Mobilní kino Město jako filmové plátno

Screening in Hamburg-Hammerbrook
Screening in Hamburg-Hammerbrook | Fotografie: © A Wall is a Screen

Kino nepotřebuje promítací sál. Ve velkoměstech, jako je Hamburk, Berlín nebo Lipsko, se filmy promítají na fasády staveb nebo na nákladní automobily. Mobilní projekce jsou součástí urbánní kultury a vytvářejí nové perspektivy ve veřejném prostoru.

Neue Wall v Hamburku je zóna luxusních butiků a přes den oživlé místo konzumu. „Když se tady večer promítá film o drogově závislých, kteří si stranou poraden píchají v temných zadních dvorech drogy do žil, ukazuje to zcela jinou tvář města,“ říká Sven Schwarz. „Tyto protiklady jsou podle nás zajímavé.“ Schwarz je spoluzakladatel kolektivu A Wall is a Screen, který vznikl v roce 2003 v prostředí hamburského festivalu krátkého filmu. Tato dnes šestičlenná skupina začala v centrální části Hamburku, která bývá v noci liduprázdná, promítat na fasády krátké filmy, trvající maximálně 15 minut. „Ohlas byl okamžitě obrovský,“ popisuje situaci Schwarz. „Na prvních promítáních se sešlo kolem 500 lidí.“

Komu patří město?

Skupina A Wall is a Screen, registrovaná jako obecně prospěšná společnost, oslavila mezitím už 222. projekci a hostovala ve 27 zemích. Její nekomerční kulturní projekt má za cíl „změnit využívání veřejného prostoru,“ říká Sven Schwarz. A zároveň tematizuje otázky spoluúčasti. „Signalizujeme lidem: Toto je vaše město.“ Filmy by měly korespondovat s příslušnou lokalitou. Skupina už například několikrát promítala ve stanicích metra experimentální dokument On a Wednesday Night in Tokyo (2004) režiséra Jana Verbeeka. Tento sedmiminutový snímek ukazuje, jak se japonští pendleři tísní v přeplněných vozech metra. Při projekci dochází k zajímavému překrývání filmového obrazu a reálné scenérie. Kvůli pružnějšímu přizpůsobení programu cestují členové skupiny A Wall is a Screen na projekce v tuzemsku i zahraničí s arzenálem zhruba 800 krátkých filmů.

Kino s atraktivitou guerilly

Hamburský tým patří se svým konceptem osvětlení města k průkopníkům. V německých metropolích se však už dávno etabloval velký počet příbuzných iniciativ. Například v Berlíně působí skupina bývalých promítačů filmů a provozovatelů kin, která si říká Mobile Kino a která prostřednictvím digitálních projekcí rozehrává městský prostor – jako například areál na březích Sprévy. Termíny konání projekcí jsou předem oznamovány na facebookové stránce. Také vystudovaný kameraman Werner Kantor si pro své Nomadenkino („nomádské kino“) vyhledává přednostně místa, která jsou atraktivní pro mladé městské publikum. K takovým místům patří například klub Kater Holzig nebo Platoon Kunsthalle ve čtvrti Prenzlauer Berg. Iniciativy jako tyto žijí v neposlední řadě z přitažlivosti guerillových kin – z atmosféry čehosi tajuplného a zvláštního.

Zpátky do doby němého filmu

Projekce, které pořádá Tobias Rank a Gunthard Stephan pod názvem Wanderkino – Laster der Nacht (Putovní kino – náklaďák noci), odkazují naopak v mnoha ohledech na ranou dobu kinematografie. Na filmové plátno, napnuté na jejich náklaďák, jednak promítají výhradně němé filmy, hudebně doprovázené hrou na housle a klavír. Jednak se svým podnikáním pokračují v tradici pojízdného kina, které se objevovalo už od konce 19. století – ještě před tím, než vznikly biografy jako stálá místa pro promítání filmů. Rank a Stephan hostují každoročně v rámci akce Open-Air-Saison také v parku Clary Zetkin ve svém domovském městě Lipsku – před přibližně 400 diváky. Projekce se však konaly už také na lesních mýtinách nebo na hřbitovech. Promítají se přitom 16milimetrové filmy – „chceme poskytovat opravdový filmový zážitek,“ prohlašuje Tobias Rank.

Sociální aspekt kina

Flexibles Flimmern (Flexibilní mihotání), tak nazývá Holger Kraus z Hamburku svůj projekt, prostřednictvím kterého od roku 2006 dvakrát až třikrát do měsíce uvádí mobilní projekce na neobvyklých místech. Svůj projekt zahájil projekcí filmu Rodinná oslava (Festen, 1998) dánského režiséra Tomase Vinterberga z hnutí Dogme95 v bývalé Kallmorgenově vile v Hamburku. Kraus, filmový nadšenec a školený manažer zábavných akcí, kterému v jeho bývalém povolání „chyběla smysluplnost“, vybudoval v opuštěných prostorách vily rodiny známého architekta Kallmorgena prostor pro promítání filmů. Při promítání sedělo publikum u dlouhého stolu – podobně jako rodina ve Vinterbergově dramatu, které se zabývá tématem sexuálního zneužívání. Kraus zkrátka dobře zvládá dramaturgii akcí.

Impulz pro projekt Flexibles Flimmern vzešel však zejména z touhy po komunikaci ve větším rámci. „Podnětem byl sociální aspekt kina,“ říká Holger Kraus. Jeho projekce pro zhruba 100 diváků mají nejen charakter zábavné akce, ale vždycky si dělají i politické nároky. Například ve zpravodajském studiu jedné hamburské televize promítl Kraus film Burma VJ (2008) Anderse Østergaarda, vyprávějící o dvou novinářích, kteří v ohrožení života pašují materiál z Myanmaru.

Kino bez hranic

Kraus financuje svůj projekt z příjmů ze vstupného. Vstupné je 10 eur, snížené vstupné 8 eur. Skupina A Wall is a Screen je naopak rezervována pořadateli filmových festivalů, kulturními institucemi nebo také městem Hamburkem. Navzdory tomu, že projekce pořádané touto skupinou působí jako improvizace, je za nimi enormní logistická práce. „80 % času investujeme do administrativní práce,“ říká Sven Schwarz. „Máme přes 200 různých poskytovatelů licencí, se kterými spolupracujeme – jde o půjčovny filmů, distributory a filmaře.“ Získat povolení pro projekce ve městě lze prý naopak poměrně snadno, tvrdí Sven Schwarz. Skupina A Wall is a Screen se setkává se vstřícným přístupem, policie už jednou dokonce spontánně uzavřela celou ulici, aby nečekaně velké davy lidí mohly v klidu sledovat projekci. Značný ohlas potvrzuje skupina i svým krédem: „Kino je v zásadě možné kdekoli.“