K úmrtí spisovatele Güntera Grasse „Oh, Mister Grass!“

Disputatious voice: Günter Grass at an event at the Goethe-Institut in Gdansk
Disputatious voice: Günter Grass at an event at the Goethe-Institut in Gdansk | Fotografie: Martin Wälde

Günter Grass je mrtev. Německo truchlí po jednom ze svých nejvýznamnějších spisovatelů. S Goethe-Institutem Grasse spojovalo velmi dlouhé a hluboké přátelství. „Věřil v sílu a vliv literatury,“ vzpomíná Klaus-Dieter Lehmann, prezident Goethe-Institutu.

Těžko bychom našli umělce či literáta, se kterým by Goethe-Institut pojil tak blízký vztah jako s Günterem Grassem. Grass pro Goethe-Institut svou prózou, poezií i kresbami působil do mnoha zemí světa. Vždy zaujal jako vzpurný, bojovný a rozporuplný řečník. Byl zárukou obrovského zájmu veřejnosti a sálů obsazených do posledního místa.

„Günter Grass byl pro mě znamenitý, ale i neobyčejně náročný diskusní partner,“ vzpomíná na spisovatele prezident Goethe-Institutu Klaus-Dieter Lehmann. Ačkoli dostal Nobelovu cenu, tak jsem ho nezažil, že by se choval povýšeně jako nějaká hvězda. „Grass vždy ochotně přijímal má pozvání na čtení, debaty a přednášky. Věřil v sílu a vliv literatury.“

V podobném duchu na zesnulého spisovatele vzpomenul také Johannes Ebert, generální tajemník Goethe-Institutu: „V osobě Güntera Grasse ztrácíme jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů poválečného období. My v Goethe-Institutu ztrácíme také velmi dobrého přítele, na kterého má celá řada našich zaměstnanců velice silné osobní vzpomínky.“ „Grass po řadu let představoval jeden z nejvýznamnějších německých hlasů ve světě, a to ačkoli, nebo možná právě proto, že jeho vztah k Německu nikdy nebyl zcela bez napětí. Kromě úžasného literárního díla Grass přicházel s podněty do nejedné společenské a politické debaty. Musíme mu být hluboce vděčni. Byl to právě on, kdo se významnou měrou po druhé světové válce zasloužil o obnovení důvěry celého světa v Německo – včetně bojovnosti v tom nejlepším slova smyslu.

Ale Grass byl pro Goethe-Institut důležitý také z dalšího hlediska, dodává Lehmann: „On byl přesvědčivý a přesvědčený obhájce překladatelů. Věděl, jak neuvěřitelně důležitou práci překladatelé odvádějí, že budují mosty a fungují jako převozníci zprostředkovávající porozumění mezi břehy různých literatur světa, a překladatele a jejich zájmy velmi hájil a podporoval.“ Několik let tak Grass mimo jiné působil jako patron literární a překladatelské ceny „Die Brücke“ (česky: most), jejíž vznik Grass inicioval právě spolu s Lehmannem.

Klaus-Dieter Lehmann má na spisovatele Grasse ale rovněž i ryze osobní vzpomínky – a to jako čtenář i jeho souputník. „Plechový bubínek je pro mě osobně právě jednou z knih, které mě hluboce a trvale ovlivnily a ke kterým jsem se v různých fázích života jako čtenář rád znovu vracel.“ Zvlášť významné vzpomínky se u mě ale váží k jednomu dni roku 1999: „Tehdy jsem Grasse ve Stockholmu zažil jako držitele Nobelovy ceny za literaturu, který vyzařoval neuvěřitelnou radost ze života. Nejenže přicestoval s celou svou velkou rodinou a s přáteli, mezi které jsem se mohl počítat i já sám, slavil celou noc a následující den pak zvládl maraton autorských čtení, který mu přinesl obrovské sympatie a to nejen díky jeho vytrvalosti.“

Z kolegů pracujících v Goethe-Institutu se v posledních letech s Günterem Grassem nejvíce setkával Martin Wälde - nynější ředitel institutu v indické Bombaji. „Güntera Grasse jsem celkem zval na tři velké události,“ vzpomíná Wälde. Jednou to byla velkolepá oslava na počest Grassových 80. narozenin v jeho rodném Gdaňsku v roce 2007. „Tehdy jsme ho z Goethe-Institutu Varšava pozvali do Gdaňsku na pódiovou diskusi, které se zúčastnil i Lech Walesa a Richard von Weizsäcker. Tento rozhovor měl zvláštní význam, neboť se odehrál rok poté, co Grass poprvé ve své autobiografii zmínil, že byl jako mladý muž členem SS, což vyvolala obrovskou vlnu rozhořčení po celém světě. Grass - ten, který byl považován za ´mravní svědomí´ Německa, tento svárlivý básník a strůjce nepokojů několik desetiletí tajil své členství v SS.“ Walesa tehdy požadoval, aby mu byl odejmut titul čestného občana města Gdaňsku. „Setkání v roce 2007 pak představovalo určitý akt smíření s Grassem. Koneckonců se sotva nějaký jiný německý intelektuál zasadil o smíření s Polskem tolik jako právě Günter Grass.“

Günter Grass po světě s Goethe-Institutem cestoval přes padesát let. Pro Grasse jako mladého spisovatele byly tyto zahraniční zkušenosti obrovským přínosem. „Byly to příležitosti, kdy se člověk mohl na chvíli vymanit z německo-německé reality,“ vzpomínal Grass v rozhovoru u příležitosti 60. výročí Goethe-Institutu. Jedna z takových cest, na které byl s Goethe-Institutem v sedmdesátých letech, se přímo projevila v jedné z jeho knih: „Když jsem dorazil do Kalkaty, a byl konfrontován se slumy a tou bídou, ale zároveň jsem vnímal obrovské bengálské kulturní dědictví a obrovskou vitalitu, tak jsem zpočátku vůbec nebyl schopen psát,“ vzpomínal Grass. Nejprve tedy začal kreslit. „A od kreslení jsem se postupně dostal k psaní deníku, ze kterého se postupně stala taková delší báseň o Kalkatě. Z těchto tří prvků – deníkových zápisků, básně a kreseb – jsem pak udělal knihu Zunge zeigen.“

Martin Wälde z Goethe-Institutu vzpomíná, jak Grass pak o mnoho let později – v lednu 2005 - do Kalkaty přijel znovu. Tato dvoudenní návštěva v hlavním městě „svým charakterem vypadala skoro jako návštěva nějaké hlavy státu s policejním doprovodem“. „Grass byl zcela jistě nejdůležitějším spisovatelem a intelektuálem působícím ve vzájemných kulturních vztazích mezi Německem a Indií. Znal ho tam skoro každý, hlavně v Bengálsku.“ Dokonce i řidiči rikš na ulicích Kalkaty slavného hosta z Německa okamžitě poznávali: „Oh, Mister Grass!“

Dlouholeté přátelství mezi Günterem Grassem a Goethe-Institutem vycházelo především ze vzájemného respektu. Když Günter Grass před čtyřmi lety dostal otázku, co by Goethe-Institutu popřál k jeho 60. narozeninám, odpověděl: „Veřejnost a vláda by měly ocenit, že výsledky práce Goethe-Institutu patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy ve Spolkové republice bylo vytvořeno.“