlouho, dokud bude fungovat smíšená kalkulace podle času a peněz. Rodinný dům je totiž pro Němce stále ještě upřednostňovanou formou bydlení. Mnoho lidí je přesto ochotných žít ve městě kvůli úspoře času. Když však nájmy ve městech citelně podraží, začne se každodenní dojíždění autem do předměstského bydliště jevit jako menší zlo. Zejména ve velkoměstech, jako je Hamburk nebo Mnichov, vedl nepoměr mezi nabídkou a poptávkou k tak enormnímu růstu nájemného na trhu, že migrace do měst nově příchozího spíše ochuzuje než osvobozuje. Většina velkoměst proto vypracovává rozsáhlé programy bytové výstavby, z nichž je program města Mnichova se 100.000 novými bytovými jednotkami nejambicióznější.

Co ještě chybí k pravé renesanci měst

Tak impozantní snahy ve smyslu zvýšení atraktivity města nemusejí však být nutně požehnáním. To dokázala nejen obnova země po druhé světové válce – vulgárně moderní budovy, které během obnovy vznikly, tvoří dnes ještě 40 % německého bytového fondu. Ani většina toho, co stavební společnosti a investoři vybudovali v minulých letech, však nespadá pod heslo „krásná architektura“. První zpráva o kultuře stavění, která obsáhlými analýzami a cílenými požadavky nabádá německé stavitele k větší architektonické a urbanistické kvalitě, přichází tedy právě včas. „Renesance města“ by však měla probíhat pokud možno tak, aby si název této kulturní epochy také skutečně zasloužila.