Heinrich Böll
Politický literát

Heinrich Böll, držitel Nobelovy ceny, zesnulý v roce 1985, zastával ideál osvíceného, odpovědného občana – a byl kvůli tomu často vysmíván.

V červenci 2015 uplyne 30 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších německy píšících spisovatelů, už 30 let schází na literární scéně Heinrich Böll. Narodil se v roce 1917 v Kolíně nad Rýnem a patřil ke generaci účastníků války, spisovatelů „nulté hodiny“, odpůrců války ve Vietnamu a jaderné války, kritiků vrchnosti a pacifistů. Málokterému německy píšícímu autorovi se dostalo za života tak velkého uznání. V roce 1972 byl poctěn Nobelovou cenou. Jeho nejúspěšnějšího díla, románu Ztracená čest Kateřiny Blumové (Die verlorene Ehre der Katharina Blum; 1974), se jen v Německu prodalo šest milionů výtisků.

Böllovi se opakovaně dařilo uchopovat aktuální témata a literárně je filtrovat. Téměř všechny jeho náměty jsou i dnes až neuvěřitelně aktuální. V díle Ztracená čest Kateřiny Blumové Böll například líčí pronásledování mladé ženy bulvárními médií. Nemilosrdnost senzacechtivých plátků dožene protagonistku nakonec k zoufalému činu. Bulvární list, kterému Böll říká ve svém románu prostě Noviny (německy Zeitung), je sice fiktivní, ale přesto připomíná deník Bild. V dnešní době by to bylo patrně digitální médium, možná Facebook.

útok na soukromí

S obrovskou sledovací mašinerií se Böll vypořádal ve svém románu Starostlivé obléhání (Fürsorgliche Belagerung) z roku 1979. Podnětem k tomuto námětu byla tehdy se rozmáhající hysterie v souvislosti s terorem levicově extremistické skupiny Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion; RAF). Je to skličující, vysoce aktuální kniha, která popisuje pokus o likvidaci jedné rodiny pomocí „státních bezpečnostních a sledovacích opatření“. Autor věděl, o čem mluví. Sám byl totiž sledován policií, musel strpět domovní prohlídky a byl vystaven pomlouvačné kampani. Böll, který se od metod a cílů RAF vždy důrazně distancoval, byl dokonce ve Spolkovém sněmu prohlášen za ideologického napomahače teroristů. Zastal se ho pouze Willy Brandt a někteří další členové Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a Svobodné demokratické strany (FDP).
 
Böllovým největším tématem byla válka a poválečné období – romány jako A neřekl jediné slovo (Und sagte kein einziges Wort; 1953), Dům bez pána (Haus ohne Hüter; 1954) nebo Biliár o půl desáté (Billard um halb zehn; 1959) se zabývají zpracováním národního socialismu, které bylo v 50. letech ještě velmi váhavé. Böll, který pocházel z katolického prostředí, založeného na určitých hodnotách, se stavěl vůči národněsocialistickému režimu od samého začátku kriticky. Zatímco o deset let mladší Günter Grass se dobrovolně přihlásil k jednotkám Waffen-SS, Böll se pokusil službě u wehrmachtu uniknout. Nejdřív psal žádosti o zproštění vojenské služby, aby mohl studovat, později si uměle způsoboval nemoci nebo padělal opušťáky.

vždy si všímal "prostých lidí"

Málokterý autor informuje o poválečné realitě ve Spolkové republice Německo, o vyústění a dozvucích války tak dobře jako Böll. Pro Bölla je typické, že ve svých dílech nestuduje velké pachatele nebo hrdiny, ale že pozorně zkoumá život „prostých lidí“. Böllovy úchvatné, barvité romány o rodinách, kterými prochází dělicí čára mezi nadšenými obdivovateli nacismu a kritiky nacismu, jsou bohatší na poznatky a čtou se lépe než leckteré z knih, které byly k tomuto tématu vydány v uplynulých desetiletích.
 
Böll však působil nejen prostřednictvím své literatury. Byl také politicky aktivním spisovatelem a současníkem ve smyslu osvíceného, odpovědného občana. Jeho angažovanost ve prospěch Willyho Brandta a jeho východní politiky, jeho obhajoba pronásledovaných spisovatelů a požadavek lidsky důstojného zacházení s teroristy jsou dobře známé. Vysloužil si však nevraživost, protože se nechtěl stranicky vázat. Heinrich Böll byl sice blízký Brandtovi, ale na rozdíl od Güntera Grasse nebyl členem SPD. Zaujímal sice stanovisko ke konkrétním politickým otázkám, ale nechtěl, aby si na něj kdokoli dělal nárok.

mnohými byl prezentován jako naivní "sluníčkář"

V uplynulých desetiletích byla Böllova politická angažovanost ve prospěch společnosti a životního prostředí často vysmívána. Pro leckterého spisovatele a literárního kritika byl Heinrich Böll naivní „Gutmensch“, tedy naivní „sluníčkář“. Avšak nejpozději se vzplanutím nových ohnisek konfliktů, ať už v Evropě nebo za jejími hranicemi, se vítr obrátil. Böllova angažovanost už není považována za „včerejší“, ale za příkladnou. Veřejná postava jako Böll už neexistuje. Byl jedním z mála velkých německých myslitelů, kteří sami sobě nepřisuzovali přehnanou důležitost.
 
Klaus Staeck, tvůrce politických uměleckých plakátů a dlouholetý ředitel Akademie umění v Berlíně, napsal u příležitosti 25. výročí Böllova úmrtí: „V některých nekrolozích (...) zaznělo, že někdo jako Böll dnes přece jen jaksi chybí.“
 
Na tom se nic nezměnilo.