Goethovi stopaři Mnichov ve víru masopustu

Masopust v Mnichově
Masopust v Mnichově | Foto: Radio Arabella

Bavorská lidová kultura v hávu 21. století očima historičky architektury.

Vypravila jsem se na Weiberfasching - Masopust. Do Mnichova. Bavorská lidová kultura je pro mne španělskou vesnicí (když jsem si v jednom berlínském sekáči koupila dirndl, ani jsem nepoznala, že je to dirndl) - a na maškarním jsem byla naposledy jako malý medvídek v tělocvičně pražské sídlištní základky. Krom toho nemám moc ráda hluk a přemíru alkoholu. Což se dohromady skládalo ve vidinu vážně prima večera.

Rej barev v únorovém bezčasí

Únor není pro žádné město lichotivý měsíc - a tak se mi ani Mnichov nemohl představit v celé své kráse. Že by si to tu po tajícím sněhu v lezavé mlze štrádovali takový Thomas Mann nebo Lion Feuchtwanger? Absurdní představa. Pochopila jsem však, proč se Masopust slaví zrovna nyní: kdy jindy se snažit zvednout si náladu a rozproudit si krev v žilách maškarním rejem, než právě teď, v takovém šedavém bezčasí?

První, koho jsem potkala, byli Sněhurka s malounko břichatým králem. Patrně se již nemohli dočkat večera. O pár hodin později mne zvuky, provázející veškeré lidské srocování, přivábily na Vitalienmarkt. Masopustní zábava se tu právě rozjížděla - ale že jde také o masopust, to člověk poznal jen z plakátu. Nic nemohlo být vzdálenější atmosféře autentických lidových obyčejů: na malém pódiu se otáčela děvčata v lolitkovských kostýmech, moderátor ve fraku se křečovitě usmíval a z reproduktorů vyhrávala podivná hudební směs. Lidé postávali a popíjeli pivo. Celé jsem to nedovedla pochopit: Chlazené pivo v únorovém mraze? Ty kraťounké sukýnky? Oranžové nylonové paruky? Koho tohle může bavit? Hudba slabá, na povídání hluk, na pivo zima.

Včelky Máji, policistky a námořníci

Ale to už pevným krokem mířím na druhou stranu Isary. Höfbraukeller, rohový dům v seriózně vyhlížející čtvrti, už je obležen pokuřujícími maskami - zevnitř jsou cigarety díkybohu vypovězeny. Vystála jsem frontu, zaplatila nehorázné vstupné, rozezlila se nad dalšími Eury šatnářce v kostýmu á la Avril Lavigne a začala se nervózně rozkoukávat. Postarší námořník si mě změřil patřičně vyžilým pohledem. Ve své balonové sukni se srdíčky a růžovým tričkem s třásněmi bych vypadala výstředně všude - jen bohužel ne zde. Jsem tu NEJMÉNĚ výstřední ze všech: kolem se v tlupách pohybují policistky, arabští šejkové, Včelky Máji a spousta prostitutek všeho věku. Pestrost a kvalita masek je oslňující - a pomyšlení na to, kolik úsilí jim museli jejich nositelé věnovat, dost děsivé. To nemají důležitější věci na práci? Eurozóna se rozpadá, extremismus roste, ledovce tají - a pár set lidí tráví týdny tím, že si šije masku muchomůrky. Jasně.

DJ rádia Arabella to rozjíždí s mezinárodně profláklými hity, u stropu se pod náporem decibelů klepou balonky a všude visí plastové girlandy. Pozoruhodné je, že se tu lidé opravdu baví - a připadá jim to přirozené. Maminy natlačené do latexových kostýmků se necítí trapně, roje berušek také ne a páska přes oko zřejmě některým mužům opravdu přináší pocit mužnosti.
  • Weiberfasching in München. Foto: Radio Arabella
    Weiberfasching in München.
  • Weiberfasching in München. Foto: Radio Arabella
    Weiberfasching in München.
  • Weiberfasching in München. Foto: Radio Arabella
    Weiberfasching in München.
  • Weiberfasching in München. Foto: Radio Arabella
    Weiberfasching in München.
  • Weiberfasching in München. Foto: Radio Arabella
    Weiberfasching in München.
  • Weiberfasching in München. Foto: Radio Arabella
    Weiberfasching in München.
​Bezprizorně těkám mezi tancujícími skupinkami. V rohu objevím podobně osamělou šachovou figurku, tak chvíli tančím po jejím boku. Moderátorka se mezitím ujme vyhlašování čehosi. Tentokrát jde zřejmě o pokrývku hlavy - a některé z nich jsou vážně působivé. Zatímco balancuju na špičkách, aby mi nic neuniklo, zezadu do mne vráží postarší Harry Potter. Namol. Za tónů hitu „Should I stay, should I go“ se rozhoduju pro „Should I go“ a klestím si cestu k východu. Viděla jsem snad již vše - masky se už začínají trochu opakovat. Nakonec u mě mezi všemi těmi princeznami, lehkými děvami, vojáky a zvířátky vítězí paní Zeď - poctivá cihlová. A hlavně jediná.

Po Masopustu půst

V chladném nočním vzduchu cestou do hotelu bilancuji svou účast. Do mé představy příjemně stráveného večera Weiberfasching rozhodně nezapadá. Několik momentů mi ale bylo sympatických – především generační různorodost. Na večerní zábavě šlo potkat sotva středoškolský dorost i Elvise Presleyho v autentickém věku popového krále. Nakonec oceňuji i to, nakolik jsou zdejší maškary schopné se do toho položit a rej si vážně užít. Přesto mi připadá, že diskotékové masopusty stírají pel z toho, čím mohly být masopustní reje podmanivé.

Po období Masopustu totiž má následovat čtyřicetidenní půst před Velikonocemi: čas ztišení, kontemplace a uskromnění. Před příchodem půstu má smysl se pořádně povyrazit - a porazit tak nehostinnou šedobílou zimu rejem barev a štědrou hostinou. Jenže aby člověk opravdu uměl Masopust prožít jako svého druhu vítězství života a ne jen jako maskami okořeněnou diskotéku, musí tomu předcházet jakási příprava. A to i duševní - masopustní noci dříve předcházelo hned několik svátků, které měly člověka na její příchod naladit. Jenže ty my dnes ani neznáme - a kdo z nás drží půst? Masopust je tak - spolu s Vánocemi či Velikonocemi - jen jeden ze svátků, které už dnes neumíme prožít. Vytrhneme z kontextu pár tradic, napodobíme jejich vnější znaky a využijeme je k jednorázovému ozvláštnění našich jinak stále stejných roků - aniž bychom se snažili porozumět jejich hlubšímu smyslu. Škoda.